Arkádie v retrokulisách

Devadesátá léta působí, respektive by měla působit jako zásadní přeryv nejen v politickém, ale i kulturním dění u nás. Literární provoz této dekády poznamenaly opožděné debuty, očekávané návraty, doznívající underground, brněnská postmoderna i hvězdy nastupující generace. S deseti­ či dvacetiletým odstupem dostává tato doba přídomek „zlatá devadesátá“. Tehdejší teenageři překonávají krizi středního věku nostalgickým vzpomínáním a hledají možné zdroje aktuálních frustrací.

V jednom slavném románu se ujařmení intelektuálové scházejí v Cibulovém sklípku, aby si při krájení cibule kolektivním pláčem ulevili od svých přeplněných srdcí. Zdá se, že „zlatá devadesátá“ mohou v sobě mít podobný cibulový potenciál. Vzpomínka na dobu kvasu, neomezených možností, improvizace, chaosu, svobody, autenticity apod. přináší úlevu, poskytuje alibi. Hloubí generační průrvu mezi těmi, co „byli při tom“, a ostatními, kteří onu specifickou a „neopakovatelnou“ atmosféru už neprožijí. Nejen „šťastní lidé mají špatnou paměť a bohaté vzpomínky“, jak píše v souvislosti s ostalgií německý spisovatel Thomas Brussig. I ti, co propadají skepsi ze zklamaných nadějí či dospělému vystřízlivění, rádi vzpomínají a jen selektivně si pamatují. Současný obraz devadesátých let se tak často jeví jako ustrnulý mýtus zlatého věku, redukovaný na fotogenické emblémy.

Těkavý, chvatný pohyb

Na jaře 2007 vedl bohemista Petr Šrámek spolu se svými studenty rozpravy s básníky devadesátých let. Rozhovory s devíti básníky a jednou básnířkou pak vyšly knižně v souboru Pod cizím nebem bloudili jsme spolu (2009). „Zajímal nás čas, který tu byl a už není – leda přítomen v tvorbě našich deseti autorů (…) Tudíž pokud kniha vůbec nabízí něco jako kolektivní portrét, pak v hlavní roli vystupují sama devadesátá léta,“ konstatuje v úvodu editor. Vzhledem k tomu, že setkávání s básníky podnítil univerzitní seminář, nesměřuje kolektivní tázání primárně k nostalgické vzpomínce, spíše se jedná o debatu poučených čtenářů nad tvorbou konkrétního básníka. Ve všech deseti dialozích se však záměrně objevuje otázka, jak a zda dotazovaní umělci, publikující, debutující či výrazně kritikou reflektovaní v první porevoluční dekádě, tuto dobu vnímají jako „zlatá devadesátá“.

Většina se označení „zlatá“ podivuje či brání. Některé komentáře ale rozhodně stojí za pozornost. Vít Kremlička říká, že zlatá epocha teprve nastává. „Teprve se začíná realizovat rozmanitost, devadesátá léta k tomu byla jen přípravou.“ Petr Halmay mluví o „velmi specifické atmosféře, jaká se v dějinách moc často nevyskytuje“, ale též připomíná „přítomný přízrak války“, na niž poezie reaguje apokalyptickými vizemi či „obrazy živé hrůzy“. Bogdan Trojak zdůrazňuje, že jde o generaci, která „mohla publikovat ve svém věku“. Miloš Doležal hovoří o době pionýrské: „Teď z odstupu se mi ta doba jeví jako těkavý, chvatný pohyb.“ Zmatek a dynamiku zmiňuje i Petr Hruška: „Devadesátá léta byla spíše zmatená, složená z pokusů, naivních drzostí, nedodělků, nedotažeností a epochálních objevů objeveného. A zaplaťbůh za ně!“ A pozlacování se vzpírá i Jaromír Typlt: „Spíš bych mluvil o první polovině devadesátých let. To byla zvláštní doba, protože ji většina lidí vnímala jako přípravu na nějaké příští ‚zlaté časy‘, které přijdou, až si odbydeme přechod. Bylo to přesměrování, očekávání něčeho, co je teprve v zárodku. Místo toho jsme ale padali rovnou do marastu. Měl jsem tenkrát oči jen pro iluze a nad realitou jsem povzneseně mával rukou, takže jsem tak trochu přehlédl, že se kolem rozdávají karty. Ne, nebudu devadesátá léta zpětně pozlacovat. Ale nádech, který v nich byl, bych ještě rád zažil.“

Přestože se básníci mytizaci devadesátých let brání, v osobní rovině určitý nostalgický stesk zůstává. V okamžiku, kdy se ohlížejí zpět a hodnotí literární dění „tehdy“ a „nyní“, před námi mimoděk představa jakési zlaté éry literatury a literáta přece jen vyvstává – na literární besedy a křty chodila spousta lidí, vznikaly a fungovaly literární časopisy (Souvislosti, Revolver Revue, Kritická příloha, Iniciály) a poezie se těšila zájmu kvalitní literární kritiky. V Arkádii devadesátých let totiž bylo „literární dění“ – oproti současnému solitérství a nakladatelskému, čtenářskému a především kritickému nezájmu – skutečně děním.

Vzpomínání v retrokulisách

Ať už této době přiřkneme atribut mimořádné atmosféry, autenticity, objevnosti či nového začátku, jako bychom v devadesátých letech – jedno, zda zlatých či naivních – hledali především kauzální ukotvení přítomnosti. Tomu podléhá i jedna z posledních kolážových kronik „devadesátek“ – Sametání pod koberec (2015) literárního kritika a redaktora Ondřeje Horáka. Autor neusiluje o osobní bilancování či generační konfesi. Spíše se má jednat o lehce ironickou inventuru klíčových fenoménů dekády, neboť „právě tehdy bylo zaseto všechno to, co dnes sklízíme“. Jak napovídá podtitul Devadesát detailů z divokých devadesátých i grafická úprava textu, jde o ohlédnutí výrazně ornamentalizované a emblematizované. Horákova dikce nápadně připomíná Roberta Musila, když ve svém stěžejním románu představuje Kakánii. Česko a Československo devadesátých let se proměňují v jakousi fiktivní groteskní krajinu, kde hypertrofuje smysl pro možnost na úkor smyslu pro skutečnost: „Česká realita tak daleko víc stála na tom, co se říkalo a co se zaslechlo, než na tom, co se opravdu dělo. Někteří tvrdili, že to je proto, že to, co se říká a zaslechne, je vždycky zajímavější než to, co se fakticky děje. Tehdy si totiž ještě nikdo nedokázal představit, že by se mohlo ve skutečnosti dít i to, co by nikdy nikdo pro pobavení kamarádů z mokré čtvrti vymys­let nedokázal.“

Narativní refrény (klišé) typu „Tehdy si ještě nikdo nedovedl představit, že…“, „Kdo by tenkrát dokázal předpovědět, že…“ nebo „A pořád se ještě mělo za to, že…“, jež uvádějí jednotlivé „detaily“, nesměřují ke skutečné reflexi minulého, ale k hořekování nad přítomností. A tak přestože se objevují detaily divoké a drsné (kupónová privatizace, investiční fondy, rozdělení Československa či orlické vraždy), stěžejní roli hraje gastronomie (fritování, nástup hamburgerů, kofola), oblečení (fialová saka, šusťákové bundy), trávení volného času (Chorvatsko místo Balatonu) a všelijaké věcičky (kazeťák, mobilní telefon, ledvinka), které se nám připomínají i formou ilustrací a fotografií. „Divoká devadesátá“ v Horákově podání se odehrávají v poklidných retrokulisách ostalgického vyprávění, které známe například z televizního seriálu Vyprávěj (2009–2013) a které vyžaduje především vizuální a fotogenické opory paměti.

Všechno je pryč

Kruté a syrové čtení o devadesátých letech slibuje – alespoň podle anotace – prozaický debut Patrika Girgleho Vertigo (2016). V naprosto banálním příběhu o dospívání v devadesátých letech ovšem žádnou krutost ani syrovost nenajdeme. Ze vzpomínek na devadesátá léta zcela mizí velké dějiny – rozpad federace ani balkánská válka nikoho netraumatizují. Paměť sedmnáctiletého Dušana formují především erotické debakly a jalové dialogy při chytání ryb. Atmosféru doby (spíše vlastního dospívání než dějin) tvoří opět koláž emblémů: kazeťák a walkman ustupují CD přehrávačům, naivní děvčata poslouchají české folkaře, ale ti zasvěcení Dylana a Cohena a všichni hojně navštěvují rockové koncerty v místních kulturácích. Dušan čte Obratník Raka, ale na uklidnění má Otu Pavla a miluje Remarqua pro jeho „zuřivou touhu po přežití“. A následuje obligátní dojímavé zasnění nad uplynulým zlatým věkem: „Kamery na ulicích neexistují. Patří do kategorií antiutopií a sci­fi literatury. Ani policie ještě nepatroluje. Všichni kolem prožívají krátké intermezzo svobody a neškodné anarchie v mezích zákona. Utužení a buzerace přijdou brzy. Pomalu, plíživě a neznatelně.“ V epilogu vypravěči, již dospělému a sexuálně zkušenému absolventovi architektury, nezbývá než konstatovat, že „všechno je pryč“. Zbývají jen tiché frustrace a život se „standardně intelektuálně založenou dívkou“, která čte Murakamiho a jí bio kuřecí maso.