„Tady zuří třídní boj.“ Tak se jmenuje článek otištěný v týdeníku Die Zeit z 5. ledna. Redaktorka Caterina Lobensteinová se v něm věnuje středoněmeckému městu Bitterfeld, kde boduje krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), která má našlápnuto k úspěchu ve spolkových volbách. Bitterfeld byl jedním z průmyslových center Německé demokratické republiky. Tisíce lidí v regionu na sever od Lipska pracovalo především v těžebním a chemickém průmyslu. Po znovusjednocení Německa postihl Bitterfeld osud mnoha podobných oblastí NDR: doly byly zavřeny, chemičky masivně propouštěly a tisíce lidí, které dosud neznaly slovo nezaměstnanost, se ocitly bez práce. V devadesátých letech díky investičním pobídkám přišly koncerny a lidé opět dostali práci. Dnes okolí Bitterfeldu vypadá podle Lobensteinové jako malý hospodářský zázrak: ve strukturálně slabším regionu je nezaměstnanost pod osmi procenty. A právě tady začíná problém. Firmy jako farmaceutický obr Bayer sice jsou velkými zaměstnavateli, nicméně v regionu neodvádějí takřka žádné daně a navíc výše postavení zaměstnanci bydlí spíše ve velkých městech, jako jsou Lipsko nebo Halle, a peníze utrácejí tam. Obyvatelé Bitterfeldu proto často nechápou, o jakém hospodářském zázraku se mluví, a vzniká nutně pocit, že veškeré zisky zůstávají „u těch nahoře“. Navíc se v regionu usadily firmy, které byly nalákány na „flexibilitu zaměstnanců“, což neznamená nic jiného, než že bez mrknutí oka akceptují práci na směny a nejsou příliš nároční na plat. Redaktorka Lobensteinová navštívila paní Riemannovou, která pracuje ve firmě na třídění starého oblečení: monotónní práce ve shrbené pozici, prašné prostředí, zničené zdraví. Plat lehce nad minimální mzdou. Tři týdny dovolené v roce, o které ale sama nemůže rozhodovat. Když paní Riemannové někdo vypráví o nedostatku kvalifikovaných pracovníků, nízké nezaměstnanosti nebo vysokých příjmech z daní, neví, o čem je řeč. Občané Bitterfeldu dnes mnohdy pochybují o kapitalismu jako takovém. Firmy přicházejí a odcházejí a politici to nemohou nebo nechtějí ovlivnit. Když se paní Riemannové zeptají na levicovou Die Linke nebo sociální demokraty, jsou to pro ni politici, kteří mluví ve vzdáleném Berlíně řečí, jíž ona nerozumí. A pak je tu Daniel Roi z AfD. Sedí jako poslanec v parlamentu SaskaAnhaltska a ve volbách v roce 2016 dostal 38 procent hlasů. Paní Riemannová má dokonce jeho číslo na mobil. Může mu kdykoliv zavolat a svěřit se mu se svými problémy. Roi hodně času tráví rozhovory s voliči a občany. Ultrapravicová strana zná místní lidi. Rozumí jejich problémům a je hromosvodem jejich nespokojenosti, i když nenabízí řešení žádného z jejich problémů.
Evangelickou církví vydávaný měsíčník Chrismon je liberální periodikum určené širokým vrstvám čtenářů. Nikoho neurazí, po Kristu ani stopa a čas od času dokonce přijde se zajímavým článkem – jako v letošním lednovém vydání, kde píše psycholog Ahmad Mansour o „generaci Alláh“ žijící v Německu. Mansour připomíná událost z července 2016: v jedné škole v Hamburku odmítl muslimský žák podat učitelce ruku – z náboženských důvodů, protože to byla žena. Několik učitelů v souvislosti s touto událostí bojkotovalo maturitní večírek, nicméně zásadní byla diskuse, která kvůli tomuto „střetu civilizací“ vznikla. Podle Mansoura je právě teď načase zabývat se hodnotovým kánonem naší civilizace. Existuje jistě hodně mladých muslimů, kteří žijí uprostřed naší společnosti, upřímně odmítají salafismus, ale přesto nesdílejí naše hodnoty. Mansour je nazývá „generací Alláh“. Je pochopitelné, že možnost obratu k extremismu není vyloučena. Mansourovým řešením je škola. Není to sice jediné místo, kde lze „něco dělat“, ale „jen ve škole jakožto centrální instituci je možná diskuse mladých lidí z různých náboženských a sociálních skupin“. Zde se mladí lidé mají naučit především kriticky myslet a klást otázky. Mimo jiné se mohou naučit, že „kritika je zábavná a demokracie může být napínavá“. Kriticky myslící mladý člověk je podle autora mnohem méně náchylný k radikalismu. Naprosto klíčoví jsou v tomto procesu učitelé, kteří musí být podle Mansoura schopni reagovat na případnou islamizaci svých žáků a na jejich provokativní otázky. Učitelé se ovšem islamismem zabývají jen málo, především v rámci jednodenních seminářů, což zdaleka nestačí. Jakkoliv je Mansourův požadavek logický, vyžadoval by udělat z většiny pedagogů experty na islamismus. Dalším krokem k úspěšnému zvládnutí „generace Alláh“ je lepší výuka náboženství. Není možné dále děti vychovávat v představě, že jedno náboženství je lepší než druhé.
Německým Zeleným se od začátku roku nedaří. Předsedkyně strany Simone Peterová se po Silvestru nechala slyšet, že si policie v Kolíně nad Rýnem neměla dovolit označovat kontrolované mladé muže ze severní Afriky jako „Nafri“. Následně byla nazvána člověkem, který žije mimo realitu, soustředí se na bezvýznamné nesmysly a znevažuje dobrou práci policie. Frankfurter Allgemeine Zeitung ve svém vydání z 9. ledna informoval o návrhu její stranické kolegyně z parlamentu: Elisabeth Scharfenbergová požaduje zavést státem hrazené prostitutky do domovů důchodců, aby ulevily jejich obyvatelům. Za to ji ovšem kritizují i straničtí kolegové, především starosta univerzitního města Tübingen Boris Palmer. Podle něj mají Zelení raději mlčet než oblažovat svět podobnými „zlepšováky“. Jinak je prý veřejnost označí za „blázny mimo realitu“. Němečtí Zelení se ve volebním roce 2017 prozatím prezentují jako strana dávající odpovědi na otázky, které nikdo neklade.