„Kritik nejprve musí zjistit, jak to udělat, aby před ním zase povstal nepřítel, povídám, vraťte nám nepřítele!“ volá vesnický písmák Václav Káně, který současné kritiky vůbec nešetří. A my spolu s ním klademe několik klíčových otázek, které mimo jiné souvisí s provozem literárních a kulturních časopisů. K čemu dnes společnost potřebuje literární kritiku? A máme u nás vůbec nějaké kritiky, kteří jsou hodni toho označení, anebo tento důstojný titul přísluší jen velkým jménům minulosti? Funguje stále kritika jako bytostná součást společenské konverzace? Ve velkých médiích, v nichž kritiku dávno pohltila agenda PR článků maskovaných za recenze, už pro takové referování téměř žádné místo nezbylo. Na internetu naopak bují fenomén bookloverů, booktuberů a bookbloggerů, kteří ve svých výstupech prezentují knihy na stejné úrovni i stejným slovníkem, jako raw biodortík, smartphone nebo značkové tenisky. Ale literární kritika tu přese všechno ještě je, jak se ostatně dozvíte z ankety, v níž kromě konkrétních jmen zazní i různé (mnohdy protichůdné) nároky na „tu pravou“ kritiku. Má dnes kritik respektovat autora a jednat s ním v rukavičkách, protože je s literátem takříkajíc na jedné lodi, anebo to má být nemilosrdný samotář? To už je na povaze kritika a čtenářském gustu, konstatuje ve svém eseji Martin Pokorný, jisté však je, že kritika „nepotřebuje kolos zvaný ‚literatura‘ milovat ani ctít, naopak vůbec není na škodu, když cítí trochu nenávisti“.