editorial

Všichni soudní lidé by v obecné rovině souhlasili s tím, že znásilnění patří mezi zavrženíhodné společenské jevy. Na druhou stranu mnozí z takto smýšlejících zároveň dokážou být shovívaví ke vzorcům chování, které pro sexuální násilí vytvářejí živnou půdu, nebo dokonce samy „měkčími“ formami takového násilí jsou. Tento nesoulad ještě umocňuje tendence házet odpovědnost za znásilnění na oběti. Ukazuje se, že mnoho lidí má o sexualizovaném násilí a jeho kulturně­-společenském pozadí, takzvané rape culture neboli kultuře znásilnění, značně zkreslenou představu. „Jednou z příčin zákeřnosti rape culture je to, že se násilí na ženách vydává za cosi příjemného, ba dokonce žádoucího.“ Toto tvrzení Tristan Bridges a C. J. Pascoe dokládají na dvou hitech současného mainstreamového popu. Jak kulturu znásilnění narušit? Jedním z prvních nezbytných kroků je zaměřit se na to, jak o této problematice hovoříme, neboť, jak píše socioložka Blanka Nyklová v eseji, který lze doporučit jako vstup do tématu, „kromě toho, že se jazyk proměňuje spolu se společností, má schopnost utvářet a měnit náš pohled na naše okolí“. Dalším krokem by zejména v českém prostředí mělo být zlepšení právní ochrany obětí/přeživších a vůbec změna přístupu soudů k problematice sexualizovaného násilí. Téma připravila Alma Lily Rayner, jejíž výstavu s názvem Co mi otec strkal do vagíny si můžete prohlédnout v únoru a březnu v pražské venkovní galerii Artwall.