Se zpožděním, ale přece si některá česká média všimla, že žijeme v době postpravdy, která je plná dezinformací a všudypřítomné manipulace. Stále ale platí, že na problematiku online světa česká média dosud nedokážou relevantně reagovat.
V prosinci loňského roku zveřejnila tři česká média rozsáhlé studie a v jednom případě i vlastní výzkum na téma „facebookové bubliny“, dezinformace a šíření falešných zpráv. Lidovky.cz odvedly opravdu dobrou práci a zkoumaly data několika stovek tisíc uživatelů Facebooku, sestavily grafy, z nichž plyne, jak vzdálené jsou si informační světy voličů jednotlivých stran, a předvedly zajímavou simulaci toho, co tak asi vidí na své facebookové zdi. Český rozhlas sestavil žebříček těch nejvíce virálních falešných zpráv a popsal, proč a jak se šíří po internetu. Oba fenomény pak zmiňuje Petr Horký v článku pro Respekt, kde také upozorňuje, že Google a Facebook se v praxi staly vydavatelskými domy a mají mnohem větší moc než klasická média, přesto však nepodléhají regulacím a zákonným normám jako tisk, televize a rozhlas.
To, že si česká média palčivého problému současnosti všímají, je výborná zpráva. Přesto je ale potřeba pár věcí dodat. Problematické body jsou minimálně dva. Je namístě se ptát, proč nás tento fenomén začal opravdu zajímat až teď a jak je možné, že se zatím mezi českými médii nenašlo žádné, které by na situaci v online světě dokázalo adekvátně reagovat. Je také potřeba vyjasnit několik nepřesností, které se do zmíněných mediálních výstupů vloudily.
Filtrové bubliny a ozvučné komory
Ve hře je několik různých principů, které se ve zmiňovaných článcích a analýzách ne vždy rozlišují – přitom jejich pochopení je pro adekvátní reakci nezbytné. Prvním je princip takzvané filtrové bubliny. O tom, že žijeme v informačních, sociálních a kulturních bublinách, bylo napsáno mnoho. Princip filtrové bubliny, který se projevuje v online informačních tocích, je však něco jiného než sociální bublina, kterou lépe než mediální teoretik popíše třeba antropolog nebo sociolog. V sociálních bublinách jsme žili tak trochu vždycky. Filtrové bubliny ale vznikají na základě algoritmů, které pro třídění informací používají internetové vyhledávače, především Google. Ten o svých uživatelích sbírá data, jako je třeba lokace nebo historie vyhledávání, a na základě nich pak umisťuje na přední místa ve vyhledávání typ zpráv, o kterém se domnívá, že je pro uživatele relevantní a zjednoduší mu práci. Všichni se s tím potkáváme například ve formě všudypřítomných Google reklam – jak jednou koupíte něco na Alze, vlezlého zeleného ufona se už pak skoro nezbavíte, vyskakovat na vás bude všude.
Stejný princip se do jisté míry uplatňuje i na Facebooku, který ovšem neplní primárně vyhledávací funkci – problém spočívá spíše v tom, že pokud „lajkujeme“ nějaký článek, Facebook podle klíčových slov nabídne další, které by se nám mohly líbit. Neumí však rozlišit jejich relevanci a pravdivost, a proto když klikneme na seriózní článek z Respektu, může nám pod ním v nabídce „mohlo by se Vám líbit“ vyskočit článek na podobné téma z Aeronetu. Princip filtrové bubliny poprvé důkladně popsal internetový aktivista Eli Pariser už v roce 2011. A na základě tohoto konceptu pak také vybudoval úspěšný server Upworthy, který se pokouší šířit pozitivní zprávy virálním způsobem – článků s titulky typu „Uprchlíci přijeli do Německa a neuvěříte, co se stalo pak“ je tu spousta, ale následuje většinou veskrze pozitivní obsah místo skandálních zpráv o znásilňování.
Druhým podstatným fenoménem, který zmiňuje Horký v Respektu, zatímco Lidovky ho opomíjejí, je princip takzvaných echo chambers (ozvučné komory). Ten na rozdíl od filtrových bublin nemá nic společného s algoritmy vyhledávačů a není to nový společenský fenomén. Používá se pro označení situace, kdy se názory nebo zprávy šíří v uzavřeném komunikačním prostoru mezi lidmi s totožným pohledem na věc, kteří se ve své pravdě navzájem utvrzují a postupně dochází k jejich radikalizaci. V ozvučnou komoru se může za vhodných okolností proměnit jakýkoli fyzický i virtuální prostor, od hospody přes politickou stranu až po komunikační sítě mezi uživateli Facebooku. K jejich vytváření napomáhá nejen přirozená lidská touha po vyhledávání názorových spojenců, ale i média, která získávají stranický charakter a vznikají tak celé uzavřené scény nadbíhající různým politickým táborům. Stačí se jen podívat na širokou paletu amerických pravicových webů či české impérium Parlamentních listů.
Propaganda a fake news
Často také bývá zaměňována propaganda a šíření dezinformací s fenoménem takzvaných fake news, tedy falešných zpráv. Propaganda je ale většinou účinná právě proto, že je založena na ověřitelné pravdě, kterou jen chytře vsazuje do zveličeného či pokřiveného kontextu. Fake news jsou vynálezem byznysmenů, kteří pochopili, že dokud Google ani Facebook žádným regulacím nepodléhají a chovají se, jako by na ně pravidla novinářské etiky neplatila, je možné vydělávat na šíření naprostých blbostí. Zatímco problém falešných zpráv by se tedy dal řešit poměrně jednoduše, manipulace a propaganda rozhodně nejdou tak snadno rozeznat a nelze je úplně vymýtit.
Důvodem, proč novinářský úžas nad fenoménem starým minimálně několik let přichází až nyní, může být nepatrná velikost informačního systému, ve kterém se pohybujeme. Velká většina Čechů stále čte a sleduje zpravodajství výhradně v rodném jazyce, a čerpá tak informace dohromady ze tří televizí, několika rádií a hlavních deníků. Obrovský konkurenční tlak, kterému jsou tváří v tvář všemožným propagandistickým webům vystavena například seriózní anglojazyčná nebo ruskojazyčná média, na ně tedy doléhá jen málo. Relativní uzavřenost českého mediálního trhu může být do jisté míry výhodou, která chrání producenty mediálního obsahu a poskytuje nám čas. Také ale otupuje naše reakce, které někdy mohou přijít ve chvíli, kdy už je pozdě. Tím se dostáváme k poslednímu bodu.
Na síť nebo proti proudu
Proč se v Česku zatím nenašel téměř nikdo, kdo by na aktuální situaci dovedl adekvátně reagovat? Když jsem se na přednášce pro bakalářské studenty žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK dotazovala, jak často se sociálními sítěmi a fenoménem mediálních obsahů v online prostředí zabývají ve výuce, odpovědí bylo rezignované kroucení hlavou a povzdech „měli jsme o tom ve druháku jeden předmět“. Někteří čeští novináři ani jejich domovská média se zatím nenaučili pořádně používat Twitter, o Instagramu či Snapchatu nemluvě. Přítomnost mnoha významných médií na Facebooku sestává ve sdílení článků z webu a občasného krátkého videa. Obsah na míru sociálním sítím zatím produkuje málokdo – nejdál je v této oblasti Český rozhlas.
Odpovědí na současnou situaci přitom rozhodně není jen investice do facebookové reklamy a posílení vlastní přítomnosti na síti. Když se podíváme do zahraničí, můžeme vysledovat v zásadě dva typy reakcí, které si dokážou najít své specifické publikum. První spočívá v důrazu na to, aby obsah byl přizpůsobený případnému šíření na sítích a měl virální potenciál, v ideálním případě by tedy měl být multimediální. Konkrétně jde o interaktivní reportáže, datažurnalistiku, která umí vyprodukovat srozumitelné a informačně hodnotné infografiky, nebo podporu novinářů jako osobností na sítích. Příkladem v českém prostředí může být zmíněný Český rozhlas, který za poslední dobu vyprodukoval hned několik velmi kvalitních interaktivních projektů. V zahraničí se lze inspirovat například u magazínu Vice, jenž svou schopnost produkovat takzvaný clickbait (návnada na kliknutí) či virální obsah vyvažuje důrazem na nadprůměrnou investigativní žurnalistiku a vlastní dokumentární tvorbu.
Druhou možnou reakcí je pak snaha jít naopak „proti proudu“ a klást důraz na kvalitní reportérskou a investigativní práci, kterou žádný vyhledávač ani interaktivní prvek nemůže nahradit. Například The Economist, kterým se tak rád inspiruje právě třeba Respekt, publikuje klidně i dvacetistránkové reportáže.
Ani jeden z výše zmíněných typů žurnalistiky se však studenti na českých univerzitách neučí a v českém prostředí se s nimi příliš nesetkáte. Přitom zmíněná uzavřenost by případnému projektu, který by se o něco podobného pokusil, dávala docela velkou konkurenční výhodu. Pokoušet se vymýšlet nové způsoby komunikace, zkoumat, jak současné informační toky skutečně fungují a co nového nabízejí, a přizpůsobovat obsah nové formě by totiž boji s propagandou, fake news a všemožnými bublinami a komorami pomohlo rozhodně víc než například smutné konstatování některých odborníků ve stylu „tohle víme už dlouho a teď už je asi pozdě s tím něco dělat“.
Autorka je antropoložka a věnuje se mj. antropologii médií a internetu.