Zhaslý plamen řeči

Když ruský spisovatel Ivan Bunin po bolševické revoluci emigroval do Paříže, zůstal se starou selsko­šlechtickou Rusí natolik svázán, že ve zbývajících desetiletích života nemohl psát o ničem jiném než o ztraceném světě svého mládí. Podobný osud měl i Kubánec ­Guillermo Cabrera Infante, který v londýnském chladu a smogu plnil stovky stránek prózami o tropických nocích v Havaně padesátých let. I když jeho největší román Tři truchliví tygři (Tres tristes tigres, 1967; česky 2016) časově spadá do let latinskoamerického literárního „boomu“, nebyla to vlna, na níž by se svezl. Laureátem Cervantesovy ceny, nejprestižnějšího ocenění udělovaného španělsky píšícím autorům, se stal až v roce 1997 a do českého prostředí, v němž se jinak kubánské exilové literatuře daří, naplno vstoupil teprve posmrtně. Oproti Přelétavé nymfě (2008, česky 2010; viz A2 č. 12/2011) jsou Tři truchliví tygři větším dílem jak rozsahem, tak i pokud jde o ambice a závažnost. Zároveň jde o překladatelský úkol nejvyšší náročnosti – a nutno předeslat, že Anežka Charvátová se s ním vypořádala opravdu znamenitě.

Staří pardálové

Říká se, že Cabrera Infante vepsal Havanu do univerzálních literárních souřadnic, podobně jako to udělal o půlstoletí dříve James Joyce s Dublinem – a připomeňme, že ani ­Odysseus nebyl napsán v Irsku. Obě díla mají mimochodem mnohé společné znaky: koncentraci na krátký časový úsek v jednom městě, dlouhé promluvy, střídání řečových rejstříků, vršení zdánlivě nesouvisejících fragmentů, které se propojí pouze aktivnímu čtenáři, kontaminaci cizími jazyky nebo záplavu citací a kulturních odkazů.

Tři truchliví tygři se nejen nevzdalují z Havany, ale zpravidla ani z dosahu pobřežní promenády Malecón a bohémské čtvrti Vedado. Přitom jsou vlastně čtyři: spisovatel Silvestre, herec Arsenio Cué, fotograf Kodak a perkusista Eribó. Jejich dny začínají se setměním a končí se zavírací dobou posledních podniků, tedy ráno nebo spíše dopoledne. Mezitím se nechávají unášet nočním životem, ať už každý sám nebo pohromadě, popíjejí daiquirí a podnapilí sedají za volant kabrioletu, propadají kouzlu zpěvaček a tanečnic bolera, postávají u jukeboxu, balí holky a valí jim do hlavy své rozumy a slovní hříčky, kterými se ovšem předvádějí spíše před sebou navzájem. Jinými slovy, užívají si přesně to, co Kubě za Batistovy diktatury vyneslo označení „bordel pro Spojené státy“ a pro co vojácký duch Castrovy vlády neměl nejmenší pochopení.

Vedle čtyř „starých pardálů“, jak jim v doslovu říká překladatelka, je tu ovšem ještě pátý. Bustrofedón, podivín a geniální autor, který chodí na záchod i do postele se slovníkem, ale nepíše, protože ctí primát mluveného slova. Jeho jméno je paradoxem, v jehož dvojakém světle můžeme nahlížet celý román: ve staré řečtině totiž toto slovo označuje dávný způsob psaní, kdy se první řádek psal zleva doprava a další zprava doleva. Zřejmě i proto Bustrofedón na stránkách románu zemře, tak jako je psaný text náhrobkem živé řeči – a jako jsou Tři truchliví tygři náhrobkem někdejší Havany. Napovídá tomu i motto celé knihy, vzaté z Lewise Carrolla: „A pokoušela se představit si, jak vypadá plamen svíčky po zhasnutí.“

Zhasnutá světla havanských kabaretů a náleven jsou jen jednou stránkou věci, která má i svůj metafyzický rozměr: čtyři flamendři se v rozhovorech, monolozích, poznámkách a digresích neopíjejí jen míchanými drinky, ale také uměním a literaturou. Jako by se snažili slovy zachytit hudbu, která dozněla, nebo film, který skončil – a to v mluvené řeči, již psaní při vší snaze nemůže postihnout v její živosti.

Showtime!

Reflexe těchto otázek je ovšem v románu vyhrazena mužům. Pro ženy, jimiž se obklopují, tu zbývá v lepším případě role jakýchsi svérázných múz (jako v případě tlusté černošské zpěvačky Estrelly, „Hvězdy“), nejčastěji jsou však krásnými, svůdnými, ale nechápavými posluchačkami slovní ekvilibristiky čtyř bohémů a více či méně povolnými předměty jejich chtíče. Že promluvy těchto žen patří k tomu literárně nejsvébytnějšímu, co Tři truchliví tygři nabízejí, je dáno hlavně ponorem do mluvené nespisovné řeči: „Jense pros­tě seberu, jentak, přehodimsi šátek a vezmu kabelku (…) a jakoblesk seště votočím a tvářimse jak Betedejvis a povidám jí, povidám, ateťsi pěkně poslechni, co mám na­­srci já: čovek žije jenom jednou, jenom jednou povidám, ječim, difžemi plíce neprasknou.“ Na subtilnější duševní výkony bychom čekali marně. V jednom pozdějším televizním rozhovoru ostatně Cabrera Infante trval na přirovnání ženy k prázdné stránce papíru: obojí je prostě potřeba naplnit. Kolik uměleckého nasazení je třeba k tomu, aby mohl být takovýto machismus vykoupen, musí čtenář posoudit sám.

Na druhou stranu je teď možná jasnější, proč Cabrera Infante dokázal psát pouze o nočním životě předrevoluční Havany. Přece jen by nebylo spravedlivé svádět všechno na nostalgii po flámech s duchaplnými kumpány a hihňajícími se slečinkami za časů čilé obchodní výměny s USA. Ve svých knihách se totiž tento kubánský exulant snažil zachytit především řeč se všemi jejími rejstříky, řeč v její plnosti a pestrosti. K tomu ovšem těžko poslouží jiný jazyk než ten mateřský, jiná jeho varieta než ta domovská, řeč jiného prostředí než toho, v němž získáváme rozhodující zkušenosti.

Tímto prostředím byla v daném případě havanská literární bohéma padesátých let. Proto jsou součástí „kubánštiny“ Cabrery Infanta nejen stovky anglických výrazů, importovaných americkým šoubyznysem („Showtime!“ – tak zní vůbec první věta románu), ale také celá tradice kubánské literatury posledního století. Kapitola „Smrt Trockého v podání různých kubánských spisovatelů několik let poté – či předtím“, která paroduje ostrovní autory od José Martího po Aleja Carpentiera nebo Nicoláse Guilléna a v níž se setkává Stalin s afrokubánskými kulty Changó a Yemayá, je skutečnou přehlídkou rafinovanosti a vtipnosti, a to i pro toho, kdo parodované autory nezná.

Tím nejdůležitějším je ale nakonec onen „zhaslý plamen“ řeči. Tři truchliví tygři se nerodí z „pouhé“ lásky k jazyku či záliby v jeho možnostech, ale z těžké formy fascinace. Jazykovým hrám propadají se stejnou posedlostí, s níž se hazardní hráč drží rulety nebo balíčku karet. Snad nejvíce se čtyři flamendři (a tím spíše Bustrofedón) vyžívají v palindromech, slovech a větách, které se čtou pozpátku stejně jako popředu a které můžeme chápat jako metaforu nemožnosti vystoupení z jazyka. A to je poměrné vážná věc, i když je (v překladu) vyjadřována výroky jako „kobyla má malý bok“, „učí píču“ nebo „je blbej“.

Literární vzdor

Příběh „kubánštiny“, natožpak příběh řeči samotné se však nevejde do (jedné) knihy. Třebaže Cabrera Infante svou prózu držel stranou explicitně politických témat (možnost přidat se k osvobozeneckým bojům v horách se tu mihne jen jako opilecký nápad), dvě generace čtenářů těžko mohly číst Tři truchlivé tygry bez myšlenek na Fidela Castra. A určitě to bude platit i nějakou dobu po jeho smrti.

Dvacáté století zažilo několik momentů, kdy se mohlo zdát, že umělecká a politická avantgarda najdou společnou řeč. Jedním z nich byla i kubánská revoluce, ke které se Cabrera Infante připojil a první tři roky zastával v nových poměrech různé kulturní funkce. Její další vývoj nicméně můžeme chápat jako příběh fatálního odcizení umělecké a politické řeči; a spisovatelé v situaci tváří v tvář nově ustavené moci tahali za kratší konec provazu. Kniha byla na Kubě jednoduše zakázána a „smějící se bestie“ Cabrera Infante je v oficiální historii kubánské literatury dodnes zamlčován.

Mnozí proto začali vyzdvihovat subverzivní náboj jeho prózy. V době vydání knihy, kdy se postmodernismus v literatuře (a castrismus v politice) teprve etabloval, to mohlo být oprávněné – ale jen do určité míry. Slovní hříčka, základní výrazový prostředek Tří truchlivých tygrů, totiž není ani tak subverzí jazyka, jako naopak potvrzením jeho řádu. Je to jazyková hra, která se ovšem hraje podle pravidel, pokud se nemá zvrhnout v neartikulované blábolení, a sotva­kdy se jí podaří tato pravidla modifikovat. Využití slovních hříček v reklamě a politickém marketingu z nich naopak dávno udělalo součást válcující řeči konzumu a trhu – řeči, jíž musí literatura vzdorovat jinými způsoby.