Znásilnění je horší než vražda

Vedete mnoho projektů, které se věnují problematice sexuálního násilí, znásilnění a obtěžování. Co vás k tomu přimělo?

Všechno začalo v roce 2001, kdy jsem zašla na hru Monology vagíny od Eve Ensler v Madison Square Garden v New Yorku. V té době jsem vstřebávala sexuální násilí, které jsem sama zažila. Nebyla jsem o tom schopná mluvit. Na konci hry Eve Ensler řekla: „Pokud je tady někdo, kdo přežil sexuální násilí, prosím, postavte se.“ Bez přemýšlení jsem si stoupla a pak se rozbrečela. A tolik dalších lidí stálo také. Potom autorka řekla: „Pokud jste někdy podpořili někoho, kdo je oběť sexuálního násilí nebo přeživší, prosím, postavte se.“ Můj kluk a mí kamarádi si stoupli. A když jsem se podívala kolem, skoro úplně každý stál. Celá Madison Square Garden, to znamená skoro třicet tisíc lidí. To mě hrozně zasáhlo.

V roce 2002 jsem se přestěhovala do Prahy. Na stránkách V­Day [hnutí na podporu ukončení násilí na ženách – pozn. red.] jsem našla výzvu pro ty, kteří chtějí dělat V­Day ve své komunitě nebo zemi, a zaregistrovala se. Mělo to velký úspěch, vybrali jsme tím hodně peněz pro řadu českých neziskovek. I já jsem pak na konci představení vystoupila před publikum a řekla „Jsem přeživší, zažila jsem už nespočet sexuálně motivovaných útoků na své tělo.“ Od té chvíle, co jsem vyklopila pravdu před tolika neznámými lidmi, se cítím svobodně.

Proč používáte termín přeživší (survivor), a nikoli oběť (victim)?

Na prvním ročníku V­Day jsme všechny oslavovaly, že jsme přeživší a bojovnice. Ale pak za mnou přišla jedna žena a řekla, že nemůže pokračovat. „Nejsem přeživší, jenom se snažím přežívat den za dnem. Nechci být pokrytec, protože jsem to zatím úplně nepřežila. Ještě nejsem připravená.“ Osobně jsou pro mne tato slova nesmírně důležitá. Měla by se zařadit do běžné slovní zásoby, protože, jak se shodují mnozí, znásilnění a sexuální napadení jsou horší než vražda. Mnoho sexuálně napadených žen se rozhodne vzít si život, nejsou přeživší. Možná přežily pár dní, možná několik let, ale nakonec je to zabilo. Jsou obětí. Pokud žena zažila násilí a roky bojovala o své duševní zdraví a vybrala si sebevraždu, protože se jí nedařilo být tím, kým byla předtím, nikdy to neznamená, že selhala. Bylo to znásilnění nebo sexuální napadení, co ji zabilo. Myslím si, že je důležité nechat každého, aby používal slovo, které považuje za správné. Většinu dní jsem přeživší, tak se identifikuji, ale spousta dalších lidí se identifikuje jinak a já to respektuji.

Může být feminismus použit jako terapeutický nástroj? Pomohl feminismus a aktivismus vám?

Myslím, že právě V­Day může být odpovědí. Je spousta terapeutických nástrojů. Být poradce je jeden z nich. Začít psát blog anebo psát poezii může být další. Existuje skvělý film, Searching for Angela Shelton. Filmařka přeživší incest hledá ženy, které se jmenují stejně jako ona. Ptá se jich, jestli zažily sexuál­ní násilí. Ze sedmdesáti šesti jich má čtyřicet tuhle zkušenost. Svým filmem dává hlas všem těmto i dalším Angelám.

Mám hodně kamarádek feministek, aktivistek, které denně dostávají neuvěřitelné množství výhružek znásilněním, smrtí a znásilněním k smrti – to bych já osobně neustála. Před patnácti lety bych si ale vůbec nedokázala představit, že bych mohla dělat to, co teď dělám. Byla jsem naprosto vyděšená, všude kolem mě bylo něco, co mne zpětně traumatizovalo, neopouštěla jsem byt. A pak jsem jednoho dne odeslala svou registraci a dnes jsem ředitelka V­Day Praha, spoluzakladatelka One Billion Rising Praha a zakladatelka české větve HollaBack! / Ozvi se!.

Většina velkých akcí, které pořádáte, například One Billion Rising, má ve Spojených státech velký ohlas. Je rozdíl v tom, jak jsou přijímány u nás?

Tady je složité získat lidi na svou stranu, přimět je, aby se připojili k demonstracím nebo shromážděním. Pár lidí mě nařklo, že tu pokouším zavádět své západní hodnoty. Ale pokud jde žena po ulici a nějaký muž ji pronásleduje, aby mohl, jak říká nový americký prezident, „grab them by the pussy“, je to problém. A to se děje i tady, v České republice. Nebo sedím v metru a nějaký muž přede mnou masturbuje. Často pak slýchám, že s tím nic nejde dělat. Ale jde. Projekt Hollaback! / Ozvi se! umožňuje prostřednictvím aplikace v reálném čase označit na mapě, co se vám stalo nebo čeho jste byla svědkem. Věci se mění, ale je to tu těžší. Lidé mé aktivity podporují, ale pak se vůbec neobjeví na akci, kterou dělám.

Součástí kultury znásilnění je to, že ženy a dívky jsou zastrašovány: říká se jim, kam nesmějí chodit po setmění, co by se jim mohlo stát… Když o tom budeme mluvit, pomůžeme přeživším. Co ti, kterých se to osobně netýká? Nevyděsíme je příliš?

To si nemyslím. Spousta lidí má dojem, že se jim to nemůže stát, dokud se jim to nestane… Ženy jsou zastrašovány a drženy ve strachu tím, co by se jim mohlo stát, což může být jak obraz ženského těla roztrhaného na kusy, tak muž, který říká: „Ty seš ale kundička.“ Klíčové je rozložení sil, jím kultura znásilnění začíná. Představte si situaci, kdy jde žena po ulici, přijde k ní muž a řekne třeba: „Vám to sluší, jste moc krásná… No nic, mějte se krásně.“ A otočí se a jde si po svých. Tohle je podle mne úplně v pořádku. Ale když někdo zařve: „Děvko, udělám se ti na kozy!“, to není úplně kompliment. Chce, abychom se cítily mizerně a poníženě. Když k ženě přijde muž a začne komentovat její tělo, žena si v duchu přehrává, co bude následovat. Začne na ni sahat? Má nůž? Bude chtít její číslo? Co když mu ho nedá, půjde pryč, nebo se naštve? Bude ji pronásledovat? Tahle představa drží ženy ve strachu. Muži většinou reagují slovy: „ale ne všichni chlapi jsou takoví“. A je to pravda. Na Twitteru existuje hashtag #NotAllMen. Ale pak vznikl hashtag #YesAllWomen. Protože o to jde – ne všichni muži jsou takoví, ale všechny ženy si musí dávat pozor a být neustále ve střehu. Když vejdu do výtahu a je tam cizí muž, vůbec nevím, jestli je nebezpečný, nebo je v pohodě. Možná zmáčkne uprostřed cesty tlačítko stop a vrhne se na mě? Nemám tušení. A tohle musí ženy řešit každý den. Všude. Na ulici, v práci, ve škole, když jdeme s někým na rande. Dívky jsou odmala učeny, že nejsou v bezpečí a že si musí dávat na muže pozor.

Ve filmech a seriálech jsou často scény zachycující znásilnění. Ovlivňuje takové zobrazování to, jak se mohou oběti cítit, anebo to, jak se očekává, aby se cítily nebo chovaly?

V Hollywoodu je to tak, že kdykoli scenáristé nevědí, co dál, vrazí tam nějaké sexuální násilí – často naprosto zbytečně. Do jisté míry to pak formuje představy o tom, jak by se ženy po znásilnění měly chovat. Stejně jako u toho vždy nekřičí a neškrábou, tak neexistuje ani žádný univerzální způsob, jak reagovat. Televize a filmy neposkytují zrovna nejlepší návod. Mnoho žen může mít pocit, že selhaly, když se nechovají jako ve filmu. Lidé na bolest reagují různě a stejně různě se i vyrovnávají s traumaty.

K tomu, jak se lidé, kteří zažili znásilnění, vnímají, často patří sebeobviňování. Mají vaši klienti tendence vinit se za to, co se jim stalo?

Obrovské množství z nich to dělá. Je těžké je přesvědčit, že to, co se stalo, nebyla jejich vina. Můžu jim to pouze opakovat a doufat, že to vsákne do jejich podvědomí. Strašně moc žen si myslí, že tam neměly chodit, proč se nechaly pozvat na drink, šly s ním tancovat a podobně. Ale bavit se, dávat si drinky, tancovat, chodit ven, nosit, co chcete, na to máte přece plné právo!

Do jaké míry diagnózy, jako třeba posttraumatická stresová porucha, lidem pomáhají, aby se s tím, co prožili, vyrovnali? Nemůže jim naopak diagnóza uškodit, protože je onálepkuje jako nemocné?

Je to hodně individuální. Pro některé je diagnóza ohromná úleva, protože si řeknou, že to peklo, co teď zažívají, zažívají i jiní. Není to jimi, nejsou slabí nebo blázni, nevymýšlejí si to. Ale další to vnímají odlišně: „Aha, počkat, takže teď mě zaškatulkujete, protože podle vás doktorů a podle vašich tabulek patřím sem, ale vůbec nevíte, čím jsem prošel/prošla, jsem pro vás jen jeden/jedna z mnoha.“ Tohle nikomu nepomůže znovu získat sílu, kterou jim někdo sebral. Je na každém, jak to sám vnímá. V práci s klientem respektuji to, jak se sám označuje, za co se považuje.