Vzestup xenofobních občanských hnutí typu Pegidy a stále posilující strany Alternativa pro Německo lze vykládat jako návrat tradičních „pruských ctností“, které především ve východní části Německa nikdy zcela neztratily svůj význam. Co můžeme očekávat od německého postfašismu?
Má Donald Trump právo „sáhnout Frauke Petryové na kundu“? Vítězné tažení takzvané alternativní pravice, doprovázené machistickou rétorikou, s sebou nese dvě anomálie: totiž evropské političky Marine Le Penovou a Frauke Petryovou. Německá pravicová scéna, vedená emancipovanou ženou, představuje paradox návratu k pruským ctnostem vilémovské éry. Relativně rovnoprávné postavení německých žen má dlouhou tradici a státně socialistická emancipace shora v éře NDR tuto rovnoprávnost upevnila. Dokladem budiž konzervativní kancléřka Angela Merkelová nebo právě Frauke Petryová.
Ohniska xenofobie
Poválečné zrušení pruského státu mělo zabránit militaristickému revanšismu junkerů, a tím i dalším světovým válkám, z nichž bylo pokaždé obviněno Německo. Východoněmecký režim se snažil pruský militarismus vykořenit vyvlastněním a zrušením jeho nositelů – junkerů, tedy nižší, pozemkové šlechty, tvořící od dob Bedřicha Viléma I. oporu vojenského státu. Ale polofeudální struktury, jež byly po druhé světové válce oficiálně zrušeny, se vrátily zpět spolu s nadvládou Sovětského svazu, jehož režim byl inspirován právě Pruskem. Východní Němci si sice říkali demokratická republika a zaklínali se antifašistickým mýtem, zvenčí ustavená diktatura však kopírovala tentýž centralismus a autoritářskou strnulost, jaká charakterizovala Prusko. Němečtí historici ostatně díky archivům vědí, že denacifikace státní správy proběhla v NDR podobně nedůsledně jako na Západě, a tak se bývalým nacistům podařilo obsadit mnoho významných funkcí.
Západní Německo, proklínané jako dědic nacismu, pozemkovou reformu neprovedlo, prošlo však jinou důležitou proměnou. Revolta osmašedesátého roku byla pokusem poválečné generace vyrovnat se s nacistickou minulostí země, a ačkoli tato snaha nepřinesla revoluci ani zásadně nezměnila společenské a státní struktury, proměnila politickou kulturu. Západoněmečtí osmašedesátníci narušili ospalou atmosféru „motorizovaného biedermeieru“ a vytvořili politiku aktivní sebemobilizace a sebeorganizace. Východní Německo ovšem touto zkušeností neprošlo, a proto není divu, že po pádu Berlínské zdi neonacismus zažil největší renesanci právě tam. V současnosti „nové spolkové země“, a hlavně Drážďany, tvoří hlavní ohniska nových xenofobních hnutí, jako jsou Pegida nebo Alternativa pro Německo (AfD), neustále posilující v předvolebních průzkumech.
Revolta proti osmašedesátému
Známý židovský vtip o rabínovi, jenž čte antisemitské tiskoviny kvůli pocitu, že Židé ovládají svět, bychom mohli převyprávět jako příběh osmašedesátnických hnutí – právě ta totiž podle ideologů nové pravice ovládají Evropskou unii a Německo. Duch osmašedesátého a vše, co s ním souvisí (především antirasismus, feminismus a sexuální svoboda), v očích nových xenofobních hnutí představuje nebezpečí, jež je třeba potlačit.
Erich Fromm interpretoval německý nacismus jako obrannou reakci nižších středních vrstev, traumatizovaných krizí tradičního autoritářského uspořádání a strachem z komunismu a nefungující demokracie. Protože návrat ke staré monarchii nebyl možný, jako řešení se nabízel fašismus. Nová pravice se vůči nacistické tradici vymezuje, podobně jako nacisté však vyjadřuje úzkost z rozpadu starých struktur a vzniku nových. Současný maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás v této souvislosti hovoří o postfašismu: v liberální demokracii pronikají nedemokratické, pravicověpopulistické agendy do středního proudu. Německý postfašismus lze charakterizovat dvěma hlavními znaky. Za prvé je to postupné hnědnutí obou hlavních stran CDU a SPD, při němž dochází k legitimizaci rasismu. Za druhé jsou to úspěchy Pegidy a AfD, artikulující hněv takzvaných normálních lidí.
Jako alternativu k demokratické společnosti, respektující lidskou rovnost bez ohledu na rasu, gender nebo sexuální orientaci, přitom AfD nabízí pruské ctnosti, vyhozené na smetiště dějin už první a pak druhou světovou válkou. AfD však nemá představovat obnovu „na nové úrovni“, jak to předvedl Adolf Hitler, ale naopak návrat k autentickému „ztracenému ráji“ bezpodmínečné úcty k autoritě otce, císaře a jeho důstojníků. Internetová aktivistka Katharina Nocunová, která analyzovala dlouhodobý program strany, vystihla několik příznačných rysů: AfD podle ní prosazuje tržně radikální politiku odstranění sociálního státu, zrušení gender studies a kriminalizaci homosexuality, především ale návrat k striktně autoritativním hodnotám, nazývaným pruské ctnosti. Co s těmi, kteří se vymykají světu tvrdé práce a tradiční bílé heterosexuální rodiny? Co s etnickými a sexuálními menšinami nebo subkulturami, pro které v takové společnosti není místo? Nacisté podobný problém řešili koncentračními tábory. Zůstává otázkou, jak moc by se při řešení této otázky lišil klasický fašismus od postfašismu.
Autor je historik.