Australský hudebník Oren Ambarchi vešel do povědomí jako neúnavný experimentátor se zvukem a možnostmi elektrické kytary, perkusí a elektroniky. Na aktuální desce Hubris s pomocí bezmála deseti dalších významných osobností experimentální hudby atakuje oblasti krautrocku a diska.
Před pěti lety došlo v tvorbě Orena Ambarchiho, australského experimentálního multiinstrumentalisty, který nejčastěji používá elektrickou kytaru a bicí nástroje, k poměrně významné změně. Netýkala se ani tak výsledné podoby nahrávek, jako spíš metody práce. Do té doby Ambarchi nahrál asi patnáct sólových alb, k nimž přistupoval jako k čistě soukromým projektům a s až pedantskou důsledností v nich uskutečňoval svou vizi. Sice se účastnil i řady kolaboračních projektů, například s Jimem O’Rourkem, Keijim Hainem nebo Sunn O))), ale na svých sólových počinech pracoval v zásadě sám. Počínaje deskou Audience of One (2012) ovšem značka „Oren Ambarchi“ v podstatě znamená „Oren Ambarchi & friends“ a změnil se i způsob, jakým nahrávky vznikají. Ambarchi přijde se základním návrhem a ten je pak zpracováván v interakci se spoluhráči. „Nakonec to dopadá tak, že koncept předělávám a ničím tak dlouho, až postupně změním všechno. Právě díky tomuto způsobu ale mohu začít tvořit. Jde o hodně kontaktní metodu práce,“ svěřil se hudebník v rozhovoru pro portál Juno Plus.
Podobný princip Ambarchi uplatnil i na své nejnovější sólové desce Hubris, kterou loni na podzim vydal vídeňský label Editions Mego a na níž spolupracovala řada známých jmen experimentální scény: Jim O’Rourke, Keith Fullerton Whitman, Ricardo Villalobos, Arto Lindsay, Mark Fell, Crys Cole, Konrad Sprenger, Joe Talia a Will Guthrie. Přestože se jedná vesměs o hudebníky s výrazným, jasně rozpoznatelným stylem, žádný z nich z výsledného mixu příliš nevyčnívá.
Dění pod povrchem
Album je rozdělené na tři části, označené jednoduše číslicemi. První část, v níž se Ambarchi dle svých vlastních slov nechal inspirovat soundtrackem k neonoirovému snímku režiséra Williama Friedkina Žít a umřít v L. A. (To Live and Die in L. A., 1985), prozrazuje hudebníkovy sympatie pro new wave a syntezátorové disko. Tyto ozvuky jsou ale součástí hypnotického krautrockového pulsu, který drží pohromadě kytara a perkusivní rytmus. Pokud neposloucháme pozorně, může nám celých dvaadvacet minut splynout do jediné repetitivní stopy. Pod povrchem se ale dějí různé zajímavé věci. Zvuk se postupně proměňuje a spolu s opakováním se obnažují jeho jednotlivé vrstvy – v druhé polovině skladby se tak vynoří O’Rourkeův kytarový syntezátor, v závěru pak Fellovy elektronické bicí.
Po krátké, ani ne dvouminutové mezihře, jíž dominuje vybrnkávání kytary, se album v závěrečném tracku posune do temnějších poloh. Páteří poslední skladby je precizní souhra mezi bicími Joea Talii a Willa Guthrieho a elektronikou Ricarda Villalobose, chilského producenta, který v prosinci vydal na Ambarchiho labelu Black Truffle Records remixovou desku Hubris Variation. Postupně se připojují další nástroje, především Whitmanův rozpustilý modulární syntezátor a Lindsayho rozkladná kytara, v druhé půlce převezme iniciativu Ambarchi se svým kytarovým partem a připraví katarzní finále.
Neustrnout na místě
Po více než dvaceti letech aktivní tvorby a desítkách alb už snad není přehnané nazvat Ambarchiho legendou. Jeho desky přesvědčivě vypovídají o vůli neustrnout na jednom místě. Třebaže Hubris nemá tak chaotickou dynamiku jako Sagittarian Domain (2012) ani nedisponuje takovými překvapivými momenty jako Quixotism (2014), jde o počin, na němž se podařilo společnou práci několika hudebníků přetavit v unikátní mnohovrstevnatý tvar. Charakterizuje ho precizní krautrocková rytmika skloubená s až synthpopovým groovem a hlukovou hudbou. Deska stojí na součinnosti silných individualit, je to ale Ambarchi, kdo tahá za nitky a zůstává hlavním motorem.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.
Oren Ambarchi: Hubris. Editions Mego 2016.