Bez rafinovaných ornamentů

Píše se rok 1922 a v poklidném městečku Nahbès ve francouzském protektorátu v severní Africe se život jen líně sune kupředu. Zdánlivě všechno hladce plyne, soužití evropských kolonistů, sdružujících se v klubu Poručníků, arabských elit a zbytku místních se jeví unyle jako odpolední dýchánek na zahradě pana prefekta. Tedy až do chvíle, kdy se Rania, dcera významného arabského úředníka, „stala svědkem náhlého zjevení se skupiny hlučných cizinců, řídili ještě krásnější auta, než měli kolonisté, bílé kabriolety s ohromnými koly vyztuženými ocelovými paprsky a světlomety obrovskými jako koňské hlavy. Nosili kalhoty a golfové kšiltovky, jaké vídávala v časopisech, a pokřikovali na sebe z protějších chodníků přes ulici, jako kdyby byli doma.“

Americký filmový štáb, který přijel s celou parádou do rádoby autentických podmínek natáčet film Písečný válečník o hodném arabském šejkovi, vznešeném kavalírovi, převrátí přísně hierarchizovanou koloniální společnost vzhůru nohama. Jejich nespoutané chování a pohrdání dosud uznávanými pravidly obě privilegované skupiny obyvatel města šokuje a zároveň svádí. Jedni se obávají o své tradice, druzí o své výsadní postavení.

Příběh je zabydlený plejádou postav a charakterů, Rania, o níž se hned na prvních řádcích románu dozvíme, že „četla víc knih v arabštině než ve francouzštině“, ho otevírá a nakonec i uzavírá. Její pohled a vnitřní monology zprostředkovávají realitu kolonizované společnosti. Mladá žena se zajímá o vše, co se děje mimo ohradu, kterou jí společnost vytyčila, stýká se s francouzskou novinářkou Gabrielle Contiovou a americkou herečkou Kathryn Bishopovou a v jejich rozhovorech o sebe rozdílné světy často křísnou více než ve skutečnosti.

Své vlastní hranice však překročit nedokáže. Lásku, kterou celou dobu intenzivně, leč potají prožívá, nakonec muži svého srdce nikdy nevyzná. Její cit nemůže být naplněn, proto ani čtenář nakonec nepotřebuje vědět, ke komu ho chová. „Novinářka sebrala odvahu a zeptala se: ‚Který z těch dvou?‘ ‚Co na tom teď záleží,‘ odpověděla Rania, definitivně odsouzená k samotě.“ I ostatní postavy a jejich vztahy mnohem více než prostředí, ze kterého pocházejí, určuje jejich vnitřní odvaha své postavení překonat. Mladý „domorodec“ Raúl, Raniin bratranec, společenské mantinely z principu odmítá, může se tedy stát Kathryniným milencem, kolonista Ganthier se z tuhé šněrovačky pravidel a stereo­typů naprosto nedokáže vysvobodit, proto Gabrielle, o niž tolik usiluje, nikdy nezíská.

Temné spodní proudy

Vyprávění Protějších břehů (2015, česky 2016) francouzsko­tuniského spisovatele Hédiho Kaddoura (nar. 1945) připomíná širokou a hlubokou řeku, v níž se jinak pohybuje voda na hladině a jinak při dně. Téměř hladká hladina plyne rovnoměrně, svižně, nezdržuje se v tůních a zákrutech. V hloubce se však voda převaluje skrytými víry, těžkne, houstne, mísí se s bahnem, vyvolává úzkost, a kdo se do ní ponoří, jen stěží vyplouvá na hladinu, aby se nadechl. Tam se odehrává skutečné drama románu; tam se ukrývá tragédie a nenaplněné touhy všech hrdinů, osud Evropy, předzvěst války mezi národy a samoty každého člověka. Celým příběhem se jako temný proud táhne absurdita, fatálnost, nejapné boje o moc, přetvářka a povrchnost. A také marnost lidského snažení – všichni, kdo opravdu touží po něčem bytostně lidském, ať už je to láska obdivované ženy či právo rozhodovat o svém životě, zemřou nebo zůstanou opuštění. Na hladině zůstávají večírky, letmá setkání, procházky Paříží nebo natáčení Písečného válečníka.

Šílenství černých a bílých barev

Hédi Kaddour nikterak neskrývá své okouzlení filmem, přesněji němým filmem první poloviny 20. století. Sám se sebou se prý vsadil o to, zda dokáže slovy dosáhnout stejného efektu jako jeden z jeho velkých inspirátorů obrazem. „Požádala Wiesnera, aby jí promítl některý ze svých filmů, bylo to šílenství černých a bílých barev, záblesků a stínů, na plátně se postupně zjevovalo povstání, puč, vražda, nějaký muž a jeho převleky, hrací karty, pán, který nechal svého sluhu zdrogovat se, aby ho mohl lépe ovládat, pán času a dobře nastražených pastí, nemilosrdný ke zpožděním, uhánějící vlak, najednou se přestala ovládat, hodiny na budově burzy, sto kilometrů v hodině, nikdy jsem neviděla tak dobře nafilmovaného opilce, falešný opilec, penězoměnec ve skrýši, skrýš slepců, falešná zpráva na burze…“ Ano, zasvěcení jistě rozpoznali Doktora Mabuseho německého režiséra Frit­ze Langa z roku 1922. Kaddourův rytmus a styl odkazují k filmovým metodám v celém románu. Ačkoli zběsilá kadence v jiných kapitolách trochu polevuje, věty nasekané volně za sebou a téměř dokonalá absence spojek vyvolávají dojem naléhavosti a neodkladnosti i v situacích, kdy se nic dramatického neděje.

Atmosféru navíc zásadním způsobem určuje prostor. Dokud postavy přebývají v oné nejmenované maghrebské zemi, pohybují se většinou venku, uprostřed otevřené písčité a vyprahlé krajiny, na terasách rozlehlých domů, na trhu. Sledujeme linie obzoru, pobřeží, všechno je jaksi ploché a volné. Prostřední část románu nás však přenáší do Evropy – Francie a Německa, kam Raúl odcestoval, protože jeho revoluční názory a příklon ke komunistickým idejím začínaly doma budit příliš velkou pozornost. V doprovodu staršího Ganthiera objevuje evropská města, mravy a komunismus, později se k nim připojí Gabrielle a Kathryn. V Evropě získává prostor vertikální rovinu, postavy sledujeme mnohem častěji zavřené v hotelových pokojích, kupé vlaků, nočních klubech nebo procházející úzkými ulicemi mezi vysokými činžáky. Okolní svět pozorují skrze zcela zavřená nebo jen mírně pootevřená okna, často zaprášená, jako by od něj museli zůstat odděleni a jen tak mohli nahlédnout a nést jeho tíhu. Obzvlášť pochmurná scéna se pak odehrává v Berlíně v jakémsi suterénním klubu bez oken, kde penzionovaný německý důstojník čtyřem cestovatelům hrdě vysvětluje myšlenky a vize fašismu, teprve nenápadně se deroucího z městeček v Porýní a Porúří. Tuto chvíli a vlastně celý pobyt v Německu prostupuje taková tíseň a neodbytný pocit konce, až čtenáře skoro překvapí, že definitivní, smutný závěr bez katarze nastane až po návratu do Maghrebu. Před pocitem naprostého zmaru nás nakonec ochrání jen Kaddourova ironie a francouzský šarm, s nímž se laskavě vysmívá bláhovému počínání svých postav.

Román jako chorál

Většina kritiků představuje Protější břehy jako román o francouzském kolonialismu, jeho záběr je však mnohem širší; nezastupitelné místo v prostorovém trojúhelníku má Německo. Sledujeme dvě země, o jejichž osudu rozhoduje třetí a které se dřív nebo později vzepřou, aby šly vlastní cestou. V obou už klíčí semínka vzdoru, v obou zahlédneme pochmurné obrazy stávkujících dělníků, jejichž zprvu osamocené výkřiky se slévají do sborového skandování.

Zvuky jsou v Kaddourově románu rovněž mimořádně důležité. Ostatně on sám říká, že román se má psát jako mnohohlasý chorál. Jednotlivé postavy většinou zpívají osamělé party, provázejí je však hlasy davů skrytých v hlubině, o které už byla řeč.

Doslovný překlad originálního názvu by zněl Poručníci. Označují se tak sami Francouzi žijící v protektorátu – Arabové jsou podle nich vyspělí asi jako hodně malé děti, potřebují tedy někoho kulturnějšího a zodpovědnějšího, kdo je povede na cestě k tupé blaženosti. Vlivné dílo Edwarda W. Saida Orientalismus. Západní koncepce Orientu z roku 1978 ukazuje, že vnímání Orientu západní společností kolísá mezi opovržením, strachem z neznámého a radostným rozechvěním zobrazovaným prostřednictvím exotických snů, jednoznačně ale převládá pojetí Orientu jako něčeho neměnného, zaostalého a obecně podřadného, čeho je třeba se obávat a co vybízí k ovládnutí. Nic tak plytkého jako laciný folklor nebo povýšený despekt ale u Kaddoura nenajdeme. Ženám pod závoji nechřestí rafinované šperky, prostory neoplývají složitými ornamenty a mozaikami, uprostřed vesnic nestojí starobylé mešity a návsi se nehemží otrhanými dětmi. Pokud přece jen špetku exotična zahlédneme, tak stejnou měrou při velbloudích zápasech jako při návštěvě berlínského klubu nebo schůzce komunistů v Paříži.

Kaddour ve svém románu vytvořil svět, který čtenář po téměř čtyřech stech stranách opouští nerad a zároveň trochu s úlevou. Po právu za něj v roce 2015 získal Velkou cenu Francouzské akademie a byl také v úzkém výběru prestižní Goncourtovy ceny.

Autorka je překladatelka.