Neviditelní obyvatelé

Jak byste definoval koncept age­-friendly měst, tedy měst přátelských k seniorům?

Především v anglosaském světě se rozvíjí takzvaná environmentální gerontologie, která se zaměřuje na stárnutí populace ve vztahu k prostředí – třeba právě městského. Tento přístup není pouze způsobem myšlení a ne­­ omezuje se na výzkum, snaží se i jednat, usiluje o praktické změny. V age­friendly městech se jednoduše řečeno bude dobře žít starším lidem. Důležité jsou fyzické aspekty města, tedy zařízení budov, řešení ulic, dopravních spojení – o tom všem se rozhoduje ve spolupráci s architekty a inženýry. Neméně podstatné je, aby byli starší lidé zapojeni i do plánování. Samozřejmě totéž platí i pro venkovské oblasti.

Jaké jsou potřeby starších lidí a jak se o nich mluví v akademickém či politickém prostředí?

Možná nejde tolik o potřeby, jako spíše o zkušenosti. Uvažovat o potřebách, které jsou organizované sociálními normami, totiž znamená o nějaké situaci mluvit z pohledu profesí – například lékařů nebo sociálních pracovníků. Pokud se však zaměříme na to, jaké mají starší lidé s určitou lokalitou zkušenosti, obvykle zjistíme, že jde o mnohem komplexnější otázku. Tento pohled je zvlášť přínosný v takzvaných deprivovaných lokalitách a na chudých periferiích. Odborníci mohou věnovat velkou pozornost například evidované míře kriminality, a proto budou chtít upřednostňovat otázky bezpečnosti. Může se však ukázat, že pro dotazované seniory větší roli hraje skutečnost, že na onom místě žijí už třeba čtyřicet let, takže se nechtějí odstěhovat jinam. Pracovat pouze se zaměřením na potřeby může být pro městské plánování problematické.

Městské plánování má tendenci být velmi technokratické. Jak lze s komplexními vztahy ve městě zacházet jinak?

Zásadní je dotazovat se různých obyvatel. Je důležité nejít pouze za specialisty – sociálními pracovníky, techniky a architekty. To už se děje třeba v Manchesteru, New Yorku nebo v Québeku, kde ustavili zvláštní komisi starších lidí, která se věnuje urbanistickým otázkám. Pokud je totiž řeší projektanti, město plánují spíše pro mladé, bohaté, globalizované a vzdělané nebo pro jakéhosi bezpohlavního obyvatele, který nemá věk ani etnicitu. Staří lidé zároveň nejsou homogenní skupinou. Pokud se na demokratickou participaci, která je předmětem mého zájmu, podíváme blíže, jde o více než jen o dotazování obyvatel, které bude přeloženo do akčního plánu s tím, že se něco konkrétního stane. Jde také o budování lidských vztahů, o kontinuální způsob spolupráce v živém prostoru.

Stává se, že i když jsou problémy starších lidí brány v potaz, kvalitativní výstupy se poměrně těžce překládají do konkrétních procesů správy a plánování. Co s tím můžeme dělat?

Jako městský projektant potřebujete výsledky: Máme sem dát víc laviček? Reorganizovat semafory? Jenže politické vyjednávání participativního plánování trvá dlouho, samotné procesy pak také, výsledky je složitější zpracovat. Ale právě tato komplexita je důležitá. Je třeba získat z dostupných zdrojů informace – vzít v úvahu podobu populace, ale také politiky a existující zdroje – a vsadit je do toho, co je možné politicky prosadit.

Zmínil jste se o tom, že starší lidé zdaleka netvoří homogenní skupinu. V čem rozmanitost spočívá?

Starší lidé se cítí především jako obyvatelé bez ohledu na věk, a pokud se účastní participativních setkání, také tak i vystupují. Na diskuse ale přicházejí pouze aktivní staří lidé, zatímco ti ostatní ve veřejném prostoru téměř chybějí. Jsou neviditelní. V občanské participaci jde často o dva extrémy. Setkáváme se jednak se zkušenými účastníky, bílými zdravými muži, kteří se ve veřejném dění dobře orientují, znají pravidla, vědí, co funguje. Druhým extrémem je právě neviditelnost starších nemocných lidí nebo pečujících žen. Existenci neviditelných skupin je potřeba mít stále na paměti.

Jak lze tuto neviditelnost ve veřejném prostoru změnit?

V Québeku a New Yorku starší lidé spolupracují například s obchody – usilují o to, aby se staly vůči seniorům vstřícnými. Konkrétně to znamená třeba instalaci sedaček k odpočinku během nákupů. Nebo se snaží usnadnit přístup k záchodům. Ve veřejném prostoru jsou to lavičky umístěné na vhodných místech, také by měly být dostatečně prostorné pro pohodlné sezení několika lidí, kteří si spolu chtějí povídat. Jsou to opatření, která dobře odpovídají i představám současných samospráv. Projektanti mají rádi viditelné, prezentovatelné věci. Zároveň jde o levnou záležitost, což souzní s neoliberálním důrazem na úspornost sociálně orientovaných opatření.

Součástí snah o vyrovnávání se s ageismem je konceptualizace stáří jako jedné z fází životního cyklu, která se týká každého z nás. Jaké prostředky jsou k tomu používány?

Po velkou část života je člověk součástí společnosti především díky své práci a v důchodu tuto svou roli většinou ztrácí. Přesto má před sebou roky relativně dobrého zdraví a je otázka, jak je naplnit. Někteří pomáhají svým dětem v péči o vnoučata, ale s narůstající individualizací se to netýká všech. Senioři jsou stále častěji vnímáni jako konzumenti. To je poněkud kontroverzní, neboť toto pojetí se ve skutečnosti týká pouze zajištěných, soběstačných lidí. Přemýšlet o stárnoucích lidech jako o konzumentech sice představuje potenciál k inkluzi, účast na životě společnosti skrze konzumaci je však velmi jednorozměrná. Podobně lze pohlížet na koncept stříbrné ekonomiky, který se zabývá rolí senio­rů na pracovním trhu.

Jak se dá tato konzumní perspektiva překonat?

Sociolog Lars Tornstam rozvinul pojem gerotranscendence, který přináší barvitější obraz třetího věku. Zviditelňuje, že stárnutím lidé více inklinují k duchovním otázkám. Nemusí jít o náboženské praktiky, ale spíše o přemýšlení nad smrtí, pocit propojení s předchozími generacemi nebo jen menší zájem o materiální hodnoty. Zatímco koncepce vztahující se ke konzumaci a stříbrné ekonomice vnímají staré lidi spíše jako zdroje, pojetí gerotranscendence zdůrazňuje specifičnost stárnutí.

Pokud mluvíme o stárnutí, není také možné přehlédnout fenomén zvaný anti­ageing, vyložené odmítání stárnutí. Zaměřuje se na velmi palčivé fyzické, tělesné aspekty stárnutí, které sociologie stárnutí zatím nebere příliš v potaz. Odmítání stárnutí často pracuje s představou, že fyzické změny jsou pouze vnějším projevem. Sociální gerontolog Simon Biggs upozorňuje, že stárnutí není jen maska, pod kterou se skrývá stále mladý člověk, jehož vzhled je v rozporu s jeho identitou. Mluví o „masquerade“, tedy maškarádě, komplexních sebeobranných strategiích, které lidé využívají ke smiřování proměnlivé osobní identity s tou strukturální – se společensky neakceptovaným stárnutím a ochabováním těla.

Zabýváte se konceptem aktivního stárnutí a používáte ho jako divadelní metaforu. Mohl byste vysvětlit, o co jde?

Za konceptem aktivního stárnutí stojí anglosaský gerontolog Alan Walker, který zpozoroval, že se stárnutím přichází vyloučení v podobě institucionalizovaného jevu – důchodu, jímž člověk přichází o své dosavadní zařazení do společnosti. Aktivní stárnutí má pak bojovat proti negativním stereotypům spojeným s důchodem. S Walkerovým termínem začaly pracovat i velké mezinárodní organizace, například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Mezinárodní organizace práce nebo Světová zdravotnická organizace, a tento pohled na stárnutí se mezinárodně rozšířil. Je podnětné sledovat, proč je ten pojem pro různé aktéry tak zajímavý a co umožňuje: především na odlišných úrovních propojuje výzkum s politikami států, ale děje se to i v lokálním měřítku. Navzdory této diverzitě a pozitivní náplni je však aktivní stárnutí i předmětem kritiky, protože s sebou nese normativní představu stárnutí a pomíjí zkušenost velmi pozdního věku. Politicky bývá aktivní stárnutí často chápáno pouze jako schopnost déle pracovat, zatímco zmíněné světové organizace se zabývají spíše otázkami občanství a participace, jde jim o inkluzi.

Moje divadelní metafora pak ukazuje, že na scéně se pohybují spíše experti, ale pravděpodobně jen velmi málo lidí opravdu vyššího věku. Pojetí aktivního stárnutí nedokáže zahrnout rozmanité způsoby stárnutí, nemoc a nemohoucnost. Takže jakkoli tuto snahu o destereotypizaci chápu a respektuji, měli bychom se opravdu zaměřit na to, zda tento koncept funguje a co reálně dělá.