Chodit po vodě neumí každý

Esej má od svých počátků v rodokmenu styk s jinými žánry. Počínaje Michelem de Montaigne je plný citátů, v 19. a 20. století úspěšně vstupuje do románu, a když na to přijde, neváhá využít všemožné literární postupy. Vztah eseje a básně je zvláštní tím, že báseň se na stránce vyděluje z okolního textu a vytváří si svůj bílý okraj, jako by do textu eseje patřila i nepatřila. Dává tím najevo, že ji obklopuje ticho, ve kterém zaznívá, chtěla by potlačit okolní text, jako by to byl jen pomocný šum, který se stává zbytečným, jakmile je tu báseň. Jenže báseň tu není, není tu vždy, leckdy ji neslyším, i když poslouchám. Báseň může zaznít náhle, přesto musím být na její nástup připraven, naladěn. A v té chvíli se „šum“ okolo bílého lemu stává důležitým. Vytváří souvislou cestu odsud až tam – i když nevíme kam. Chodit po vodě neumí každý, je potřeba stavět můstky jeden přes druhý, aby konstrukce držela a pomalu postupovala po hladině vpřed. Nevím kam. Ale najednou se na dosah ruky pod hladinou ukáže mušle, kterou bych jinak než z provizorního můstku nespatřil. Vylovím ji, přiložím k uchu a něco zaslechnu. Nebo se natáhnu příliš daleko, spadnu a jsem…

Pod vodou

V létě jednoho nedávného roku jsem bloudil ve snu o rodném městě. Všechno tu bylo nepříjemně blízké, jako by mě prostředí důvěrně znalo, a zároveň vzdálené, jak jsem nemohl přijít na to, co všechno to znamená. Jako když k člověku někdo hovoří a on tuší, že se jej ono nesrozumitelné sdělení bytostně týká. Sen byl plný postav z mého dětství, spolužáků, které bych nikdy nechtěl potkat, i snových postav, jež v sobě měly něco odpudivě důvěrného. Někteří z nich mě poznávali, posměšně mě oslovovali a připomínali mi nepříjemné chvíle z dětství. Mnohem hrozivější ale byli ti, kteří jako by mě neznali, ačkoli já jsem si je velmi dobře vybavoval. Mluvil jsem k nim, ale dělali, že mě nevidí. Dlouhý a nepříjemný sen se nakonec zhustil do několika slov, jež od začátku měla rytmus a sugestivitu cizích veršů:

Místo, kde ses narodil,

zůstává stále pod vodou.

Po nich následovalo probuzení provázené tísnivým pocitem, že se nikdy nedozvím, co jsem na tomto místě měl slyšet. Verše mi stále zněly v hlavě a nutily mne hledat pokračování. První pokus vedl k delší básni. Toto řešení mě do jisté míry uspokojilo, pocit, že něco zůstalo nedořečeno, ale trval. Zde je příslušná pasáž:

nemůžeš se zastavit nebo usednout

a každý krok vpřed

jako skrytý pohyb v hloubce

kamsi tě vrací, do dávných snů,

neboť místo, kde ses narodil,

zůstává stále pod vodou

nic nedej na slova tamních kupců,

jejich jazyk je dvojklaný,

leč věci, které nabízejí, jsou

tak stálé, že bys v nich utonul

Další naše přeludy

Druhá cesta vedla úplně jinými místy a oklikami. Začátek je nejasný a sahá hluboko do minulosti. Až později se začal doplňovat s tím, co následovalo. První náznaky, jakási prehistorie místa pod vodou, se pojí se jménem František. Tou nejstarší stopou je zřejmě verš Richarda Weinera, který mi kdysi dávno utkvěl v paměti:

František voní mátou.

Tehdy jsem ještě zdaleka nedokázal ocenit onu jemnou vůni a něžnost, s níž básník pohlíží na neznámého Františka. Dalším Františkem v řadě byl náš synek, který jednoho letního dne pobíhal nahý po louce a na chvíli ztělesňoval čistotu a nedotčenost mladého věku. Idylická scéna posléze skončila pádem do kamenného náhonu a křikem.

Příběh samotný pak začíná básní Yvesa Bonnefoye, o níž se rozpředla krátká diskuse na jednom semináři. Báseň nese název San Francesco, večer. Zjevně je situována do nějakého italského kostela, ale nic konkrétního o místě se v ní neříká. Pokusil jsem se o provizorní překlad:

Tak země byla z mramoru v tom temném

sále, kam tě vedla nezhojitelná naděje.

Jakoby z klidné vody, na níž dvojitá světla

do dálky nesla hlasy svící a večera.

A přece tu žádná loď nehledala břeh,

žádný krok tu nekalil klid vody.

A tak, říkám ti, i další naše přeludy,

ó, skvosty v našich srdcích, ó, stálé pochodně!

Pátral jsem po tom, který italský kostel by mohl báseň inspirovat, různé fotografie mě vedly k různým hypotézám, ale jistotu a ono náhlé setkání básně a obrazu jsem nenalezl. Dávno po tom, co celá tato historie skončila, jsem v jiném textu Yvesa Bonnefoye narazil na zmínku, že jde o kostel San Franceska ve Ferraře. Ten jsem nikdy nenavštívil, ačkoli jsem jej shodou okolností minul na cestě k tomu pravému místu, s nímž se ovšem zase míjí Bonnefoyova báseň.

Vše se uzavřelo

V této chvíli je téměř všechno pohromadě a situace dovoluje předběžnou rekapitulaci. Voda v celém příběhu zastupuje paměť a není náhodou, že se objevovala téměř ve všech básních, na všech místech, kterými jsem v té době procházel. Dnes mě nijak nepřekvapuje, že synek tehdy spadl do vody, i když jeho luční den mohl skončit mnoha jinými způsoby. Uvědomuji si, že na Bonnefoyově básni mě zaujalo zvláště ono zdvojení skutečnosti a obrazu na podlaze kostela, lesklé a rovné jako vodní hladina. Jméno František neznamená jednoho určitého Františka, ale jakousi hlubokou přítomnost celé řady podob někoho dávného a zároveň mladého, kdo se ke mně přibližoval a v určité chvíli, jako by mnou prošel, se začal zase vzdalovat. Jednou z jeho zastávek byl František z Assisi a jeho Píseň bratra slunce, v níž říká:

Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu,

která je užitečná, dobrá, pokorná a čistá.

Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru,

matku zemi,

která dává život a jež vládne nade všemi

a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy.

Vše se uzavřelo jednoho zářijového dne na cestě po Itálii. I tady byl průvodcem Bonnefoy, neboť původně jsem se domníval, že kostel San Francesco musí být v Ravenně, již tento básník obdivoval. Mimo jiné napsal: „a tuto vodu jsem hledal v Ravenně“. Na první pohled kostel nic nového nezjevuje. Je však třeba jít dál a shora nahlédnout do krypty, skrývající se pod úrovní podlahy. Stačí vhodit padesáticentovou minci a na krátkou, leč dostatečnou chvíli se rozsvítí světla a odhalí nádhernou starou mozaiku s ornamenty a latinskými nápisy. Protože se Ravenna rozkládá v nížině blízko moře, je podlaha zaplavená, a to všechno – než světlo znovu zhasne – vidí návštěvník skrze vrstvu vody tak průzračné, že neodhadne její hloubku. V hladině se odráží stará klenba, jako by se strop krypty hroutil někam dolů, a někde uvnitř té křišťálové stavby občas propluje bílá nebo červená rybka jako jiný znak, v jiné vrstvě nad původním zápisem. Kdysi tu někdo chodil, někdo stejně šťastný nebo nešťastný, a v jedné dávné vteřině si třeba zazpíval stejnou melodii jako já nějakého jiného dne. Stopy vidět nejsou, ale jsou tak intenzivně přítomné, jako bych se shora díval dovnitř paměti. Voda je uchovává – nedotčené, ale také nedostupné. A nedosažitelní jsou i ti, kdo je zanechali. Když světlo zhasne, člověk radostně odchází, jako když si omyje ruce.

San Francesco

Místo, kde ses narodil,

zůstává stále pod vodou,

nad mozaikami, po kterých jsi chodil,

se vznášejí červené rybky

a vše, co jsi zažil, pomalu pluje

v myšlenkách předků

uvnitř slz

roztrhané Usirovy údy

spolu hovoří o nejlepším tvaru

a skládajíce stále nové vzory

to vyřknou: že nahý František,

přítel zvěře a ptáků,

s jakousi písní na rtech

odchází po rozkvetlém břehu

Autor je básník a překladatel.