editorial

„V dobrém eseji oceňujeme způsob myšlení jako určitou formu pohybu, jako tanec, jako krasobruslení, jezdectví či akrobacii, jsme jako diváci na koridě, když sledují pohyby toreadora. Přejeme si, aby myšlenka tančila. Loudání je pro jiné žánry.“ Tak charakterizoval princip eseje maďarský spisovatel György Konrád. Proč věnovat číslo právě tomuto literárnímu útvaru? Jednak proto, že se v A2 publikování esejů pravidelně věnujeme, ale především kvůli tomu, že se z publicistiky pomalu vytrácejí a s nimi i jejich autoři. Esejistické psaní je spojeno s typem myšlení, které dnes není a ani nemůže být v kursu, protože se vyznačuje rozvolněností, jistým druhem plýtvání či lehkovážnosti. O počátku této literární formy se dozvídáme v eseji Václava Jamka, věnovaném pozdně renesančnímu spisovateli a mysliteli Michelu de Montaigne. „Tehdy stejně jako dnes esej znamená ‚pokus‘, tedy projev tápavé snahy i cílevědomého zkoumání,“ píše Jamek. Zkoumáním zdatnosti vlastní mysli na pomezí eseje a románu se ve svém textu věnuje Blanka Činátlová, která téma připravila. Konstatuje, že esejistika v době modernismu začala narušovat tkáň románu a zároveň se drama lidského života začalo přesouvat od velkých příběhů ke zbytečnostem a detailům. O popularitě a tradici eseje v latinskoamerické literatuře píše Anna Housková. Ta nabízí další pěknou definici tohoto žánru: popisuje ho jako „způsob alternativního myšlení“ a „pátrání uprostřed vzteku“. Dejme tedy svému myšlení volnost, nechme se jím unášet, buďme vzteklí a nepřestávejme hledat!