Zprávy Fengchuangu přinesly v druhém březnovém týdnu článek zamýšlející se nad tím, jak poznamená čínskou ekonomiku, ale hlavně život čínských pracujících odliv zahraničních firem. Jeden z mezititulků, znějící „Dítěti, které zařvalo, že císař je nahý, brzo zacpali ústa“, se nepřekvapivě ukázal být prorockým. Článek byl z původního místa na webu novin vymazán. (Přečíst jsme si ho nicméně mohli na vynikajícím webu ChinaDigitalTimes.net, který vytváří univerzita v Berkeley a který má anglickou i čínskou mutaci, přičemž obě mutace se obsahově liší: ta čínská většinou přináší zajímavé původní čínské texty, anglická uveřejňuje hlavně kontextualizovaná shrnutí anglickojazyčných analýz, ale také informace o cenzurních oběžnících, souhrn periodicky cenzurovaných slov a podobně.) Autor v článku kriticky popisuje situaci, kdy za sebou velké firmy poté, co využily pracovní sílu mladých levných dělníků, nechávají davy lidí bez práce a – v souladu se stále stejnými pravidly trhu – je to vůbec nezajímá. Na příkladu někdejších továren v Tungkuangu ukazuje neblahý trend, který bude v ČLR brzy představovat velký sociální problém. „Je známo, že v Tungkuangu byly dvě obří továrny, které přitáhly nespočetné množství mladých lidí připravených obsadit pracovní místa a vyměnit své krásné mládí a pot za nízkou mzdu, aby vytvořili dnešní prosperující Tungkuang. Dnes tito lidé už dávno nejsou mladí a Tungkuang nemá kam je dát. Zahraniční investice dosáhly svého, peníze odešly bůhvíkam a nevzaly s sebou ani jednoho dělníka. Někteří ale pořád ještě nechápou, co se děje, a nazývají tento proces vznešeně transformací. Přechodem od tovární výroby k tvorbě kapitálu a obchodu s nemovitostmi. Já se tomu ale směju a říkám: tohle není transformace, to je zabíjení husy, která snáší zlatá vejce.“ Závěr je lapidární: „Tohle je noční můra čínské ekonomiky. Zahraniční investice jsou pryč, čínské investice plynou do zahraničí a domácí poptávka je v depresi. Pokud se uspokojivě nevyřeší problémy spojené s nezaměstnaností způsobenou odlivem zahraničních investic, osudy spousty lidí se radikálně změní – především pak těch pod tlakem hypoték, nákladů na vzdělávání nebo zdravotní péči.“
Blog na čínské internetové platformě WeChat, nazvaný Také trpím nostalgií, přináší půvabné posmutnělé zamyšlení člověka, který se ve svých sedmi letech s rodiči přestěhoval do chutchungu (malé uličky tradiční pekingské zástavby) v těsné blízkosti náměstí Nebeského klidu. Autor, motivován, jak píše, stesky svých známých pocházejících z venkova, popisuje idylickou krajinu dětství na největším náměstí světa, za dnešních dopravních a bezpečnostních poměrů zcela nepředstavitelnou. „V létě jsme na náměstí chodili každý den. Po večeři jsme s mámou a tátou vzali kolo, v košíku polštářky, deku, jídlo a pití, někde jsme našli místo, deku rozprostřeli a pohodili na ni dva polštářky. Byl jsem dítě, jen jsem se tak poflakoval a nemyslel na vážné věci. Rodiče rádi seděli a pili čaj z termosky. Také jsme rádi pouštěli draka. Když jsem pak, spoustu let poté, co jsem se z chutchungu odstěhoval, přišel na Tchienanmen, viděl jsem, že přibyla spousta novinek: větší množství lidí znamená více plivanců, více poctivých zlacených oplocení, bezpečných průchodů, bezpečnostních kamer, policistů v uniformě i civilu. Na náměstí valem přibývá míst, ke kterým se nelze ani přiblížit. Myslím, že tyhle překážky jsou ortelem nad mým teritoriem.“ Závěr eseje je možná důvodem, proč už se text nedá na původním místě otevřít: „Mám jeden velký žal. Čas velmi často nechá ožít místa, kde se děla politika. Ale když čas udělá politiku z míst vašeho života, z toho jsem opravdu smutný.“
Další z textů se zabývá palčivou problematikou duševně nemocných lidí. Dotýká se otázky jejich trestní odpovědnosti a s tím souvisejícího tématu odškodnění obětí trestných činů, kterých se duševně nemocní s násilnickými sklony dopouštějí. Protože péče o duševně choré je v Číně hrubě zanedbaná a stigmatizace nemocných dosahuje neuvěřitelných rozměrů, je řešení situace v nedohlednu. Jen necelých šest procent duševně chorých vyhledá v Číně lékařskou pomoc, a miliony jich tak zůstávají bez odborné péče. Není tedy divu, že pravděpodobnost jejich rizikového chování stoupá. „Není to jenom problém společnosti, je to i problém přístupu každého jedince,“ píše se v úvodu článku, než autor začne rozebírat složitou situaci, ve které se duševně nemocní, zejména z chudých rodin, nacházejí. Neexistence právního rámce pro tuto oblast a zároveň nutnost platit vysoké odškodné obětem případného násilí celou věc vyhrocují do extrému. Krajní možnosti řešení, které jako jediné přicházejí v současném systému v úvahu, jsou v zásadě dvě: duševně choré zcela izolovat, a tak zabránit čemukoli, co by mohli způsobit, nebo je nechat volně pohybovat a nestarat se o důsledky. Institut zodpovědné osoby nefunguje a ani nemůže fungovat v situaci, kdy tato osoba má co dělat, aby si vydělala na živobytí. Pomoc není dle autora článku zrovna jednoduchá: na státu spočívá odpovědnost za vytvoření systému pojištění, z něhož by se odškodné čerpalo v případě, že se nedá zaplatit jinak. Na straně společnosti a jednotlivců leží odpovědnost za změnu přístupu k duševně nemocným lidem – aby se nemuseli schovávat kvůli nenávistným předsudkům a štítivosti.