Brazílie se potýká nejen s ekonomickou recesí (HDP největší latinskoamerické země se za poslední tři roky propadl o osm procent), ale také s několika korupčními skandály, jež dosáhly mezinárodních rozměrů. Případ obří stavební firmy Odebrecht, která podplácela politiky hned na několika kontinentech, aby se dostala k výhodným zakázkám, byl v polovině března zastíněn „masnou kauzou“. Brazilská federální policie v rámci akce „Špatné maso“ uskutečnila razie v největších masokombinátech, jejichž management podle ní léta uplácel odpovědné úředníky, hygieniky a politiky, aby mohly vyvážet zkažené hovězí a drůbeží maso, do kterého navíc byly přimíchávány různé náhražky včetně papíru. V několika případech masné výrobky obsahovaly i rakovinotvorné látky. Některé státy v různých částech světa se proto rozhodly dovoz brazilského masa omezit či zakázat. Deník Folha de S. Paulo z 20. března popisuje, jakým způsobem na obhajobu brazilského hovězího vystoupil pravicový prezident Michel Temer: velvyslance sedmadvaceti zemí dovážejících maso z Brazílie pozval na nedělní večeři do luxusní churrascarie (brazilské obdoby steakhousů) Steak Bull. Podle ujištění manažera restaurace se podávalo výhradně tuzemské hovězí, přestože podnik občas nakupuje také levnější maso z Austrálie. O něm však prezident během večeře prohlásil, že není zdaleka tak dobré. Hlavním dodavatelem restaurace je přitom koncern JBS, jedna z největších masných společností na světě a zároveň jeden z hlavních aktérů korupční kauzy. Některá další média však téhož dne přinesla zprávu, že pokrmy podávané na diplomatické večeři byly připraveny z importovaného masa, a odvolávala se přitom na zaměstnance podniku. Účel prezidentova gesta je nicméně podle sãopaulské Folhy zřejmý: bagatelizovat celý skandál, zmírnit jeho dopady a nepřímo kritizovat práci policie, která poškodila exportéry.
Málokterá kulturní rubrika dokáže sledovat současné literární trendy; naštěstí lze téměř vždy sáhnout po nějakém významném výročí. Těmi nejdůležitějšími, která si španělskojazyčná literatura připomíná v roce 2017, je sto let od narození mexického prozaika Juana Rulfa a padesát let od vydání románu Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, zřejmě nejčtenějšího španělsky psaného románu vůbec. Některá periodika neopomněla uvést obě jubilea do vzájemné souvislosti: Rulfo totiž mladého Kolumbijce hluboce ovlivnil. Podrobněji o tom psal 11. března bogotský týdeník Semana: Pro Garcíu Márqueze, o němž latinskoamerická média běžně píší jako o „Gabovi“, představovala četba Rulfovy novely Pedro Páramo (1955, česky 1983) prožitek srovnatelný jedině s Kafkovou Proměnou. Začínající spisovatel neusnul, dokud útlou knihu nepřečetl podruhé. Hned druhý den sáhl po sbírce povídek Llano v plamenech (1953, česky 1983). Rulfova třetí a poslední kniha pak vyšla až v roce 1980, necelých šest let před autorovou smrtí. „Nejspíš žádnému jinému prozaikovi se nepodařilo tak výrazně poznamenat hispánskou narativní tradici tak malým počtem popsaných stránek,“ cituje Semana madridského profesora literatury Eduarda Becerru. Titulní hrdina novely Pedro Páramo se vrací do rodné Comaly, ponuré vesnice uprostřed vyprahlých mexických plání, která stojí mimo lineární čas a v níž není tak docela zřejmé, kdo je živý a kdo mrtvý. Některé z atributů Rulfovy mytické Comaly proto mohou čtenářům připomenout Macondo, dějiště Sta roků samoty. Mexický prozaik však neovlivnil pouze autory spojované s boomem hispanoamerické literatury, ale také populární kulturu: jen v Kolumbii byly podle jeho poslední knihy El gallo de oro (Zlatý kohout) natočeny dvě telenovely. Jak dodává Becerra, Rulfo je dnes sice uznávaný klasik, ale zasloužil by si být více čtený. A právě připomínka jeho výročí a vlivu na spisovatele, kteří jej svou slávou předčili, by tomu mohla napomoci.
Barcelona bude v územním plánování zohledňovat genderové aspekty. Zprávu o tom přinesl internetový deník eldiario.es, založený v roce 2012 po zániku tištěné verze levicového listu Público. Radnice katalánské metropole připravila materiál, který má být projednán v komisi pro ekologii, urbanismus a mobilitu. „Uskutečnit se mají také avizované ,průzkumné pochůzky‘, pěší analýzy ulic za účasti obyvatelek jednotlivých čtvrtí, jejichž úkolem bude identifikovat bariéry a místa, kde se ženy necítí bezpečně,“ píše deník. Výsledkem mají být především drobné úpravy, které si nevyžádají velké investice, například rozšiřování chodníků, lepší osvětlení ulic a odlehlejších míst města. Městský prostor se tak má stát bezpečnějším a nediskriminačním. „Ženy a muži nezakoušejí město stejným způsobem, a proto potřebujeme opatření, která přinesou rovnost,“ říká Laura Pérez, první barcelonská radní pro „feminismy a LGTBI“. Připomněla také, že městský mobiliář a městskou hromadnou dopravu využívají ženy více než muži. V čele barcelonské radnice stojí od roku 2015 někdejší levicová aktivistka Ada Colau, první žena v historii úřadu. Pod jejím vedením město přijalo řadu progresivních opatření – kromě zřízení postu „feministické radní“ šlo v poslední době například o plán zákazu otevírání dalších hotelů v centru města, což má zabránit vylidňování a gentrifikaci.