Přiblížit muzeum slangu předměstí

V prosinci 2015 jste nastoupil jako nový ředitel Centro de Arte Dos de Mayo (CA2M), které bylo založeno v roce 2008 v Móstoles nedaleko Madridu. Mohl byste nejprve představit CA2M a jeho úlohu na současné španělské umělecké scéně?

V provozu současného umění v Madridu figuruje řada komerčních galerií, jejichž existence je výsledkem tržního systému etablovaného v osmdesátých letech, kdy také vznikl Mezinárodní veletrh současného umění ARCO. Ve stejném období bylo založeno i Národní muzeum moderního a současného umění královny Sofie – MNCARS, které stále plní roli uměleckého centra, protože v Madridu neexistuje žádná kunsthalle současného umění. Zároveň bylo během devadesátých let otevřeno ve Španělsku mnoho regionálních uměleckých center, takže po celé zemi existuje relativně dobrá síť institucí současného umění mimo hlavní město. Tato situace pak zpětně vyvolala otázku, proč madridský ­region neměl žádné centrum současného umění s výjimkou MNCARS, které spadá přímo pod ministerstvo kultury. Od raných osmdesátých let začala shromažďovat současné umění také regionální vláda v Madridu – v důsledku toho nabývaly na objemu sbírky děl umělců spojených s madridským regionem. Během nultých let vzrůstal ze strany regionálních politiků zájem vytvořit umělecké centrum, které by mimo jiné hostilo i tuto sbírku. Konkrétní podobu nakonec dostalo v roce 2008 jako CA2M. V souladu s politikou decentralizace kultury a také kvůli tomu, že Madrid již nabízel širokou škálu uměleckých institucí, se politici rozhodli umístit toto centrum do Móstoles. V tomto městě jižně od Madridu byly tradičně nižší platy a také šlo o jedinou část madridského regionu, kde do té doby nebyla vůbec žádná kulturní instituce. Hned od otevření centra bylo jako velmi důležité vnímáno zaměření na společnost a společenskou emancipaci, a to zejména s ohledem na napětí mezi centrem a periferií a na vztahy mezi různými sociálními hnutími a subkulturami.

Váš předchůdce na postu ředitele Ferran Barenblit vybudoval na základě tohoto napětí v CA2M zajímavý umělecký program: často zval hostující kurátory, jejichž výstavy se soustředily na různé subkultury. Jak se vztahujete k tomuto odkazu a kde vidíte svůj vlastní přínos v této oblasti?

Tyto výstavy byly velmi oblíbené a jedna z nejvzpomínanějších je patrně Sonic Youth Etc.: Sensational Fix [Sonic Youth atd.: Senzační vychytávka, 2010] kurátora Rolanda Groenenbooma. Pojem periferie byl v devadesátých letech velmi významný jako předmět studia se zaměřením na ne­místa, opuštěná místa a vyloučené komunity, ale v roce 2008 se Ferran v CA2M rozhodl pro jiný přístup: periferie a okrajové postavení se staly nejen tématy výstav, ale i předmětem zájmu samotné instituce, soustředící se nyní na zpřístupnění současné umělecké tvorby publiku, které ve vztahu k umění postrádá referenční rámec tradice. Pro mne jako někdejšího nezávislého kurátora je velmi důležité neustále reflektovat a přehodnocovat pozici, z níž jako instituce hovoříme.

CA2M nabízí také vzdělávací a veřejné programy. Na co se zaměřují?

Především bych chtěl zdůraznit, že na tyto programy jde třicet pět až čtyřicet procent z našeho rozpočtu. V muzejním světě to přitom bývá běžně kolem deseti procent. Pro nás jsou výstavy určitým druhem intenzivních výstupů, vedle nichž jsou tu různé další aktivity, jako jsou performance nebo diskuse, které mohou přilákat publikum, jež by jinak na samotné výstavy nepřišlo. Paralelně k tomu ovšem potřebujete vzdělávací program, a to nejen abyste vychovávali publikum, ale také abyste od lidí získali zpětnou vazbu. Naše edukační oddělení se snaží chápat vzdělávání spíše jako výzkumný projekt než jako službu. Pořádáme například komentované prohlídky, které se v jistém smyslu podobají workshopům – neodehrávají se proto, aby diváky poučily, o čem výstava je, ale spíš aby jim poskytly určité předpoklady o výstavách diskutovat a najít si k nim vlastní cestu. Na druhou stranu většina našich vzdělávacích projektů je buď střednědobých nebo dlouhodobých a jsou upraveny podle reakcí a přání komunit, které se utvářejí kolem muzea.

Jakým způsobem tedy budujete svůj vztah s komunitou v Móstoles?

Spolupracujeme například s učiteli z místních škol a zaměřujeme se na studenty všech věkových kategorií. Máme mimo jiné stabilní skupinu asi dvaceti dospívajících, kteří vytvářejí programy pro své vrstevníky: mají vlastní kanál na YouTube, který oslovuje teenagery daleko mimo dosah muzea i mimo region hlavního města. Také vytvářejí experimentální videa na základě svého vlastního jazyka a svých vlastních reprezentačních kódů a my jim k tomu poskytujeme technologie a vedení specialistů. Také podporujeme spolupráci umělců se školami, a to vždy na období přibližně jednoho měsíce. Studenti mohou pracovat s umělcem na různých pomůckách, aktuálně jde například o slovník queer pojmů vytvářený s žáky základní školy, aby rozvíjeli slovní zásobu, kterou budou moci použít v budoucnu. Dalším příkladem může být film natočený se skupinou studentů, kteří jsou demotivovaní, z různých důvodů zaostávají a systém s nimi zachází jako s neschopnými. Příležitost vytvořit film s umělcem je velmi posiluje a poskytuje jim prostředky k ustavení svých vlastních narativů. Jde o projekty na mikropolitické úrovni, které jsou ale velmi důležité. Poskytnout prostor všem těmto aktivitám je způsob, jak dát komunitě šanci spoluutvářet muzeum.

Je třeba dodat, že ekologie našeho muzea souvisí s ekologií krize. Centrum bylo otevřeno v květnu 2008 a krize začala v říjnu. Jak víte, Španělsko patří k evropským zemím, které jí byly nejvíce zasaženy. Dříve bylo čtvrtou nejsilnější ekonomikou EU a takřka přes noc se propadlo na úplné dno. Takže si dovedete představit, že když děláte vzdělávací programy v nejchudší části Madridu, krize je v každé domácnosti velmi hmatatelná. Důležitější než inkluze je ale hledání způsobu, jak naše návštěvníky nebo uživatele našich institucí proměnit prostřednictvím kultury a současného umění. Zejména v místech, která se nacházejí v hluboké krizi, lidé požadují více participace a jiných druhů demokracie, aby sami mohli vytvářet svůj vlastní veřejný obraz.

Přestože je CA2M uměleckým centrem, stará se o dvě umělecké sbírky, které se vzájemně velmi dobře doplňují. Za prvé jde o sbírku současného umění madridského regionu, která byla založena na počátku osmdesátých let, a za druhé od roku 2013 hostí rostoucí sbírku nadace ARCO se zaměřením na mezinárodní umělce. Jak s těmito sbírkami v centru pracujete?

Je velmi důležité, že jedna sbírka, kterou spravujeme, souvisí s místním kontextem. Rádi bychom totiž vyprávěli příběh současného umění v madridském regionu prostřednictvím uměleckých děl i archivního materiálu. Sbírka ARCO nám pak pomáhá tento místní vývoj uvést do příslušného mezinárodního kontextu. Jedním ze způsobů, jimiž jsme během posledního půl roku pracovali se sbírkou, bylo zapojení asi dvaceti magisterských a doktorských studentů nebo čerstvých absolventů. Chtěli jsme, aby se na sbírku podíval někdo zvenčí a zároveň aby šlo o příslušníky z nastupující generace, a tak jsme se pokusili sestavit skupinu lidí, kteří by se mohli podílet na jejím posuzování. Dostalo se jim školení s důležitými lidmi ze španělské umělecké scény, kurátory a umělci, a dozvěděli se také víc o kulturním dědictví i o vystavování a strategiích databází. Ze sbírky si vybrali případové studie se zaměřením na díla, o nichž přesně nevíme, jak se do sbírky dostala, nebo která nebyla nikdy předtím podrobena studiu. Konečným výsledkem bude vydání fanzinu, který bude zdarma ke stažení a v němž bude shrnut celý jejich výzkum včetně překladů důležitých textů, které zatím nebyly dostupné ve španělštině. Vytváří se tak jakýsi sborník a svým způsobem i manuál na další rok.

Hodláte tyto externí spolupráce dál rozvíjet?

Dlouhodobý záměr je vytvořit uvnitř naší instituce určitý druh školy, která by zaplnila prostor našeho neexistujícího kurátorského oddělení. Zatím jsem byl kurátorem všech výstav já osobně a nyní konečně máme dalšího: Victora de Las Herase. Centrální atrium bude prostorem k setkávání školy, kterou přezdíváme escuelita. Julia Morandeirová, Margarida Mendesová a já budeme společně řídit tento modul, který bude fungovat jako program kulturních studií a kritické teorie. Budeme tak rozvíjet témata, která chceme zahrnout do našeho výstavního programu, jako je dekolonializace a politika identity, queer teorie a sociální choreografie nebo změna klimatu.

Naše vize je založena na tom, že každý projekt, který děláme, bude v budoucnu procházet escuelitou, jež bude fungovat jako trávicí systém muzejního těla: bude zpracovávat veškeré činnosti v muzeu a sloužit jako spojovací bod mezi diskursivními vzorci nabízenými publiku a jeho reakcí. Hlavní myšlenkou je vytvořit systém výměny znalostí mezi ­muzeem a různými jinými zúčastněnými subjekty. Snažíme se vyhnout vzniku falešné komunity a vynucené účasti – což ve Španělsku začíná být problém – a místo toho hodláme vybudovat model účasti, který staví na přáních veřejnosti, a vytvořit afektivní vazby zcela nezávislé na výrobním systému.

Být na periferii je v tomto ohledu výhoda, protože je téměř nemožné dosáhnout něčeho takového v instituci s více než tisícem návštěvníků denně. V malém muzeu, jako je to naše, s nějakými dvěma třemi sty lidí denně, jsme schopni bavit se s naším publikem bezprostředně. Cílem je mít muzeum, které mluví mnoha různými způsoby a funguje jako stroj na příběhy a pojmy dekonstruující zavedené kategorie. Symbolicky řečeno, chceme muzeum přiblížit slangu předměstí.

Předchozí program centra se hodně zaměřoval na subkultury, které – ačkoli jsou v opozici vůči panujícímu systému – mohou být stále patriarchální, heteronormativní a z velké části bílé. Vy se však soustředíte především na queer a dekoloniální teorii a také na kritické pochopení antropocénu. Jak se tyto přístupy projevují v programu centra?

Přístupy, které volíme, nejsou projevy intelektuální módy, ale mají přímý vztah k obsahu, který nás zajímá při produkci. V tuto chvíli probíhá výstava uměleckého dua Cabello/Carceller, které se od roku 1990 zabývá feministickými, queer a dekoloniálními tématy. Na prosinec plánujeme program černošské radikální performance. Ale spíše než jen dělat queer nebo dekoloniální program bych chtěl učinit samotné muzeum queer a dekolonizovat ho. Moje definice současného umění vychází z kulturního hnutí šedesátých let, které vyvolalo nový způsob přemýšlení o světě. Mám na mysli feministické, queer a dekoloniální revoluce v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Chceme narýsovat jasnou linii, díky níž by mohli lidé dávat do souvislosti různé výstavy ještě dříve, než se uskuteční, nastavovat rámce témat, s nimiž umělci pracují, abychom přitáhli pozornost publika k práci umělců, jež vystavujeme.

Něco z toho bylo součástí programu centra již dříve: například vzdělávací oddělení hodně pracovalo s problematikou queer a genderové teorie. Máme také čtenářskou skupinu o queer studiích nebo o afrofuturismu, která vznikla, ještě než jsem se stal ředitelem. Vedle toho provozujeme městskou zahradu na střeše muzea, která souvisí s politikou ekologie a klimatických změn. Je pro nás zkrátka důležité ověřit, do jaké míry jsou už naši diváci srozuměni s tím, co se děje, a do jaké míry jsou naladěni na to, co současní umělci považují za relevantní a naléhavé. Například diskutovat o otroctví tam, kde není přítomna velká komunita lidí z Afriky, je také důležité, protože to má co do činění s reprezentací. Ukazuje se, že naše postavení je možná více na jihu, než jsme si mysleli – vždyť Španělsko je v těsné blízkosti severní Afriky. Všechna tato dědictví definují to, co znamená slovo „španělský“, což je také zpochybňováno hnutími za nezávislost v Katalánsku a Baskicku, stejně jako pohybem lidí z bývalých kolonií, zejména z Latinské Ameriky. Mnoho uměleckých cen ze strany ministerstva kultury bylo uděleno latinskoamerickým umělcům a latinskoameričtí spisovatelé jsou v poslední době oceňováni téměř každý druhý rok. Hodně se toho ve Španělsku mění, ale naše muzea zpravidla nereagují tak rychle. Rolí centra současného umění, jako je to naše, tedy je reflektovat všechny tyto změny ve společnosti a umění a v praxi na ně reagovat.