Slovinci se s tím nemažou

Zavedený víkendový festival Bazaar na svém hate free tržišti prodává ucelená představení i náhradní součástky. Inscenace všeobecně uznávaného i spolehlivě kontroverzního chorvatského režiséra Olivera Frljiće Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! (název představení je citátem posledního verše někdejší jugoslávské hymny), kterou vytvořil s herci slovinského divadla Mladinsko, byla festivalovou událostí. Hlavní předností tohoto představení byla neomalenost, s níž se tu sdělovaly nepopulární, neslušivé, nechutné, jakkoli obecně známé pravdy o lásce mezi národy, mezi Slovany pak zejména. Tvůrci si vzali na paškál takzvané vlastenectví. Slovinci se s tímto delikátním tématem opravdu nemažou.

Inflace smrti

V adekvátním betonovém prostředí Studia Hrdinů tak byl uveden kabaretní esej na téma slovanské hrdosti obecně (do níž bylo publikum zataženo prostřednictvím sdíleného velezpěvu „žije, žije duch slovanský, bude žít na věky, hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky!“). Specifický odstín jihoslovanského půvabu byl výstižně vyjádřen stálým prstem na spoušti a průběžným hroucením zastřelených postav. „Inflace smrti, neustálé opakování neopakovatelného, slouží pouze ke zdůraznění divadelních mechanismů. Opakovaná smrt, k níž na jevišti dochází v téměř pravidelných intervalech a po níž performeři zase vstávají z mrtvých, obnažuje mechanismy divadla a jeho fikce,“ vysvětluje své motivy Oliver Frljić.

Herci divadla Mladinsko poťouchle předvedli na jedné straně hnidopišské rozbírání jemných nacionálních odstínů v procesu paranoického hledání národního nepřítele – mytického zrádce (za účelem odprásknutí; dlaně svrbí, černá zem čeká, koho schlamstnout). Na druhé straně nechodili pro slova daleko, když do příslušných míst herci opakovaně posílali za­píp­píp české publikum, s neomylným důrazem na národnost.

Teatrální obraznost

Režisér pracuje i s autentickými životními momenty herců – zážitky a útržky paměti z doby rozpadu Jugoslávie. Takovým je například jakási kolektivní stand up comedy, kdy herci stojí v lajně na forbíně a jeden po druhém vzpomínají: „Když zemřel Tito, byly mi tři roky…“ Jak sarkasticky mohou vyznít dětské vzpomínky, jak vyprázdněný je z odstupu ideový zápal, kdysi až hystericky prožívaný. Sentiment se prudce střídá s agresivní provokací. Slovinská bíločervenomodrá vlajka je tu zneucťována jako bulvární lež, jako štětka, jako hadr. Však ji lze na těle nosit na mnoho způsobů – jako ve scéně módní vlastenecké přehlídky. Nějaká ta nahota tu a tam, to se rozumí samo sebou; nechce však být vůbec sexy.

Byla by ale chyba domnívat se, že toto představení postrádá krásu či teatrální obraznost. Krásou a divadelností je nasycena hned úvodní scéna. Diváci přicházejí do hlediště v situa­ci, kdy herci – muži – leží rozhozeni po prostoru scény jako někde na trávě pod širým nebem. Každý z nich spí se svým hudebním nástrojem na těle nebo po boku – ten má akordeon, ten heligon, onen trubku… Z obou stran jeviště se dívají na ten výjev dvě sedící ženy; nevíme zprvu, jaký obsah máme přičíst jejich vážnému pohledu. Nabízí se s přihlédnutím k regionu – mrtvi? Jsou to oběti inter arma silent Musae? Nikoli, spí. Nějaká, asi balkánská kapela, která hrála v noci do úpadu. Po chvíli se dechem jednoho ze spících muzikantů rozezní heligon, rodí se melodie, inscenace se probouzí k životu v písni. Z písně se inscenace rodí a písní také končí.

Krása revolveru

Je tu i krása násilí. Krása, kterou prožívá vrah, když může polaskat revolver v dlani a stisknout spoušť. Z pistole se tu střílí, jako když někdo udělá středník. Střelba strukturuje dílo a dává mu řád. V nenasytném teatrálním gestu kropí někdy protagonista všechny. Udělalo bác! (All fall down!) – A krása je i v péči, se kterou režisér komponuje na scéně skupiny herců. Představení je drzé obsahem, ale vypiplané v aranžmá.

Režisér Oliver Frljić se opakovaně vrhá do střetů. Zvedl ze židle publikum v celém středoevropském prostoru od Lublaně přes Bělehrad, Düsseldorf, Krakov po Vídeň. Všude otevírá kontroverzní politická a sociální témata: divadelní cenzuru v Chorvatsku, otázku obyvatel bez občanství ve Slovinsku, v Polsku naštval tématem podílu Poláků na holocaustu. Taky jsme si to nedali za klobouk a moc nám to prospělo.

Autorka je taneční publicistka.