V Turecku se bude v polovině dubna v referendu rozhodovat, zda se země přikloní k otevřenému prezidentskému systému. Současný prezident Recep Tayyip Erdoğan dělá vše pro to, aby v plebiscitu uspěl. Taktiku hledání a nalézání vnitřního nepřítele v poslední době obohatil o diplomatické přestřelky s představiteli západních států.
Koncem února, dva měsíce před plánovaným referendem, svitla turecké opozici naděje. V médiích se objevila pozoruhodná zpráva, že by podle nového průzkumu měla mezi voliči převažovat s 57 procenty ta část, která se staví proti zavedení prezidentského systému. Volební průzkum doposud skoro neznámé agentury THEMİS lze jistě považovat za pozitivní znamení, bylo by ale pošetilé brát výsledky příliš vážně. Nejde ani tolik o soustavně velmi nepřesné průzkumy veřejného mínění, jako spíš o skutečnost, že v Turecku instituce zabývající se volebními preferencemi často trendy samy vytvářejí, místo aby je zkoumaly. Pokud ale výsledky zasadíme do kontextu předreferendové kampaně, dozvíme se přece jen docela podstatnou věc – prezident Erdoğan se takovéhoto trendsettingu nesmírně bojí a dělá vše pro to, aby referendum v dubnu vyhrál. Reaguje již mnohokrát ozkoušeným způsobem, jak přetáhnout na svou stranu nerozhodné voliče, a to provokováním politických soupeřů. Vedle každodenních útoků na vnitřní nepřátele, třeba na gülenisty, Kurdy nebo levicové aktivisty, se pustil do ostrého střetu se západoevropskými státy a celou Evropskou unií.
Rozkol mezi ultranacionalisty
Turečtí občané v zahraničí mají od roku 2011 možnost volit na konzulátech, a v Německu se dokonce kvůli volbám zřizují volební síně i ve městech, kde zastupitelský úřad není. Jak pro tureckého prezidenta, tak pro tureckou diasporu jde o důležitý krok. Většinová turecká společnost se totiž na turecké občany v Německu a jejich potomky dívala skrz prsty. Děti gastarbeiterů jsou s jistým opovržením označovány za almancılar – „poněmčence“. Jejich stereotypním obrazem byl v devadesátých letech mladistvý Turek s německým akcentem, který jednou do roka přijel do Turecka na dovolenou a svou „tureckost“ naplno deklaroval řetízkem se zlatým půlměsícem kolem krku.
Erdoğan byl snad prvním tureckým politikem, který si plně uvědomil voličský potenciál turecké diaspory. Vedle zmíněného rozšíření volebního práva z roku 2011 prohloubil svůj vliv v tureckojazyčných mešitách prostřednictvím úřadu pro náboženské záležitosti Diyanet a aktivně začal v Evropě pořádat shromáždění pomocí Unie evropskotureckých demokratů (UETD), kterou lze považovat za zahraniční organizaci vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Přesto však v současném sporu o vystupování tureckých politiků v Německu, Nizozemsku a dalších zemích jde o hlasy z Evropy až v druhé řadě.
To, že výsledek referenda ve prospěch prezidentského systému není vůbec tak jistý, svědčí o vnitrostranické nerozhodnosti AKP a ilustruje to rozkol ve Straně nacionalistického hnutí (MHP). Již při parlamentním hlasování o provedení referenda si AKP musela vynutit vnitrostranickou disciplínu vzájemným šmírováním mezi poslanci. V MHP je situace od loňského roku dokonce otevřeně vyhrocená a stranický lídr se udržel v pozici jen proto, že pomocí státního zásahu zabránil vnitrostranické opozici kolem bývalé místopředsedkyně parlamentu Meral Akşener v účasti na mimořádném sjezdu. Rozkol mezi ultranacionalisty se nedávno ukázal i ve společném prohlášení všech osmi bývalých vůdců Klubu idealistů, tedy sdružení radikálních Šedých vlků, ve kterém se postavili proti plánované změně politického systému.
Show pro turecké voliče
Vyhrocení tureckoevropských sporů o volební kampaň je proto pokusem o mobilizaci nerozhodných podporovatelů z nacionalistické části politického spektra. V posledních měsících se turecká lira stále více propadala a turecká vláda utrácí velké sumy, aby z firem odňala břímě daní ze zaměstnaneckých platů a placení pojištění. Navíc se ani po vyhazovu ministra zahraničí Davutoğlua nedaří stabilizovat zahraniční politiku a turecká armáda stále více zabředá do konfliktu v Sýrii. Postavit se do role oběti a otevřeně konfrontovat evropské státy se tak jeví jako velmi snadný způsob, jak odvést pozornost od palčivých problémů a dodat národoveckým náladám po nezdařeném puči novou jiskru.
Není jasné, zda si představitelé Nizozemska a Rakouska uvědomují, že provokace tureckých ministrů jsou především show pro domácí voliče. Jednoduché opětování útoků povede jen k tomu, že Erdoğanova strategie eskalace doma přiláká další nerozhodné voliče a neohrabané výroky evropských politiků přiblíží k AKP i tu část turecké diaspory, která se k vládní straně doposud nehlásila. Z opozičních kruhů se už ozývají hlasy, že současné spory umocnily xenofobní nálady.
Turecká diaspora ale zdaleka není jednotná a některé její části jsou důležitou oporou opozice, zejména nyní, když je v Turecku legální politická činnost stále obtížnější. Nelze očekávat, že po 16. dubnu se situace bude zlepšovat. Odsouhlasení prezidentského systému přinese zakonzervování statu quo, pod kterým velká část obyvatelstva Turecka trpí, výhra opozice zase celkem jistě způsobí odvetnou reakci a nelze dohlédnout, jaký bude rozsah Erdoğanova hněvu. Je tedy mnohem důležitější posílit tureckou občanskou společnost jinými prostředky. Ukončení jednání o evropskoturecké celní unii a již probíhající přerušování finančních podpor v rámci přístupových jednání Erdoğanovi výrazně poruší auru spasitele tureckého hospodářství a může předznamenat odklon dalších voličů. Konečně pak bude potřeba postavit se za opozici, která volá po dodržování lidských práv, a umožnit pronásledovaným tureckým občanům nabrat v EU novou energii. Ať už turecké referendum dopadne jakkoli, v budoucnu totiž bude silná opozice důležitější než kdy dříve.
Autor studuje blízkovýchodní studia.