Nová sbírka Ondřeje Hanuse, nazvaná Volné verše, je rozpolcená. Silné básnické gesto plné patosu totiž autor neustále sráží zcizujícími až alibistickými postupy, jimiž mezi sebou a svou poezií vytváří podivný odstup.
Tohle je případ poezie, která se cestou na papír proměnila ze zkušenosti v literaturu mnohem víc, než by si básník přál. Ondřej Hanus vydal svoji třetí sbírku Volné verše a vydal ji tak, jako by říkal: „Ano, psát musím, nemohu jinak“, a hned druhým dechem obracel: „Ne, všechno je k ničemu a psaní poezie obzvlášť.“ Umím si představit, jak těžký je to pocit, když se pravda útěchy z poezie překlopí v lež básnické sebeprojekce, která k protrpěné skutečnosti přiléhá asi jako vrata kostela k myší díře. Opravdovosti Hanusova bolestného prožitku, jak se rýsuje za verši, věřím, nemám důvod o ní pochybovat. Co mě ale dráždí, je jeho pokus vypsat se z něj, jestliže sám dobře ví, že mu to v konečném důsledku nepomůže, že se takřka na každé straně bude s temným zalíbením ošklíbat nad marností svého počínání. Těžko autorovi vyčítat, že dostal nápady a že si spěchal k poezii ulevit, ale proč na ni musí plivat, když toho od ní tolik (víc, než mu může dát) požaduje? Sebestředné gesto zhrzeného milence, zneuznaného kandidáta existence, který na sebe navlékl básnický overal, aby se oklikou a filosoficky, z nejhořejšího patra lidského vědomí, sám sobě vysmál, je sakra dvojsečná věc. Popis jednoho zápasu se nedá dělat z klišé a přepjatých stylizací, které o váze lidského utrpení chtějí svědčit a zároveň je podvracejí.
Řezání větve
Sbírka je věnována ženám a tak trochu pojednává o případném životě bez nich. Proti zřejmě nemožné anebo zapovězené představě vyrovnaného, naplněného milostného vztahu se ženou staví básník buďto výsměšný pohled na bezduché lidské páření, nebo nedostižnou ideu lásky, která má muže spasit. Ale před čím? Před sebelítostí, o které básník dobře ví? Před tíhou, která lehne na každého, kdo se odváží poznat a přijmout svoji konečnost? Protože co jiného je tahle zdánlivě lhostejná, odevzdaná póza vyvrhele než pohrávání si se smrtí jako myšlenkou i jako řešením? Z vysoka se holt padá hluboko: kdo se užuž dobíral jádra věcí, ten následně ztrácí o to víc. Hanus je fascinován rolí ztroskotance, jenomže jako básník ji nechce dohrát do konce. Je mu dobře, když vzývá tragický úděl myslící třtiny, ergo člověka, ale – snad aby se neřeklo? – kopne do bedny pod oběšencem vždycky až potom, co jeho hlavu bezpečně vyprostí z oprátky.
Při loňské prosincové bilanci české literatury, kde Volné verše byly vybrány mezi nejpozoruhodnější sbírky roku 2017, upozornil Radoslav Passia na to, že čeští autoři ve srovnání s těmi slovenskými častěji užívají pro dourčení básnické výpovědi různé paratexty. Hanusova sbírka je uvedená hned třemi motty, o jejichž souvislostech s obsahem veršů je dobré uvažovat. První z nich vyhlašuje relativizaci dosavadních jistot: „… je divné/ uvidět náhle prostorem těkat,/ co mívalo vazby“ (Rilke). To je základní tón sbírky: melancholické rozčarování nad měnlivostí světa. Druhé motto rozřeďuje stoickou důstojnost toho prvého a dává tušit autorovo pochopitelné emociální angažmá: „spasen budu už jen láskou ke kocourům“ (Hrabal). Třetí motto je tu jako pojistka, autor si jím píše omluvenku, kdyby ho nedej bože chtěli kritika a čtenáři obvinit z patosu – kterého jsou mimochodem ta nejlepší čísla sbírky plná: „Hoch košilatý zkouší tu krákat…“ (Master’s Hammer). Volba a pořadí mott odpovídá už výše naznačené rozpolcenosti Hanusova autorského postoje. Na jedné straně chce básník v plném náporu vyslovit palčivost svého údělu, na straně druhé řeže pohotově větev své výpovědi, kdykoli se přistihne, že je jaksi příliš opravdový.
Čemu tu věřit?
Jestliže za poslední básní Volných veršů, jejíž předposlední verš zní „a proto končím svoji řeč a škrtám obsah“, následuje skutečný obsah knihy přeškrtnutý velkým modrým, nakoso položeným křížem coby součást grafické úpravy, je to jen bezděčně komické a skrznaskrz melodramatické gesto, kterému se nelze smutně neusmát. Takových prapodivně zcizujících efektů, které se nakonec obracejí proti autorovi, je ve sbírce dost, takže se jako čtenář neustále matu a nevím, čemu tady mám věřit – jestli síle poezie, nebo její bezmoci. Zkrátka a dobře, básníku Ondřeji Hanusi, pokud máte za to, že „je nedůstojné psát básně po třicítce“, tak je nepište.
Autor je bohemista.
Ondřej Hanus: Volné verše. Host, Brno 2017, 60 stran.