Dystopické scénáře blížící se krize nebo rovnou nastávajícího kolapsu se na nás valí z médií každodenně. V posledních letech je jich – už i u nás – stále víc spojeno s ekologickými problémy: s globálním oteplováním, vymíráním rostlinných a živočišných druhů, znečištěním vod i ovzduší a tak dále. Obrátit vědomí těchto katastrofických scénářů v optimistickou vizi budoucnosti se zdá jako odvážná, ne-li scestná či nemožná snaha. Právě takovému úsilí se nicméně věnujeme v tomto čísle, jehož tématem jsou ekoutopie. Obrat od katastrofismu k nadějnému imaginování nakonec není tak krkolomný, jak se může zdát. Z eseje sci-fi spisovatele Kima Stanleyho Robinsona se dozvíme, že dystopie a utopie jsou dvě strany jedné mince: reakcí na dystopii by mělo být volání po revoluční změně a podněcování k utopickému myšlení. Nejakutnější dystopií, s níž se nemusíme seznamovat v knihách či filmech, protože právě probíhá kolem nás, je antropocén a globální klimatická změna. Ale i celoplanetární problémy podněcují představivost. Příkladem je poslední kniha francouzského antropologa Bruna Latoura nebo próza solarpunkové autorky Sareny Ulibarri. Ta je přesvědčena, že právě fikce nám umožňuje ve spekulativním rámci vyrovnat se s ekologickou krizí, propojuje čtenáře a inspiruje je k trvale udržitelnému životu. Literární teoretik a specialista na solarpunk Rhys Williams nicméně žánrové nadšení poněkud ochlazuje, když podotýká, že se „žádná revoluce“ nekoná a že „přechod k zelenému životnímu stylu je dostupný pouze těm, kdo si to mohou ekonomicky dovolit“. Zkrátka, musíme snít s nohama na zemi.