Čtvrtá próza Jiřího Maršálka Zvěsti ze světa po žití se odehrává v druhé polovině šedesátých let v příhraničních lesích nedaleko zapadlé horské vesnice. Libor přichází do domu svého bratrance Petra, který se živí jako hajný. O minulosti postavy nic moc nevíme, ale jisté je, že na periferii republiky ­utekl z jižní Moravy před jakousi hrozbou. Ze střídmě troušených náznaků se záhy dozvídáme, že „smrt jeho cestu začala a vykázala ho z domova do míst, kde polomrtví lidé prožívají pár opakujících se chvil v prostředí stejně zašedle umrlém jako jejich ovdovělá představivost“. Podobně excesivních vět je v knize spousta a je třeba upozornit, že povětšinou nepůsobí nepatřičně: opisují různými rozvážně vršenými sledy slov rezignovanou marnost, strnulost a jakýsi paralyzující, mátožný stav mysli, v jehož zajetí postavy knihy prožívají své životy.

Napětí roste

Zvěsti ze světa po žití jsou starosvětsky literární, tragický příběh úpadku. Děj plyne pozvolna tempem klasiků, rozvážně, bez výstředností a zbytečných zkratek. Zručný vypravěč s citem pro detail zároveň nedává prostor nadsázce nebo ironii: vše je tíživě vážné, archaicky předurčené, prodchnuté beznadějí, později i strachem, šílenstvím a rozpravami o ustrojení našeho světa. Jako by se vše odehrávalo v černobílém filmu z dávných dob, jemuž dominují dlouhé záběry na gesta a lidské tváře, zrůzněné nesnesitelným vnitřním napětím nebo nepochopitelným zápalem.

Často se tu odkazuje k záměrně zamlčeným nebo nejasným epizodám ze životů postav, ale jejich podstata se odhaluje pomalu a jakoby ledabyle, pravda se rozmývá s hospodskými klepy a pomluvami – a napětí roste, až se v polovině knihy děj překvapivě přelije do roviny náboženského blouznění a vše se začne ještě zřetelněji rozpadat. Na čtenáře dotírá nekontrolovatelné chování některých postav, popis vyšinutých detailů a zdánlivě nesmyslných vzorců chování. Dlouho netušíme, do čeho se „namočil“ Libor ani jak je jeho prohřešek závažný, a podobně je tomu u ostatních postav, které často žijí s nějakým více či méně zjevným proviněním, případně je obklopuje nimbus tajemství.

„Melancholie neviditelných břemen, která tiskla jejich těla k hlíně, přecházela i na něj,“ sděluje vypravěč o Liborovi nedlouho po příchodu do bratrancovy hájovny. Bezvýchodná atmosféra, již lze považovat za tmel příběhu, souvisí s žánrem, k němuž se autor hlásí. V medailonu se píše, že se Maršálek hlásí k tradici filosofické a psychologické prózy. Pokud bychom chtěli hodně zjednodušovat, jeho povedená novela Lenost (2022; viz A2 č. 6/2023) odkazovala spíše k proudu filosofickému, kdežto Zvěsti ze světa po žití více akcentují psychologické motivace postav a noří se do hlubin jejich prožívání. Ovšem v Maršálkově provedení je to trochu dvojsečné: ačkoli jsou hojně rozebírána nitra vesničanů i jejich úděl, spousta zásadních faset zůstává zamlčená. To ovšem nelze chápat jako výtku; „děravost“ postav a jejich neproniknutelnost je díky vytvořenému kontrastu veskrze funkční.

Život je dutá skořápka

„Jedni dychtí po jakési hloupé svobodě, druzí těm prvním vypalují domy a třetí se na kolenou kají za něco, co ani nikdy neudělali.“ A přitom je život jen „prázdnota, nesmyslná, dutá skořápka bez významu“. Složité lidské typy, mnohdy se záměrně vyhrocenými motivacemi, některé až groteskně zdeformované a zavrženíhodné, se tu setkávají v nelichotivě líčené venkovské komunitě. Po večerech se nekontrolovatelně chlastá, což zpravidla končí buď nevěrami, nebo zběsilými rvačkami. Ony ožralé momenty, v nichž se bezuzdně žvaní a lidské emoce i prožívání času se začínají řídit nevyzpytatelnými zákonitostmi, zvládá Maršálek popsat s pozoruhodnou přesností, stejně tak náboženské vytržení hraničící s bezbožným šílenstvím a následný pád člověka na úplné dno. Ale navzdory tomu všemu nakonec zbude i trocha místa pro soucit a laskavost.

Ačkoli se autor nebojí velkých a těžkých témat, pokud čtenář přistoupí na vypravěčský étos vycházející z pomalé, vážné, starosvětské ztuhlosti, nenajde moc slabých míst: dialogy navzdory své závažnosti fungují, hojné rozpravy o povaze světa většinou nepůsobí banálně a příběh dokáže zaskočit celkem překvapivým zvratem i několika odhaleními. Maršálek je literární zjev, který se vymyká módám a trendům; píše si svoje, a i když se to někomu nemusí zamlouvat, dělá to dobře.