Současná velká výstava ke stému výročí U. S. Devětsil v Galerii hlavního města Prahy nanejvýš výmluvně symbolizuje, že po dvou letech nesoucích se ve znamení reminiscencí „velkých konců“ – labutí písně pražského jara a finálního rozpadu socialistické soustavy – bude počátek let dvacátých nesen poptávkou po inspiracích k aktivizujícímu optimismu. Dílo a osobnost marxistického filosofa a historika Roberta Kalivody, od jehož úmrtí koncem roku uplynulo třicet let a jemuž je věnováno toto číslo, je dokladem „revolučně romantického“ odhodlání otevírat přítomnost budoucnosti ve svérázné komplementaritě s melancholickou skepsí vynucovanou dějinami. Autor četných studií k politickým i duchovním dějinám raného novověku toho o dialektické rozpornosti historických procesů věděl jistě více než dost. Ani realistický respekt k limitujícím faktorům ve společenské struktuře různých dob však neoslabil jeho důraz na ty revoltní síly a podněty, které i přes své historické ztroskotání dokážou – třebas na vzdálenost staletí – přesvědčovat o nezničitelnosti vůle k všestrannému osvobozování života. Tematické články dohromady tvoří patřičně plastický obraz „organického intelektuála“, u něhož se vědecká erudice a poctivost pojily se smyslem pro filosoficky sjednocující koncepci a pro aktuální společenskou funkčnost dějepisectví i s věrností odkazu české meziválečné avantgardy.