Jaká vzdálenost je příliš velká?

Navzdory probouzející se druhé vlně koronavirové epidemie uspořádala pražská Aliance galerií současného umění první ročník projektu SUMO Prague, v jehož rámci řada žižkovských a letenských galerií vystavila díla zahraničních umělců a umělkyň. Ve většině případů byly uvedeny nové výstavy, pokračující až do konce října, ale v případě „večerních“ galerií, jako jsou Berlínskej model či City Surfer Office, se jednalo o události trvající pouze jeden víkend. Program byl doplněn doprovodnými akcemi, mezi nimiž nechyběly komentované prohlídky, přednášky, čtení a performance. Podobné přehlídky probíhající na bázi mezinárodní galerijní spolupráce byly v našem hlavním městě zorganizovány již v předchozích dvou letech: šlo o Berlínský model (2018) s účastí několika berlínských galerií a mezinárodní projekt Friend of a ­Friend (2019).

Zvláštní rok

Ačkoli SUMO jako celek nemělo jednotné téma, pojítkem mezi výstavami a událostmi byl nepochybně název tohoto ročníku, odkazující k podivnosti a neobvyklosti letošního roku, během nějž globální pandemie pozastavila či změnila většinu sektorů naší společnosti. The Odd Year tak nenuceně reflektuje prazvláštní podmínky, ve kterých posledních zhruba šest měsíců existujeme.

Výstava In Midst of the Worst, the Best of Times představená v galerii Lítost je výběrem galeristky Ancy Poterasu, která vede stejnojmenný bukurešťský výstavní prostor. Kurátorka se zaměřila explicitně na artefakty vzniklé v covidové době a zejména na tvorbu vztahující se k domácímu prostředí umělkyň a umělců. Vystavená díla vyjadřují primárně pocity úzkosti, stísněnosti a nejistoty. Adelina Ivan ve svém dvoukanálovém videu Left Square, Right Square (2020) kreslí uhlem po podlaze a stěně linie spojující se do krychle ve dvou různých perspektivách. Zatímco umělkyně sedí v podřepu, okolo jejího těla vzniká optická ohrádka, do které se sotva vejde. O něco ironičtějším způsobem úzkostné pocity tematizuje Megan Domines­cu ve svých hutných výšivkách pověšených na zdi. Jedna z nich hlásá: „Úzkost má mnoho tváří, ale Xanax je jen jeden.“

Poetické video filmaře Alexandra Solomona s názvem Recycled Travels (2020) výstižně popisuje realitu izolace a společenského distancování: „Rutina by mohla přinést lepší koncentraci, kdyby bylo možné vyhnout se neustálému šumu špatných zpráv. Čas je měřen novými infikovanými případy a denním nárůstem úmrtí.“ Solomon také popisuje komplikace, na které naráží jakožto tvůrce filmů – možnost cestovat za hranice země a setkávat se tam s cizími lidmi totiž byla pro jeho tvorbu klíčová. Ve videu, ve kterém čte deník francouzského spisovatele Xaviera de Maistreho Voyage autour de ma chambre (Cesta kolem mého pokoje, 1794), psaný během šestitýdenního domácího vězení, byl proto nucen zrecyklovat starší záznamy. Maistreho dobrodružné pojetí denní rutiny je podloženo záběry ze Solomonova filmu Tarzan’s Testicles (Tarzanova varlata), který měl premiéru v roce 2017 v Karlových Varech. Snímek vzbuzuje zvláštní déjà vu, pocit nového a starého zážitku dohromady, podobné zmatení, které v nás vyvolávalo bezčasí dnů v izolaci.

Zhmotnění prázdna

Podobně matoucí pocity budí i samostatná výstava Jána Mančušky v předních prostorách galerie Hunt Kastner. Filmová instalace s názvem Mezera z roku 2007 původně vznikla pro německou galerii Meyer Riegger. Pro specifickou práci díla s prostorem musel být interiér výrazně uzpůsoben tak, aby spolu mohly čtyři samostatné projekce inte­ragovat jen v ty správné momenty. Videa zobrazují příběhy čtyř postav, které se snoubí v jeden provázaný celek; projekce se střídají, postupně se začnou překrývat a navzájem se rušit. Sledovat příběh ze všech perspektiv je na jednu stranu nemožné, na stranu druhou ale nezbytné, pokud chce člověk získat kompletní přehled. Konstrukce narativu je složitá, navíc ji komplikují stěny oddělující některá videa – trvá tak dlouho, dokud si divačky a diváci nepospojují všechny linky a nedoplní všechny mezery. Jak je psáno v doprovodném textu, „mezerou je ale i fyzický prostor galerie, jenž se stává průchodem mezi jednotlivými projekcemi, což vede ke zhmotnění prázdna“. Mančuškova instalace sice nevznikla v době pandemie, do koncepce The Odd Year však vyloženě zapadá. Mezera jako by odkazovala k nutným odstupům mezi jednotlivci, jejichž fyzická stránka pouze zdůrazňuje rovinu pocitovou. Zároveň poukazuje i na propojenost mezi jednotlivci, naši vzájemnou závislost na ostatních.

V ložnici i online

Dalším spojujícím prvkem The Odd Year – a zároveň tématem souvisejícím s dálkou i blízkostí – je touha. S tou pracují hned dvě výstavy: již ukončená Fantasy Finery v Berlínskym modelu a The Unremarkableness of Disobedient Desire v Lucie Drdova Gallery. Druhá jmenovaná, kurátorovaná Laurou Amann, rozmisťuje tvorbu pěti umělkyň a jednoho umělce do pomyslných místností v prostorách galerie – předsíně, obývacího pokoje a ložnice. Toto rozvržení dodává galerii jakýsi nádech intimity a koresponduje s „domáckostí“ jednotlivých artefaktů – objektů­-umyvadel Niny Beier či koberců Dina Zrnce. V Zrncově koberci položeném na podlaze se prolínají zobrazení z vrchní a spodní strany, zachovávají si však svou autonomii, stejně jako obraz Equation with two bathtubs (1971) Idy Szigethy zavěšený nad kobercovou instalací. Touha z prostor galerie přímo sálá, ať už v intimnější podobě v ložnici či o něco okatěji v potištěných textiliích Romany Drdové, které zdůrazňují sexuál­ní stránku touhy.

I výstava Fantasy Finery, sestavená kurátorkou Monikou Čejkovou z děl z německé galerie Horse & Pony, ukazuje touhu na pomezí sexuální roviny a platoničnosti. Touha se tu pojí zejména s digitálními technologiemi a umělou inteligencí, jež mohou posunout hranice rozkoše i s jejími temnějšími stránkami.

Nejen umělci a umělkyně, ale i kurátorky a kurátoři a galeristé a galeristky tento rok přemýšlejí o tom, co to znamená být někomu opravdu blízko, jaká vzdálenost je příliš velká, jak vyplnit nastalé mezery a kde jsou limity našich tužeb a fantazií. Těžko říct, jak by projekt SUMO Prague vypadal, kdyby se tento rok neubíral tak nečekanou cestou, plnou větších i menších katastrof. Je však zřejmé, že radikální změny v uplynulých měsících neměly na umění jen bezprostřední dopad, ale budou ho ovlivňovat i nadále. Žádná umělecká přehlídka již dlouho nebyla zaměřena na tak zdánlivě banální, ale ryze lidská a potřebná témata, jako jsou vzájemná blízkost a touha po ní. Zároveň je třeba zdůraznit, že výstavy k nim rozhodně nepřistoupily banálním způsobem.