Radost z Chlastu

Zavedený dánský režisér Thomas Vinterberg natočil osm let po Honu (Jagten, 2012) další snímek, kterým by mohl oslovit mezinárodní publikum. Režisér znovu položil na stůl celkem závažné téma, byť tentokrát v odlehčenější podobě. Příhody čtyř životem znavených středoškolských učitelů, kteří zkoušejí aplikovat teorii o blahodárných účincích trvalé přítomnosti půl promile alkoholu v krvi, přece jenom nabízejí větší prostor k humoru než téma falešného obvinění ze sexuálního zneužívání a krutého vyloučení z komunity v Honu. V obou případech však jde o precizně odvedenou uměleckou práci, prostou jakýchkoli bezprizorních momentů. Jak Hon, tak Chlast lehce provokují, ale současně se jedná o uhlazená a vcelku široce přístupná díla.

Seberozvoj podle Kierkegaarda

Chlast aplikuje svérázné teoretické poučky v praxi a lze jej pokládat za kvaziodbornou studii. Hrdinové totiž prezentují výsledky určité aktivity a posuzují kvalitu i originalitu svých výkonů na základě znalostí výchozích výkladových konceptů a dílčích historických analogií. Vinterberg s nimi na úrovni tvůrčího rozhodování drží krok. Vyprávění má jasný dramaticko­-komický oblouk, příkladně se v něm otevírají a zase uzavírají dílčí motivy vedlejších postav, líné životní okamžiky hrdinů jsou inscenovány stejně suverénně jako náhlé extatické výbuchy energie a činorodosti (zejména bujaré závěrečné hemžení z paměti hned tak nevyprchá).

Experiment čtveřice učitelů pochopitelně není pouhé dekadentní „pití pro pití“. Doporučených půl promile má v zásadě vést k sebepřijetí: bořit neurčitý strach i vztek, pocity nedostatečnosti a uhnízděné obavy, že na všechny ty osobnostní a/nebo profesní slabiny jednou někdo přijde. Snímek naznačuje, že se na těchto problémech významně podílejí různé společensky akceptované stresové situace i drsná hierarchická pravidla těch či oněch prostředí. Řešením přitom patrně není vyhnout se těmto situacím a tlakům, ale najít v sobě odvahu riskovat, což je pro kdekoho snazší s určitou hladinkou alkoholu. Scénář vážné pocity úzkosti rámuje vstupním citátem i závěrečným výkladem Sørena Kierkegaarda, nicméně z kontextu vytržené postřehy proslulého dánského filosofa by mohly klidně pocházet z kterékoli lehce nadprůměrné sebezdokonalovací příručky.

Podlehnout je snadné

Musím se přiznat, že jsem při sledování Chlastu cítil s hrdiny velkou účast. Dokonce do takové míry, až se mi v hlavě rozsvítila varovná kontrolka. Když se hovoří o podbízivých filmech, mnohým naskakují lidové komedie. Snaha zavděčit se ale může mít i ušlechtilejší a civilizovanější podobu. Thomas Vinterberg svou kariéru započal nekompromisní a formálně zdivočelou Rodinnou oslavou (Festen, 1998), poté ho potkalo několik nezdarů a až snímky Submarino (2010) a Hon jej vrátily do pozice mezinárodně uznávaného tvůrce. Aktuální film tento návrat potvrzuje. Jeho vstřícnému přijetí navíc napomáhá i to, že zpřítomňuje zkušenost, která může být blízká mladší i střední generaci kritiků nejen v Dánsku. A je třeba uznat, že podlehnout Chlastu je snadné – možná až příliš.

Distancovanější divácký postoj by přitom mohl být prospěšný i ve vztahu k problematice samotné. Samozřejmě není nutné brát příliš vážně moralizování, podle něhož by se některé scény i závěr filmu daly označit za propagaci alkoholismu. Spíše je namístě udržet si nadhled a položit otázku, v čem spočívá síla snímku. V tom, že přesvědčivě ukazuje, že při pití alkoholu je takřka nemožné skončit u půl promile, nebo v zábavnosti zobrazení samotného popíjení i následných pozitivních a negativních účinků? I když pokládám Chlast za realizačně vyspělé, autorsky koncentrované a podnětné dílo, mám nutkání se klonit spíše k druhé možnosti.

Autor je filmový publicista.