CD, LOM 2024
V Dole Lazy se těžilo černé uhlí v letech 1892 až 2019. Původní název zněl Neuschacht, v roce 1950 byl důl pojmenován po tehdejším předsedovi vlády Antonínu Zápotockém a začátkem devadesátých let dostal název, pod nímž letos vyšel sestřih terénních nahrávek, které Stanislav Abrahám na šachtě natočil již v roce 2010. Materiál měl být použit v audiovizuální instalaci v Národním technickém muzeu, ta však nebyla nikdy realizována. Field recordings lze obvykle poslouchat jako specifické hudební kompozice, ale přiznám se, že v případě Dolu Lazy se mi to příliš nedaří. Ačkoli úvodní vteřiny připomínají zvukovou zkoušku skupiny Einstürzende Neubauten na počátku osmdesátých let a nahrávka obsahuje mnoho silných momentů, které by se daly vnímat jako svébytná experimentální hudba, jeden výrazný prvek ji neustále vrací do dokumentárního žánru: lidské hlasy. Promluvy havířů, ať už to jsou komentáře přímo související s vykonávanou pracovní činností, instrukce „průvodců“ či hlášky typu „Já tě mrdám“, opakovaně připomínají, že zaznamenané zvuky jsou vedlejším produktem náročné lidské práce. Dominanci dokumentární funkce nahrává i to, že se z osmdesáti procent jedná o autentickou stereofonní stopu, jen na několika místech jsou nahrávky postprodukčně vrstveny přes sebe. Z popisu by leckdo mohl získat dojem, že je to trochu nuda, nicméně právě deziluzivní vstupy, narušující kouzlo „hudebních“ zvuků připomínkou všednodenní reality fyzické práce, činí z Abrahámových záznamů opravdu zajímavý počin. Co na tom, že nejde o hudbu – je jí snad na světě málo?