V období před prvním kolem prezidentské volby se rozproudily na české poměry neobvykle vášnivé debaty. Devět kandidátů na úřad hlavy státu se do posledního momentu snažilo získat nerozhodnuté voliče a ti rozhodnutí organizovali výzvy na podporu toho či onoho. V celé diskusi ale zapadla skutečnost, že ji především značně podcenily všechny politické strany. Jejich kandidáti, snad s výjimkou Jiřího Dienstbiera, neměli reálnou šanci proplout do druhého kola. Bude proto zajímavé sledovat prezidentskou volbu za pět let. Nejspíše se dočkáme vyjednávání koalic a hledání konsensuálních stranických kandidátů, kteří budou schopni obstát v konkurenci. Mimo obzor rozpravy zůstala i případná obhajoba prezidenta, který bude na konci funkčního období znovu sbírat podpisy nebo hledat podporu u poslanců a senátorů a objíždět republiku. Pokud by mu držení úřadu zajišťovalo automatickou nominaci do volby, jednalo by se o velkou komparativní výhodu
proti ostatním uchazečům. Na druhé straně by nehrozila možnost, že kvůli předvolebnímu cirkusu přestane řádně vykonávat svou funkci.