Keith Waterhouse

Jeffrymu je šoufl

Letní scéna Divadla Ungelt, premiéra 20. 3. 2009

Důvodů, proč zajít během prázdnin na letní scénu Divadla Ungelt na poměrně upovídanou životopisnou inscenaci o jakémsi britském pisálkovi, by se našlo víc. V první řadě to je výkon Oldřicha Kaisera vyprávějícího historky o Jeffrym Bernardovi, který si ze závislosti na alkoholu udělal živnost – jako novinář se totiž proslavil ironickými a sarkastickými sloupky o této vášni. Vedle neskutečných příhod o prohýřených nocích a o ujetých ranních vlacích (titulek Jeffrey is unwell prý v novinách používali pro případ, že Jeffrey nestihl dodat další článeček do nedělního vydání), popisuje hra Keitha Waterhouse ještě i euforickou zálibu svého přítele například v dostizích. Jeffrey byl totiž především sportovní komentátor. Sérii zkrachovalých partnerských vztahů a nepovedených manželství nechá autor, také novinář, pijan a autor komedií, svého hrdinu pobaveně omlouvat opileckou impotencí. Přesto Kaiser, jemuž sekundují – v rolích všemožných
hospodských kumpánů nebo mnoha životních partnerek –Karolina Kaiserová, Rostislav Novák a Jaroslav Hanuš, téměř tříhodinovou inscenaci opileckými gagy negraduje, na to je tento subtilní herec příliš vyrovnaný a disciplinovaný. Pozornost ale zaujme jeho vnitřní melancholie; především při improvizacích, kdy Kaiser komentuje bulvární články o svém soukromí nebo když se jen tak mezi řečí ptá po smyslu toho všeho, téměř hypnotizuje. Jenom pak pozor na přestávku, v divadelním baru se totiž udělá nepříjemně dlouhá fronta.

Olga Vlčková

Vladislav Vančura

Rozmarné léto

Divadelní spolek Kašpar – Divadlo v Celetné, premiéra 25. 6. 2007

„Letní speciál“ spolku Kašpar na dobu, které se setrvačně říkává divadelní prázdniny, měl premiéru v roce 2007. Jde o neškodnou, ba v uvolněném období vítanou letní zábavu, jakýsi scénický ohlas Menzelovy nezničitelné filmové adaptace Vančurovy novely. Rozmarné léto si také v málokterém létě odpustí (letos také ne) číst na pokračování rozhlasová stanice Vltava a citát o tomto nešťastném způsobu léta houževnatě bují jako plevel i na komerčních stanicích. Kašparovská adaptace je založena jednak na dojemné oslavě třetiřadé akrobacie a kouzelnictví, druhak na prodeji pochutin v sále a přilehlých prostorách (guláš – zdařilý, utopenci, párky; calvados – vynikající, pivo). Arnoštkovy kousky na laně i pod ním v podání Miloslava Tichého (alternuje ho Václav Jakoubek) jsou roztomile nudné a nešikovné. Podobně zdařile se s deklamačními rolemi vypořádávají Eva Elsnerová jako Kateřina Důrová či Miroslav Hanuš coby její muž. Propojení šmírácké
podívané v obsahu i formě je očekávatelný přístup, který ovšem letní hosty nezklame. I když by mu slušel víc plenér a kvalit podobně vypočítané inscenace Obludárium Divadla bratří Formanů kus nedosahuje.

Jaroslava Hulíková

František Cinger

Tiskoví magnáti Voskovec a Werich – (Vest Pocket Revue, Lokální Patriot)

Akropolis 2008, 376 s.

Osvobozené divadlo nebyla jen divadelní avantgarda, pojí se s ním i vydávání periodik Vest pocket revue (1930–35) a Lokální patriot (1935–1937/38). Kniha přináší ojedinělý reprint obou časopisů dvojice V&W. Cinger uvádí každý z nich zasvěceným úvodem, seznamuje nás s kontextem vydávání listů i s děním v samotném Osvobozeném divadle. Zvláště první jmenovaná revue nebyla jen divadelním věstníkem, ale také kulturním časopisem, který přinášel pod vedením Staši Jílovské originální a vysoce kvalitní příspěvky představitelů domácí i světové soudobé avantgardy (například P. Soupaulta, T. Tzary, E. F. Buriana, K. Teigeho). Lokální patriot, který V&W vydali poprvé ještě jako Spoutané divadlo po přechodném přestěhování do Rokoka na Václavském náměstí, byl už obsahově slabší, přesto se v něm projevuje svěžest a umělecko-sociální bystrost obou komiků. Oba „tiskoví magnáti“, jak se V&W sami nazývali, dokázali zasazovat dobře mířené
ťafky všude tam, kde si kulturní a politická omezenost podávala ruku s všeobecnou lidskou blbostí. Není divu, že byli trnem v oku tehdejší fašizující pravice. O to více jsou stále aktuální perlou, kterou na povrch vyvrhlo běsnění velké hospodářské krize a zaslepených ideologií. Dočkáme se dnes také?

Daniel Novák

Karel Čapek

Měl jsem psa a kočku

Radioservis 2009

Citovou spjatost se zvířaty nacházíme nejčastěji u těch literátů, kteří se cítí být společenskými outsidery nebo přímo osamělci. Mezi Čapkovými vrstevníky to byli například Josefa Váchal nebo Bohuslav Reynek, z mladších pak třeba Bohuslav Hrabal. Je ovšem příznačné, že ti všichni se ke zvířatům často přichylují jako k duchovní útěše, právě z oné pozice lidí na okraji běžné společnosti, utíkají se ke zvířatům ze světa lidí, který pociťují v podstatě jako nepřátelský. Ne tak Čapek. Zvířecí přírůstky do jeho hustě zalidněné domácnosti tu žádnou emocionální funkci náhradních lidí nevykonávají. Prostě v ní jen po svém, v podstatě idylicky existují a Čapek se to snaží popsat, zanalyzovat, zobecnit a hlavně zábavně literárně pojmenovat. Ve zvukové interpretaci v tom ve stylové shodě pokračuje Václav Voska. Čapek se snaží být nestranný, vidět kočičí hrdost, soběstačnost, suverenitu, se svou Mindou vede i „závažné“ dialogy, ale přesto je zjevné, že psi jsou mu
charakterově bližší. Už pro tu družnost, nekonečnou příchylnost ke své lidské smečce a k jejímu pánu, kterého ovšem nechápou jen jako velitele, ale též spoluhráče či alespoň nezbytného diváka svých her – pes si, na rozdíl od kočky, nikdy nehraje sám. Čapek domácí psy a kočky antropomorfizuje a z tohoto pohledu – aniž by to přímo napsal – mu jako člověku bližší vycházej psi. Pochopitelně: Karel Čapek byl člověk všestranně společenský, nedělil svůj čas mezi Kersko a hostinec U tygra.

Petr Pavlovský