Už delší dobu jsem žila v přesvědčení, že tupé genderové stereotypy, namířené proti ženám i mužům, z českých reklam vlastně vymizely. Přestala jsem se při setkání s tímto světem rozčilovat – a zbyl jen údiv či ignorance. Nedávno jsem jela metrem a četla si propagaci všeho možného, když tu jsem se zaradovala. Reklama na rozhlasový pořad, který moderuje Diana Kobzanová, začínala nadějně. Je modelka a blondýna, píše se, a přitom se s ní dá mluvit o všem. Poslední předsudek padl! Ano! Promluvme si! Nechť celý svět promlouvá s Dianou K.! A jaká témata nám nabízí? Témata pro všechny, hned to první zaujme: jak přinutit chlapa k plastice. A pak také, jak grilovat nebo jak si zařídit ložnici… Takže svět je stále stejný. Muži nemají příliš sklony o sebe v dnešní době přehnaných obav o zevnějšek pečovat, ale dají se nakonec zlomit. Jedno moudro. A pomůžou jim k tomu
blondýny, které jsou – co jsem čekala? – navzdory všemu pořád neskutečně pitomé.

Marta Ljubková

Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti pořádal týdeník Respekt tzv. Respekt fórum na téma: „Může dnešní civilizace pěstovat a rozvíjet velké ideály a vyhnout se jejich neblahým vedlejším účinkům vedoucím k totalitě? A co československý rok 1968? Byl to historický omyl, anebo zmarněná šance?“ V sále před čtyřicítkou posluchačů hovořila Tereza Brdečková s osobnostmi různých „pamětnických“ generací: Tomášem Kostou (1925), Jiřinou Šiklovou (1935), Janem Rumlem (1953), Petrem Blažkem (1973), Silvií Lauder (1978). Debata se nesla v duchu jednostranné tvrdé kritiky Pražského jara, předsrpnoví politici prý pouze brzdili reformy. Jediná T. Brdečková se pokusila reformisty obhájit tezí, že reformy předsrpnového režimu byly tlumeny obavami z příchodu Rusů. Přítomní muži to však kategoricky odmítli. Dubček byl zmíněn pouze v negativní souvislosti: v roce 1969 podepsal „pendrekový“ zákon; jinak to
byl „špatný politik“ (J. Ruml). Nebyla to diskuse; chyběla tu druhá strana – reformisté a idealisté. Přitom se v sále slovy i potleskem děkovalo disidentům za to, že nyní takové svobodné diskuse můžeme vést. V odpovědi otázku, zda podporovat existenci lidských ideálů či nikoliv, se v této čistě politické rozpravě bohužel nikam nepokročilo.

Petr Buňata

Vodné, stočné, stahovné. Server i-legalne.cz začal uvádět do praxe koncept, o kterém se dosud spíše jen mluvilo: namísto formy prodeje hudby jako produktu, která se v posledních letech stávala stále méně výdělečnou, začal nabízet hudbu jako služby. Pod hezky česky znějícím marketingovým označení ízymusic se skrývá neomezený přístup k celému archivu serveru za měsíční paušál. Soubory není ovšem možné stahovat a přehrávat po libovolně dlouhou dobu, ale pouze v průběhu časového úseku, po který je služba předplacena, stejně jako je tomu například u služeb mobilních operátorů nebo – prozaičtěji – u poplatků za vodu. Vzhledem k tomu, že CD jako hudební nosiče pomalu, ale jistě zastarávají, lze předpokládat, že se jedná o systém, který bude v budoucnosti masovému hudebnímu trhu jednoznačně dominovat, i přes prozatím rozporuplné reakce uživatelů. Samozřejmě se nejedná o službu, která by mohla
uspokojit všechny – hudební fajnšmekři, příznivci okrajových hudebních žánrů a lidé toužící vlastnit alba ve fyzické formě z této inovace příliš profitovat nebudou. Ti ale již stejně dávno vědí, jak sami mohou najít cestu k hudbě, která je zajímá.

Ludmila Kunčarová

Tak nám ilustrovali Švejka, paní Müllerová. A Petr Urban to vzal pěkně od podlahy. Při pohledu na jeho dílo se nelze ubránit jistému podezření, že vzniklo nikoli jako doprovod knihy, ale vžité představy o ní, kterou autor nepříliš dovedně spojil s vizualitou Steklého filmové verze. Vzniklý celek tak rozhodně není žádným propracovaným dílem, nýbrž trestí ladovské bodrosti, pivrncovské nablblosti a galerie slavných i zapomenutých českých herců. Chtě nechtě se vracíme k problému, které má český národ s mnohými kanonickými díly své literatury. Stávají se z nich mýty o sobě samých a z těchto mýtů pak plyne pevné přesvědčení, že ty knihy opravdu takové jsou. Že Máj je krásná báseň o lásce v květnu a Švejk že je pásmem pivních historek o lenosti a hlouposti. Není pochyb o tom, že díky těmto generalizacím přežívají klasikové ve školních čítankách a na vývěsních štítech
pivnic. Zároveň ale není pochyb o tom, že se takto samovolně a s pivrncovským úsměvem ochuzujeme o díla světového formátu, jakým bezesporu je i Haškův Švejk. Lidový kreslíř Urban ať se nehněvá, on je jen obětí oživlého mýtu.

Vítek Schmarc