Aby toho hororu v A2 letos nebylo málo, připravil náš redakční odborník na otrlou kinematografii Antonín Tesař exkurs do folk hororu. Tento žánr byl definován poměrně nedávno, ale zpětně se do něj začleňují i starší díla. Za zakládající „nesvatou trojici“ folk hororu jsou považovány filmy Lovec čarodějnic, Krev na Satanově spáru a Rituál neboli The Wicker Man. Z původních filmových béček se postupem času staly snímky plné „temné poetičnosti“, které používají „venkov jako symbol nebo vizuální prvek“ a vyprávějí „příběh o lidech podléhajících pověrám“. Ačkoli se nejedná o jasně definovaný žánr, intuitivnost jeho vymezení může svědčit o formulování zasuté zkušenosti, již v sobě nese každý z nás. Všechna folkhororová díla jsou těsně spjatá s britským venkovem a jeho pověrami. Fascinace folklorem a mytologií se v posledních letech opět začíná projevovat i v hudbě: hudebníci hrají na liščí lebku, zakopávají strunné nástroje do rašelinišť a inspirují se středověkou hudbou. Vícekrát je v čísle zmíněn britský filmový teoretik Adam Scovell, který v eseji o poloostrově Wirral ukazuje, jak se ráz určitého území prolíná s dějinnou pamětí, legendami a uměním, jež se k němu vztahuje. A můžeme se zde inspirovat, protože takovou sugestivní silou nedisponuje jen britský venkov – i naše krajina „je naplněná historií, jež čas od času ukáže zvědavcům nedbajícím na výstrahy svou nadpřirozenou moc“.