Když vám někdo řekne: „Hlavně už nepiš o sto letech komunistické strany, textů na téma máme dost“, je skoro jisté, že vás nenapadne nic lepšího než sednout a napsat další – samozřejmě nejlepší – článek ke stému výročí založení KSČ. Naštěstí je tu ještě jedna, jiná a možná i důležitější stovka, které se lze v úvodním komentáři zodpovědně věnovat, a přitom není od tématu čísla zase tak daleko.

Před sto lety totiž kromě KSČ přišel na svět i Joseph Beuys, jeden z nejvýznamnějších umělců druhé poloviny 20. století, jehož plné docenění možná přichází až dnes, kdy jsou srozumitelnější nejen některá jeho umělecká gesta, ale i jeho slavná věta: „Příčina je v budoucnosti.“ Beuys tento výrok sice nevymyslel (autorem je rakousko­-americký kybernetik a filosof Heinz von Foerster), ale rád jej používal, protože radikálně obracel tradiční perspektivy přemýšlení a tvorby. Ti největší strašáci, jak se Beuys přesvědčil na vlastní kůži, nepřicházejí z minulosti, nýbrž z budoucnosti. I vzhledem k umělcovu osudu to nicméně zní paradoxně – vždyť právě on by mohl být příkladem toho, že opak je pravda, totiž lidské snažení pohání traumatická minulost.

Když se Joseph Beuys v roce 1940 jako devatenáctiletý mladík s velkým nadšením hlásil do německé armády (skončil u Luftwaffe), nemohl tušit, že za pár let bude procházet velkou osobní deziluzí a vážným traumatem, že se jemu i milionům jeho spoluobčanů zhroutí svět a smysl existence. Podle vzpomínek přátel se Beuys na začátku padesátých let zavíral ve svém ateliéru v Düsseldorfu a prakticky nevycházel ven. Až do chvíle, kdy mu kdosi ­přinesl Deník Anny Frankové. Pro Beuyse to byl otřes a zároveň prozření, které jako by daly smysl další jeho tvorbě a veřejnému snažení. Umělec se vyrovnával se svým působením v armádě během nacistické éry, se svým podílem na zločinech nacismu, a přitom pochopil, že díky této bolestné zkušenosti může nést varování před tím, co se z každého z nás i z celé společnosti, kultury, civilizace může v budoucnu stát. Minulost je předzvěstí budoucnosti, která se může, ale také nemusí odehrát. Záleží na tom – naznačoval Beuys ve svém díle, pojatém jako živá sociální socha –, jak se k minulosti postavíme.

Minulost se zjevuje vždy jako budoucnost, tedy jako možnost toho, co se z nás může stát, s jakým obličejem či charakterem, výrazem či podobou se potkáme. Z budoucnosti jde strach, protože, jak praví klasik, „člověk se taky může pěkně zkurvit“. Beuys se natolik zhrozil své minulosti – jež ovšem také zprvu byla pouhou možností, budoucností, kterou bohužel neviděl –, že už nikdy nechtěl nic podobného zažít a před podobným „přehlédnutím“ či „slepotou“ varoval i ostatní. Z tohoto časového víru pramenil veškerý jeho aktivismus směřovaný k utopii přímé demokracie i zelené politiky, která ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech byla německou střední třídou, tradiční oporou demokracie, vnímána jako „ekofašismus“, omezující svaté právo všech na růst konzumu a blahobytu.

Vzpomínám si na první osobní setkání s Beuysovou tvorbou v roce 1995, devět let po jeho smrti. Ve výstavním prostoru Haus der Kunst v Mnichově, kde Hitler v roce 1937 uspořádal velkou přehlídku nacistického umění, ležely desítky spadaných kamenů, některé přes sebe, jiné jen tak volně. Většina z nich měla na sobě viditelný reliéf, vyražený snad nějakou formou kruhového tvaru, jakýsi kolík, možná cejch v kuželovitém vrcholu starodávného kamene z vulkánu nedaleko Kasselu. Das Ende des 20. Jahrhunderts (Konec 20. století) nazval Beuys tuto instalaci, která se může měnit v závislosti na konkrétním prostoru, ale vyjadřuje stále totéž: úpadek či rozvaliny starého, v nichž se možná rodí něco nového. Kameny by se daly zvednout a znovu narovnat (jak to ostatně dnes v pozdně moderní západní společnosti děláme), anebo z nich můžeme pracně vysekat to nové, co skrývaly uvnitř:; ptát se, co starého zbylo v novém a v čem je to jiné, lepší, jak chtěl Beuys.

Atmosféra výstavy v mnichovském Domě umění každopádně silně kontrastovala s naším porevolučním nadšením pro Západ, respektive pro oživování západních kořenů v nás. Zatímco české davy ještě v polovině devadesátých let v duchu děkovaly Reaganovi, antimilitarista Beuys už v osmdesátých letech zpíval: „Chceme slunce místo Reagana!“ Jako by dialog starého s přicházejícím novým začínal najednou naplno znovu, jen nějak úplně jinak, než se to před vstupem na Beuysovu výstavu v létě 1995 mohlo zdát. Žádný „konec historie“, nýbrž její nekonečné začínání v budoucnosti.

Všechny ty další Beuysovy instalace s dekami, tukem, sáňkami a slavným hippie volkswagenem přidaly jen další vrstvy do základního geologického půdorysu jeho tvorby, v níž je každý člověk chápán jako umělec nikoli proto, že i matlal a neumětel může něco namalovat nebo uplácat, neboť imaginace každého z nás je jedinečná a cenná, nýbrž z toho důvodu, že se každý podílíme na podobě obří sociální plastiky, jíž je celá společnost. A to i tehdy, když děláme, že nás tenhle projekt do budoucna vůbec nezajímá.

Beuysova stovka, z níž se v Německu stal malý umělecký festival, tuto skutečnost připomíná méně hlasitě než ta stovka komunistická. O to více se jí však dá věřit. Vždyť kolik komunistů se dnes upřímně děsí své budoucnosti?

Autor je publicista.