Ani Pipi Dlouhá punčocha, ani Hobit, ani Malý princ nebo Medvídek Pú – nejlepší dětskou knihou historie se v letošní anketě BBC stalo dílo Tam, kde žijí divočiny amerického spisovatele a ilustrátora Maurice Sendaka, od jehož prvního vydání uplynulo šedesát let. Vypráví příběh o zlobivém Maxovi, kterého maminka pošle spát bez večeře a jehož pokoj se záhy promění v prales; malý nezbedník pak vyplouvá na dalekou cestu a stává se králem všech příšer a divých tvorů. Ačkoli u nás Sendakovo vyprávění není příliš známé, jde o jednu z nejpopulárnějších dětských knih vůbec, ověnčenou nespočtem cen a právem považovanou za kultovní. Sendak totiž dokázal v pouhých osmnácti ilustracích a sedmnácti větách vystihnout víc než jiní na stovkách stran. Podařilo se mu dokonale zachytit touhu po cizokrajných končinách a velkých dobrodružstvích. Jako by na barevných stránkách ožívaly obrazy, které se zjevují snad všem dětem těsně před usnutím. A jediná věta stačí Sendakovi na to, aby ukázal, že na světě není nic silnějšího než rodičovská láska. Za tak věrohodným a působivým ztvárněním dětských pocitů ovšem stojí i autorovy celoživotní úzkosti a strach ze smrti. Syn polských židovských emigrantů, narozený v roce 1928 v Brooklynu, v jednom rozhovoru řekl: „V dětství jsem pořád musel přemýšlet o dětech v Evropě. Nesu s sebou břemeno toho, že žiji za ty, kteří museli zemřít.“ Svým závazkům bezpochyby dostál – celá jeho tvorba je nesmrtelnou poctou všem, kteří se domů na večeři už nikdy nevrátí.