Petr Štengl 2023, 90 s.

Znáte tu průpověď o mladých revolucionářích a starých hofrátech a víte, že snadnost, s jakou se myšlení propůjčuje průpovědím, hrubě zjednodušuje skutečnost? Jan Kubíček nepochybně mladým revolucionářem byl, sám se k tomu nyní doznává v knížce Já, člověk, kterou napsal jako autoterapii a vydal jako svědectví o lidském sebenaplňování. „Zkoumejme, jaké to je být člověkem, a zároveň jím zkoušejme být co nejintenzivněji. Za svých sedmatřicet let života můžu konstatovat, že být člověkem je skutečně fascinující.“ Tím je vlastně řečeno vše. Důkladnou předmluvu následují básně a kresby podnícené metodou dialogického jednání Ivana Vyskočila (kniha je mu věnována) a takzvaný prostor pro čtenáře, kteří by autorovu cestu chtěli následovat – pokusit se na papíře „zveřejnit“ své vnitřní mnohohlasí a tím alespoň pro daný okamžik utřídit pole svých očekávání, tužeb, strachů a nejistot. Jakkoli je knížka nesena didaktickými zřeteli a jakkoli banálně její poselství zní, to, k čemu ukazuje, je pro jednoho každého z nás nezastupitelně rozhodující. Seberozvojové příručky rozemlely pravěký étos sebeuskutečňování na neoliberální mantry o tom, že dokážeme cokoli, budeme­-li chtít (čti: staň se poslušným konzumentem, trh tě nasytí). Avšak existenciální imperativ „poznej sebe sama“ platí trvale a hlodá, pracuje či spí v mozku všech exemplářů rodu Homo bez ohledu na to, jestli toužíte řídit vůz Formule 1, nebo nemáte co jíst. Jan Kubíček promluvil autoritativním hlasem delfské věštírny, ale hofrátem se nestal.