Všichni už šli spát. Také dvojice mladistvých sourozenců se po rozjařené noci pomalu ukládá ke spánku. Před stanem dopíjejí zbytky piva, dokuřují poslední cigaretu. Vedle znavených hlasů ticho narušuje jen houkání sovy a šumění rádia, které se znenadání přeladí na neznámou frekvenci. Pseudovědecký pořad o setkání s mimozemšťany jako by patřil do jiného století. Mezi smyšlenými příběhy však zazní zpráva o podílu znásilnění v rodinném prostředí. Bolestná zkušenost, před níž se Felix s Klárou snaží celý život skrýt, je znovu dožene. Chvíli před svítáním bývá tma nejtemnější.

Ladná mrtvolnost

Rozpomenutí se na traumatizující zkušenost bývá spojeno se silnou tělesnou reakcí: zrychlením tepu, stažením svalů nebo pocitem zpomalení času. Francouzská režisérka Gisèle Vienne v inscenaci Extra Life tyto nepříjemné prožitky rozvinula v působivou choreografii, na níž se podílela i trojice herců. Theo Livesey kráčí od stanu, v němž polehává Adèle Haenel, vstříc zamlžené temnotě jeviště. Zpomalený pohyb holých bílých končetin působí ladně a zároveň mrtvolně. Z hlubiny se začíná vynořovat dosud neznámá postava ve zlatistém trikotu. Katia Petrowick se k mladíkovi přibližuje s hrůzu nahánějící sebejistotou.

Až hypnotický pocit z celého výjevu zajišťuje hudba Cateriny Barbieri. Repetitivní zvuk syntezátorů, který pozvolna graduje a získává na hlasitosti, je pro vytvoření vtahující atmosféry stejně zásadní jako světelný design, pod nímž je vedle režisérky podepsán Yves Godin. Podobně jako pro hudbu je i pro osvětlení typická práce s intenzitou: od subtilního prosvěcování tmy až k oslepující záři reflektorů. Od počátku představení je jeviště naplněno kouřem, kterého neustále přibývá, až se pár metrů nad zemí utvoří hutný oblak. Ten rozetne do modra zbarvená plocha, a pak další a další. Petrowick se ocitá pod jakousi nehmotnou clonou, která zmenšuje prostor pro její pohyb. A právě útisk je leitmotivem celé inscenace. Obraz vrcholí po dvaceti minutách. Scéna se zklidňuje, ale pouze na chvíli…

Znehybňující strach

Výrazné osvětlení, burácivá hudba a do detailu zvládnutá choreografie v divákovi vyvolává hluboký dojem. Spíše než ke smyslu jde přímo k emocím, a to zejména k té, která bývá považována za nejstarší – ke strachu. Nikoliv však k takovému, který v nás probouzí dosud nepoznanou fyzickou sílu, ale k tomu, jenž nás znehybňuje. Převládající nálada připomíná stavy disociace, kdy se člověk pod vlivem stresu odlučuje od reality. I publikum je imerzivně vtahováno do obrazu, který nás zcela pohlcuje, ale zároveň nám záměrně nedává příliš prostoru k tomu, abychom byli schopni rozlišovat. Přecházíme tak z jedné intenzity do druhé.

V závěru představení se omezený pohyb účinkujících mění v extatický tanec a po něm už následuje jen očistné ticho. Drogy spolu s nahromaděným kortizolem se pomalu vyplavují z krevního řečiště. Tmou začínají pronikat paprsky slunce, po noci se ozývá ranní zpěv ptáků. Extra Life má blízko k významu anglického výrazu „afterlife“. Avšak na rozdíl od posmrtného života, kdy duše opouští tělo, v životě po traumatu je duše nucena v umrtveném těle nadále žít.

Extra Life. Koncept, texty, choreografie, režie, scéna Gisèle Vienne, Adèle Haenel, Theo Livesey, Katia Petrowick, hudba Caterina Barbieri, zvukový design Adrien Michel, světelný design Yves Godin, kostýmy Gisèle Vienne, Camille Queval, FrenchKissLA, inspice Antoine Hordé, hrají Adèle Haenel, Theo Livesey, Katia Petrowick. Nová scéna Národního divadla, Praha, psáno z uvedení 20. 11. 2024.