V knize esejů Death by Landscape (Usmrceni krajinou, 2022), zabývající se neschopností lidstva čelit civilizačním pohromám a „neurózám“, se americká spisovatelka Elvia Wilk věnuje mimo jiné vztahu mezi traumatem, bolestí a jazykem a v této souvislosti zmiňuje příběh benediktinské abatyše, mystičky a léčitelky Hildegardy z Bingenu. Středověká světice od dětství – jak dokládá její dopis francouzskému teologovi Bernardu z Clairvaux – zažívala božská vidění, jež později popsala a vyobrazila v iluminovaném spise Scivias (Poznej cesty Páně, 1151; část vyšla v překladu Jakuba Demla pod názvem Cestyvěz, 1911) a v dalších dílech. Kromě toho zhudebňovala texty, jež prý její duši zpívali andělé. Z těchto skladeb se dochoval cyklus 77 církevních písní a alegorická zpěvohra o boji mezi ctností a hříchem.

Některá zjevení však měla k nebeským výšinám daleko. Děsivé výjevy beznohých žen, nepopsatelné temnoty nebo obřích červů, vzbuzující „nepředstavitelnou odpornost a šílenství“, vedly k záchvatům bolesti a migrény. Mnohdy Hildegarda zůstala upoutaná na lůžko a neschopná mluvit. „Představy ji často ohromují, šokují, působí jí bolest a proměňují ji – je jí z nich špatně. Takové zážitky jsou často traumatické. Není divu, že jí dělá potíže vysvětlit, co vidí,“ píše Elvia Wilk a dodává, že tento stav lze popsat výrokem nizozemského psychiatra a odborníka na léčbu traumatu Bessela van der Kolka, podle něhož nás „trauma přivádí k hranici pochopitelného a odděluje nás od jazyka založeného na společné zkušenosti“. Autorka se následně ptá: „Jak zužitkovat trápení? Jak ho interpretovat?“

Retraumatizace

Hildegarda vytvořila vlastní jazyk, jejž nazývala lingua ignota. Účel této umělé řeči, založené na středověké latině, ale obsahující mnoho novotvarů a zapisované zvláštní abecedou, není zcela jasný. Kryptický kód – podle něhož nazvala svůj projekt americká hudebnice Kristin Hayter (viz A2 č. 1/2024) – nejspíš sloužil k záznamu slov pronášených při viděních a zřejmě byl určen výlučně pro komunitu benediktinských řeholnic. Ty měla Hildegarda jakožto abatyše na starost v klášteře svátého Disiboda u Bingenu poblíž Mohuče a později v nedalekém Rupertsbergu, kde navzdory počátečnímu nesouhlasu církevních hodnostářů založila vlastní klášter.

Obecně se lingua ignota považuje za pokus zachytit něco, co konvenční jazyk není schopen pojmout. Toto téma často vyvstává v souvislosti s kritickou reflexí experimentální či „nové“ hudby, případně s otázkou žánrů. Hayter, jejíž idiosynkratický zvuk vychází z amerického folku a z tradice spirituálů, ale také z noisu a metalu, chápe Hildegardin esoterický jazyk jako metaforu posedlého těla, skrze něž promlouvá Bůh. Umělkyně, která dnes vystupuje pod jménem Reverend Kristin Michael Hayter, však zároveň reflektuje svou – neméně tělesnou – zkušenost s domácím násilím. V její hudbě se tak pastorální a božské setkává s morbiditou a brutalitou. Neustálá retraumatizace může léčit druhé, ale ty, kdo ji prožívají, postupně ničí. Ostatně Hayter ukončila činnost svého projektu Lingua Ignota právě z důvodu psychického vyčerpání.

Skromnost a samplování

Hildegardinu vůli k sebeobětování dokládají legendy o její křesťanské skromnosti. Přes své vzdělání a urozený původ se prezentovala jako prostá žena, jejíž dílo pochází jen z Božího vnuknutí. Snad šlo o způsob, jak se vyhnout nařčení z hereze. Anachronicky ovšem toto sebeupozadění můžeme vztáhnout k (post)modernímu odmítání autor­­ské individuality, respektive k debatám, které se vážou k technice samplování, již promýšlel britský hudebník Chris Cutler i mnozí další teoretici a teoretičky.

Skotská hudebnice Clarissa Connelly, která loni vydala experimentálně folkovou desku World of Work, se tohoto tématu dotkla v rozhovoru pro časopis The Wire, v němž uvedla, co ji inspiruje: vedle dánského ostrova Fanø nebo díla Williama Blakea jsou to také Scivias. „Andělé zpívali Hildegardě při jejích modlitbách a ona pak zapsala, co slyšela. Tvrdila: ‚Ne, to nejsem já, to jsem jenom zaslechla.‘ Při čtení její knihy jsem si kladla mnoho otázek. Třeba odkud se berou melodie, když člověk píše hudbu?“

Léčivé účinky

Britská hudební kritička Fiona Maddocks v publikaci Hildegard of Bingen: The Woman of Her Age (Hildegarda z Bingenu. Žena svého věku, 2001) upozorňuje, že víra ve spásu skrze utrpení byla pevnou součástí středověkého myšlenkového světa. Ve své léčebné praxi abatyše nicméně spojovala křesťanskou mystiku s odkazem antické medicíny a nemoc chápala holisticky jako důsledek nerovnováhy mezi tělem a duší. Byla přesvědčena, že slova patří tělu, kdežto hudba pochází z nebes (takže v pekle není místo pro melodie), a na základě této představy vytvářela cosi na způsob dnešní muzikoterapie.

A právě léčivé účinky Hildegardiny hudby zmiňuje česká experimentální hudebnice Petra Hermanová nebo britská skladatelka a houslistka Laura Cannell, která se k dílu středověké mystičky dostala díky nahrávce Canticles of Ecstasy (1993) německého ansámblu Sequentia, jenž se do velké míry zasloužil o popularizaci jejího hudebního odkazu. Hermanová na svém debutu In Death’s Eyes (2023) vychází z dronu a doom metalu a pracuje se souhrou varhan, autoharfy a vokálů, jež odkazují na středověké liturgické skladby. Cannell na desce The Rituals of Hildegard Reimagined (2024) přetváří zvuky basové zobcové flétny a harfy pomocí smyček, delayů a vrstvení. Obě umělkyně přitom označily své nahrávky za nápomocné v procesu zotavování se z těžkých životních zážitků. Mimo to je spojuje snaha hledat prostší formu, založenou na rozvíjení a variování omezeného množství hudebních motivů. Tato rituální cykličnost odkazuje k retraumatizaci a procesu hojení. Hudební praxe je zde – jako obdoba náboženských meditativních technik – nelineární restorativní činností.

Zájem současných hudebnic o osobnost Hildegardy z Bingenu, která do začátku devadesátých let nefigurovala v žádných hudebních encyklopediích, má více příčin. Částečně může jít o důsledek jejího svatořečení v roce 2012, hlavním důvodem je však patrně obnovený zájem o středověkou hudbu a také aktualizační interpretace feministických teoretiček. Hildegardina osobnost je stále opředena řadou (často protichůdných) legend, její zpěvy ovšem přes uplynulá staletí doléhají až do současnosti.

Autorka je kulturní publicistka.