Reportážní esej portugalistky Šárky Grauové, který inicioval téma tohoto čísla, zprostředkovává její srpnovou návštěvu rozpáleného a sluncem sežehlého hlavního města Brazílie. Marasmus našich inverzních zimních dní ovšem nikterak neprojasní. Nelíčí totiž prázdninové momentky, ale osobní zkušenost s konkrétními dopady klimatické krize. Ty líčí tak sugestivně, až z toho pálí oči a škrábe v krku. Především ale pokládá otázku, proč je „moderní próza svým založením nezpůsobilá ztvárnit klimatické extrémy“ a zda je vůbec možné najít takové umělecké ztvárnění environmentální krize, které by nevedlo jen k vytvoření další postapokalyptické sci­-fi nebo thrilleru. A tak se pokoušíme hledat odpovědi.

Brazilská „literatura sucha“ například ukazuje, že sucho nemusíme vnímat pouze jako klimatický stav, ale také jako kulturní koncept. Básník a kritik Jan Horský nalézá v některých počinech současné české literatury obdobu hudební lo­-fi estetiky a nastiňuje nový trend:

„antropocénní realismus“. Estonská básnířka Triin Paja v rozhovoru s Klárou Krásenskou hovoří o tom, že její básně nevyrůstají jen z truchlení nad ostatky zvěře či odlesněnou krajinou, ale i z úžasu ze setkání s divočinou. A že mezi truchlením a úžasem ve své tvorbě nerozlišuje. Italský bestsellerista Paolo Giordano v rozhovoru s Terezou Zavadilovou prozrazuje, proč se snaží o klimatických katastrofách vyprávět prostřednictvím intimních, vztahových dramat, jakým je například neplodnost. Ostatně také z reflexí dalších literárních textů vyvstává jako jedno ze stěžejních témat, s nimiž se literatura v situa­ci environmentální krize potýká, problematika zodpovědnosti či péče.

V eseji komparatisty a historika Josefa Řídkého se dočteme, že „pohled upřený do nitra Země se otiskl i v naší kultuře a společnosti“, a spolu s autorem můžeme sledovat, jak geologické metafory vstupovaly do širší společenské imaginace. V historickém exkursu Martina Babičky, který se věnuje ekologické poetice pozdního socialismu, pak narazíme dokonce na plačící inženýry!

Ale nebudeme jen lkát nad jalovostí teoretických přístupů ekokritiky a truchlit nad mrtvou krajinou. Život na planetě zatím pokračuje – i ten literární – a na scénu přicházejí další z rodu Otesánků či Odradků, ale i jiná monstra coby klíčové mytologické figury antropocénu.

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás ještě pozvala na debatu Ceny literární kritiky. V pondělí 3. února se v pražském Kampusu Hybernská sejdeme nad nominacemi za prózu, o týden později probereme nominace za poezii. A ve středu 5. února opět otevíráme naši nuselskou redakci. Od půl šesté do sedmi si můžete přijít pro nová i starší čísla Ádvojky, trika a tašky, anebo jen tak na kus řeči.