Klimatickou krizi už si dávno nespojujeme jen se skleníkovým efektem, přibylo i zamoření pevnin a oceánů, úbytek biodiverzity, ohromná eroze půdy a další smrtonosné procesy. Mnohačetná krize získala i mnoho jmen: od globálního oteplování, použitého poprvé v osmdesátých letech, jsme přešli k „velkému zrychlení“. V roce 2000 biolog Eugene Stoermer spolu s chemikem a nobelistou Paulem Crutzenem navrhli pro souběh lidských aktivit, kterými devastujeme planetu, používat pojem antropocén. Po pleistocénu a holocénu se má jednat o další geologickou epochu, tentokrát ovšem definovanou konáním člověka. Její začátek stanovili na konec 18. století, což je doba, od které se dá v ledovcových sedimentech stopovat rychle rostoucí koncentrace zachyceného oxidu uhličitého. Jeho zvýšená přítomnost je přímým důsledkem počátku průmyslové revoluce a pálení fosilních paliv. A tak zatímco předchozí geologické epochy byly definovány dobami ledovými a meziledovými, antropocén začíná, když James Watt vynalézá parní stroj.

Ve věku lidí?

V geologii, konkrétně v jejím podoboru nazývaném stratigrafie, se jednotlivá období rozlišují podle po sobě jdoucích vrstev hornin. Ty se navzájem liší buď fosiliemi, které obsahují (tedy stopami vymírání a objevování se nových druhů), případně svým minerálním složením (jež zase odkazuje k doprovodným jevům, jako je nástup doby ledové, ústup oceánů, změna magnetického pólu nebo pád meteoritu, což kromě vymírání způsobuje například rozmetání vzácného iridia po Zemi). Existenci každého období si geologové musí nejprve sami odhlasovat. V roce 2009 tudíž vznikla při Mezinárodní komisi pro stratigrafii, konkrétně v rámci její Podkomise pro čtvrtohory, Pracovní skupina pro antropocén, jež si kladla za cíl najít v zemské kůře dostatek důkazů pro oficiální uznání „věku člověka“ neboli antropocénu. Jeho začátek byl nakonec stanoven až na rok 1952.

Hledání nicméně nesplnilo svůj deklarovaný účel. Oficiálním institucím totiž v roce 2024 nestačily předložené důkazy k tomu, aby antropocén uznaly za samostatnou epochu. Obsah debat provázejících hlasování nebyl dosud zveřejněn, takže veřejnost má k dispozici jen stručný verdikt. Někomu vadilo, že by poslední geologická epocha měla dosud trvat jen půl století, zatímco jiné zahrnují tisíce či miliony let. Smířlivější hlasy pak navrhovaly kategorizovat antropocén nikoliv jako epochu, ale jako pouhou „geologickou událost“. To by věci nijak neubíralo na vážnosti – geologickými událostmi jsou i pády meteoritů nebo třeba zásadní proměna zemské atmosféry fotosyntetizujícími bakteriemi, které na začátku starohor do vzduchu napumpovaly kyslík a způsobily, že železo začalo poprvé rezavět. Rozhodnutí komise tudíž nijak nezpochybnilo existenci klimatické krize způsobené člověkem, jen se podle ní toto konání zatím dostatečně neprojevilo v zemské kůře.

V humanitních vědách mezitím pojem stihl zdomácnět, vysloužil si ale i kritiku. V první řadě vadilo zvolené datum počátku. To je totiž vždy také interpretací. Pokud by měl antropocén začít až v roce 1952, kdy lze v půdě doložit zvýšenou globální radiaci z jaderného testování, bylo by tím jaksi vyviněno počínání západních mocností v 19. století, kdy svou průmyslovou revoluci poháněly otrockou prací a plundrováním kolonií. Spojit antropocén s imperialismem zase podle jiných ignoruje fakt, že člověk zásadně proměňuje tvář světa nejpozději od rozmachu zemědělství (ale pak by antropocén splýval s holocénem). Na to se zase dá namítnout, že za současnou klimatickou krizí nestojí ani tak zemědělství, jako spíš pálení fosilních paliv. Jaká je pak spravedlnost v obžalobě celého lidstva, za něco, co historicky vzato způsobuje především Západ, teprve nedávno doplněný Čínou a Indií? A podobná kritika se nakonec dá obrátit i proti pojmu samotnému: proč ukazovat prstem na člověka jako takového (anthropos), když hlavním viníkem je hrstka nejvyspělejších států a ropných firem? A tak se objevily alternativní po­­jmy jako kapitalocén nebo thanatocén.

Před potopou a po ní

Rokování stratigrafické komise i boj o nejpřiléhavější pojem mají ale jedno společné: všímají si zrodu člověka jakožto geologické síly, jako nového živlu s mocí propsat se do historie Země na příští tisíce, možná miliony let. A třebaže z geologického hlediska takový postoj možná dává smysl až nyní, není to rozhodně poprvé v dějinách, kdy si připouštíme prostupování činnosti člověka s historií planety. Naopak oddělení obou sfér není vůbec tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Není proto na škodu si připomenout, za co všechno vděčíme geologii. A to nejen ve smyslu vědeckého poznání; protože pohled upřený do nitra Země se otiskl i v naší kultuře a společnosti.

V první řadě bylo lidstvo geologickou silou už podle Bible – nebo lépe řečeno podle některých jejích novověkých výkladů. Když je dnes řeč o biblické kosmogonii, v křesťanském mýtu o stvoření světa ji představují první dvě kapitoly knihy Genesis. V období renesance a baroka se ale stejná pozornost upínala k sedmé kapitole, líčící potopu světa. Zatímco předpotopní svět měl odkazovat k mytickým, předdějiným časům, ten „popotopní“ splýval s historickou současností. Novověké vzdělance trápilo, proč a jak k povodni vůbec došlo. Podle italské učenkyně Camilly Erculia­ni na sebe měl každý tvor vázat nějaký živel: pták vzduch, ryba vodu, člověk zemi. Jenže lidé se přemnožili, dorůstali obřích rozměrů a navíc byli dlouhověcí. Tento stav nakonec vedl k vyčerpání živlu země z půdy a narušená rovnováha pak skončila zatopením světa. Camillu Erculiani si kvůli tomuto výkladu předvolala inkvizice.

Mnohem větší vážnosti i úspěchu se dostalo anglickému mysliteli Thomasi Burnetovi o sto let později. Ve své teorii o potopě světa vycházel z dobových vědeckých teorií, například z Descartova učení o tom, že Země byla původně ohnivá koule, nebo z Newtonova objevu gravitace (druhý jmenovaný Burnetovi v korespondenci jeho teorii schvaloval). Pro Burneta byl předpotopní svět rájem: planeta měla tvar dokonalé, hladké koule s ideálním klimatem a řekami tekoucími od pólů k rovníku. V tomto ráji se nicméně tak hřešilo, že bylo potřeba lidstvo vytrestat povodní. Na hladký povrch koule se vyřinuly vody podzemního oceánu a svým běsněním zformovaly moderní krajinu: hory, kontinenty, údolí. Takto poškozený povrch planety vychýlil Zemi z její osy: začalo se střídat čtvero ročních období a poprvé se objevilo počasí.

Na této kosmogonii je vůbec nejpozoruhodnější popis světa po potopě. „Postdiluviální“ planeta má „porušenou formu“, zemský povrch je „ruinou“, mořská dna jsou „ohavná“ a „krutá“, „obludné tělo přírody“ ze všeho nejvíc připomíná pětinohá nebo dvouhlavá telata. Tento de facto postapokalyptický stav světa je přitom opět dílem člověka: Bůh seslal na Zemi povodeň jen kvůli jeho hříchům; hnus krajiny je odrazem hloubky lidského selhání.

Kolik z těchto představ s námi zůstává doteď? Přestože je klimatická krize způsobená člověkem dobře zdokumentovanou realitou, nemáme někdy tendence projektovat si do ní i teologické představy o zkaženém lidstvu a nevyhnutelném trestu? A hřeší zde celé lidstvo, anebo jen někdo? Nakolik se nám příroda mstí a nakolik je jen lhostejným souborem biologických a chemických procesů, které jsme sice dali do pohybu, ale kterým teď už jen stojíme v cestě? Možná že příroda spíš než přemýšlivého křesťanského Boha připomíná idiotská a bezduchá božstva H. P. Lovecrafta.

Poslední katastrofa

Novověké fantazie o potopě nejsou jen obskurní, uzavřenou kapitolou z dějin. Naopak se podílely na vzniku moderní geologie a spolu s ní vstoupily do širší společenské imaginace. Mýtus o povodni se totiž postupem času sekularizoval. Na přelomu 18. a 19. století tak byla mezi geology (říkali by si spíš přírodní filosofové nebo historici) velmi rozšířená představa o „vodním světě“. Země měla být původně celá ponořená v jakémsi primordiál­ním roztoku, z něhož se postupně vysrážely nejhlouběji položené horniny, čedič a žula, a pak ty novější, jako křída a vápenec. Ustupující oceány zároveň vymodelovaly současnou krajinu, údolí i pohoří. Jak jinak nakonec vysvětlit fosilie mořských hlavonožců vysoko v horách?

Hlavně kvůli sporu o původ čediče se zastáncům teorie o prvotním oceánu říkalo „neptunisté“. Ozvěny tohoto učení najdeme v Goethově Faustovi (ve čtvrtém dějství druhé části se Mefistovi vkládá do úst konkurenční teorie o vulkanickém původu horniny, „vulkanismus“), ale třeba i v Máchových Cikánech: „Úzká pěšinka vede mezi rozsedlinami skal (…) do oudolí k ouzkému sice, avšak dlouhému a hlubokému jezeru (…) Jestliže, jak mnozí učenci jistí, v pradávných časích celá země česká jen jediné veliké jezero byla: tedy jest toto malý pozůstatek z oné nesmírné vodní hladiny (…) dle ujišťování tamějších obyvatelů ještě žádný nenalezl dna ve vodě této.“ Zbytek primordiálního oceánu se propadá do nekonečné hlubiny a jeho dávná a temná historie připravuje scénu pro příběh, ve kterém si každá postava nese vlastní pohnutou minulost.

Biblická povodeň ale nebyla jen zdrojem poetické imaginace pro vědce a spisovatele. Tím, že poslední katastrofu v podobě největší geologické události všech dob Bible učinila součástí lidských dějin, zároveň přírodě propůjčila vlastní historii. Začátkem 19. století už mnoho učenců tušilo, že svět nebyl vždy stejný. Svědčily o tom i zkameněliny: zatímco v nejhlubších vrstvách byli jen mořští tvorové, ve středních se objevovali ještěři a v těch nejvyšších savci všemožných tvarů. Francouzský přírodovědec Georges Cuvier, otec moderní paleontologie, si to vysvětloval sérií vymírání, která byla způsobena různými geologickými katastrofami. Cuvierovi bylo na začátku Velké francouzské revoluce teprve dvacet let, a tak není divu, že podle něj přírodu „rozvrátila řada revolucí a různých katastrof“. V díle Recherches sur les ossemens fossiles de quadrupèdes (Zkoumání kosterních zkamenělin čtvernožců, 1812) pak s pomocí srovnávací mytologie ukazuje, že většina starých civilizací ve svých nejstarších mýtech zmiňovala nějakou prapůvodní katastrofu. Cuvier tyto mýty nečetl symbolicky, ale jako zasuté vzpomínky na poslední velkou „geologickou událost“. Co je podstatné, historie lidí takto lícovala s historií Země, která sahala do nepaměti.

To byla ve své době nová myšlenka. Pro klasicistní duchy totiž příroda po antickém vzoru představovala neměnnou, věčnou a dokonalou veličinu. Takové přesvědčení nebylo jen estetickým názorem, ale mělo i praktické důsledky. Třeba jistý Jean­-Baptiste Le Chevalier, francouzský diplomat v Osmanské říši, takto s Iliadou v kapse obcházel Anatolii a hledal bájnou Troju, přičemž si Homérem vypomáhal jako geografickou příručkou (v tomto měl předchůdce už ve Strabónovi). Vždyť lesy přece musí stát, kde stály, a řeky téct, kudy tekly. Ve stejném pohnutí mysli obcházeli romantici Skotskou vysočinu a hledali dějiště jinak veskrze smyšlených Zpěvů Ossianových.

Archiváři přírody

Vědeckou formulaci si idea neměnné přírody našla u dalšího Skota, Jamese Huttona, a později Charlese Lyella – oba jsou díky dominanci anglojazyčných věd dodnes považováni za otce moderní geologie. Netvrdili samozřejmě, že by se příroda a krajina vůbec neměnily: znali proměnlivou povahu fosilií, růst sopečných kuželů i ubývání půdy v důsledku eroze. V jejich očích se ale jednalo o nekonečný koloběh, v němž se sice střídají pozice kontinentů i podoba živočichů, ale svět jinak zůstává veskrze stále stejným. Cuviera pak pro jeho „katastrofismus“ Lyell očerňoval jako náboženského tmáře – a takto nakonec i vstoupil do dějin.

Svět se tedy buďto dramaticky proměňuje v náhlých pohromách, anebo jen pozvolna, postupně mění tvar, ale ne svou povahu. Jedná se vlastně o spor cyklického a lineárního času, jaký se v té době odehrával i na poli psaní historie. Zatímco v novověku panovala představa o stejnosti času, kdy si člověk 16. století může brát užitečná ponaučení z životů římských císařů, v 19. století převládlo přesvědčení o tom, že čas je stále nový, hlavně ale pokaždé jiný. Moderní svět páry a oceli nemá s haraburdím šedých paruk a barokního pobožnůstkářství nic společného. Jak Cuvier, tak Lyell se přitom často považovali za archiváře přírodního světa a ve fosiliích a geografických útvarech spatřovali „mince“ a „památky“ zemské historie.

Dnes už je to zapomenutá kapitola, ale odkaz Huttona s Lyellem, nazývaný také „uniformitarianismus“, zůstával s geologickou obcí až do konce 20. století (a v jistém smyslu je stále platný). Když ale v osmdesátých letech geolog Walter Alvarez s kolegy poprvé vyslovil hypotézu o nárazu meteoritu jako příčině vyhynutí dinosaurů, byl odmítnut právě z lyellovských pozic. The New York Times se 2. dubna 1985 celé teorii posmívaly s tím, že „astronomové by měli výklad pozemského dění z hvězd přenechat astrologům“. Ozvěna starého sporu o čas tedy ještě donedávna formovala naše přesvědčení o tom, co je ve vědě přípustné.

Nutno dodat, že Cuvier byl k náboženství poměrně vlažný. Čistě z metodologických dů­vodů ale odmítal jakoukoliv představu o proměně živých forem (slovo evoluce se tenkrát ještě nepoužívalo). Jako srovnávací paleontolog ohromoval pařížské i světové publikum přesností, s jakou uměl určovat zkameněliny. Z pouhé čelisti dokázal usoudit, jestli bylo zvíře býložravé, či nikoliv, z čehož pak odvodil i uspořádání vnitřních orgánů, stavbu těla, případně krajinu, která tvora obklopovala. Byl totiž přednostou pařížského Muzea přírodní historie a měl přístup ke kosterním pozůstatkům všech tehdy dostupných žijících i vyhynulých tvorů, takže své fantastické dedukce opíral o dobrou znalost materiálu. Podle jeho teorie jsou živočichové perfektní souhrou všech jejich částí. Sebemenší změna ve vnitřním ustrojení zvířete tak byla nepřípustná.

Detektivní skládání celku

Na druhé straně Lamanšského průlivu si tuto fantastickou vědu intelektuálové vykládali po svém. Ateisté a reformisté jako John Allen v dokonalém vnitřním uspořádání zvířat spatřovali nepotřebnost vyššího božího záměru ve věcech. Naopak pro anglikány z Oxfordu bylo to samé důkazem boží harmonie (a omluvou všech nerovností – společnost je také svého druhu „tělem“). Podle „skripturalistů“, kteří Bibli vykládali doslovně, tento přístup odporoval knize Genesis: jestliže na archu Noemovu podle Písma nesměli masožravci a zvířata se zároveň nemění, kde se pak vzaly šelmy? Paradoxně tak nejvíce sympatizovali s dalším Francouzem, přírodovědcem Jeanem­-Baptistem Lamarckem, jenž zastával teorii „transmutace druhů“. Cuviera nakonec uznával i sám Darwin: s tezí o podmíněnosti celku a části beze zbytku souhlasil, a proto každá evolucí vyvolaná proměna nutně vedla k proměně celého tvora.

Aby toho nebylo málo, Cuvierova nauka rezonovala i mezi spisovateli. Metoda skládání celku z částí byla v anglické literatuře v éře románů na pokračování populární. Podobnost s „cuvierismem“ otevřeně pojmenoval i William M. Thackeray při komponování Newcomových (1853, česky 1955), v nichž vypravěč strukturu díla přirovnává k dedukcím „britského Cuviera“, jímž byl Richard Owen. Tento postup nicméně nevyužívali jen autoři, ale i jejich postavy. Vyšetřovatel z historicky první detektivky Vraždy v ulici Morgue (1841, česky 1960) C. Auguste Dupin tak rozlousknutí případu připisuje četbě Cuviera. Autorem příběhu nebyl nikdo menší než občasný překladatel Cuvierova díla Edgar Allan Poe. V románu Případ vdovy Lerougeové (1866, česky 1924) Émila Gaboriaua pak přirovnává páter Tabaret svůj detektivní um ke schopnostem jistého „učence, který z jediné kůstky dokáže rekonstruovat dinosaura“. Z této detektivky si kromě struktury díla vypůjčuje vyšetřovací postup první příběh série o Sherlocku Holmesovi Studie v šarlatové (1887, česky 1964) od A. C. Doylea. Detektiv ve finální scéně popisuje svou metodu jako postupné rekonstruování celku z části: „Potom jsem šel pomalu po zahradní pěšince, která byla náhodou pokryta vrstvou jílovité půdy, a v té je neobyčejně dobře vidět otisky (…) pro mé cvičené oko měl každý otisk význam. Žádný obor detektivní vědy není tak důležitý a tak zanedbávaný jako umění sledovat otisky.“ Zřetelněji ale svou metodu soukromý detektiv popíše v povídce Pět oranžových korálků z roku 1891: ideální pozorovatel by podle Holmese „z jediného faktu (…) vydedukoval nejenom celý řetězec událostí, který k němu vedl, ale i jeho důsledky. Stejně jako by Cuvier uměl popsat celé zvíře z jediné kůstky…“

Pravěk budoucnosti

Roku 1981 vydal americký geolog a popularizátor John McPhee, autor často skloňovaného pojmu „hluboká historie“, půvabného průvodce po geologii jihozápadu Spojených států, knihu Basin and Range (Pánev a hřbet). Zmiňuje v něm, že geology v jejich metodách stále inspiruje velká postava Sherlocka Holmese. Po jeho vzoru prý dokážou z hrstky kůstek odvodit celé zvíře i s ekosystémem. A tak se jedna vědecká metoda přes oblouk fikce vrátila zpátky do lůna vědy.

Vraťme se na závěr ještě k Jamesi Huttonovi. Ve své teorii věčného cyklu eroze a vzestupu kontinentů se měl nechat inspirovat Newcomenovým parním strojem, předchůdcem toho Wattova, který ze všeho nejvíce připomínal dnešní ropné věže, jejichž rameno se pomalu kymácí ze strany na stranu. Jednalo se o velmi mechanickou představu fungování světa, kterou se inspiroval u Aristotela. Zůstává ironií, že tato metaforika se v průběhu 19. století obrátila, takže básník Alfred Tennyson mohl o projíždějícím nočním vlaku napsat, že mu „připadal jak obří ichtyosaurus“. Když se v roce 1916 objevily na frontě první tanky, deník The Times je přirovnal „k přírodou stvořeným a posléze zapomenutým předpotopním bestiím“, zatímco Daily Mail psal o „fantastických příšerách (…) vynořivších se jako slepá stvoření z počátečního slizu“. Z prehistorie nakonec svým způsobem přichází i King Kong, jehož monstróznost podle Theodora Adorna publikum připravovala na nástup fašismu a dalších příšer. Japonská Godzilla pak návrat prehistorických monster otevřeně spojuje s ekologickým poselstvím: ostatně podle původní předlohy ji probudily jaderné testy.

Ty se měly stát i geologickým základem dalšího prehistorického monstra, antropocénu. Geologie, historie Země, prehistorie – stejně jako po nich každý den kráčíme, tak se před námi ne­­ustále vynořují: ve vědě, v naší imaginaci i svědomí. Pravěk budoucnosti si právě sami tvoříme.

Autor je komparatista a historik.