„Bydlení je naše zbrojení!“ zní nový slogan SOCDEM, se kterým strana hodlá vyrazit do volebního boje poté, co ukončila vyjednávání s extremisty. Heslo, které vyvolává především úsměv, ukazuje nejen bezradnost sociálních demokratů, ale i to, že krize bydlení už dávno dosáhla rozměru, kdy se na příslibu jejího řešení dá postavit politická kampaň. Bohužel reakce často končí u povrchních a líbivých hesel, zatímco situace se stále zhoršuje. Do jisté míry to platí i pro publikaci Domy, byty, lidi, kterou na sklonku minulého roku vydal Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR).

Kniha Eugena Lišky a fotografa Vojtěcha Veškrny vychází z výstavy Praha zítra? Domy a byty z roku 2022, která mapovala stav bydlení v hlavním městě. Jejím základem byl audiovizuální esej tvořený příběhy Pražanů a Pražanek. Projekt prezentovaný v pražském Centru architektury a městského plánování autoři následně rozšířili a převedli do podoby fotografického průvodce, což je možná důvod, proč kniha působí spíš jako estetický artefakt než jako plnohodnotný příspěvek do diskuse o krizi bydlení. Co funguje ve výstavním sále, kde je třeba počítat s omezeným časem i pozorností návštěvníků, u knihy působí povrchním dojmem.

Krize bez kontextu

Jádro publikace tvoří několik desítek medailonů, které mají reprezentovat různé skupiny obyvatel a různé typy bydlení, aby – slovy anotace – „složily pestrou mozaiku města“. Jednou z hlavních motivací projektu bylo reflektovat krizi bydlení, právě v tom ale publikace selhává. O příčinách a důsledcích krize a de facto i o jejích podobách se dozvídáme jen málo. Portréty nedoprovázejí žádné další texty, které by zasadily žitou zkušenost Pražanů do souvislostí a osvětlily, co stojí například za zvyšujícími se nájmy, stěhováním za Prahu či spolubydlením. Hlavní výpovědí knihy je banální fakt, že krize bydlení tu byla vždy a nyní sledujeme její další kolo.

Eugen Liška se sice snaží čtenáře uvést do kontextu v předmluvě, ale ta je pouze stručným úvodem a řada témat zůstává jen naznačena. Největším nedostatkem publikace ovšem je, že takřka zcela opomíjí globální a systémovou povahu krize – nedozvíme se nic o podobách současného neoliberálního kapitalismu, o deregulacích a financializaci bydlení i celého urbánního prostředí, o rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými ani o dalších politických a sociálních problémech, jimž dnes čelíme na celosvětové úrovni.

Méně poučený čtenář si tak z knihy může odnést, že hlavním problémem je nedostatečná výstavba či důsledky privatizace, což jsou sice důležité faktory, ale samy o sobě nejsou příčinou krize, stejně jako navýšení výstavby není samo o sobě řešením. Ačkoli stavět dostupné bydlení zcela jistě potřebujeme, pokud nebudeme reflektovat fungování neoliberální ideologie a současného ekonomického a politického systému a nepřistoupíme k jejich revizi, aby soukromý zájem nestál nad veřejným, zůstane celá debata bezzubá a ke skutečně funkčním řešením se nedopracujeme. Domy, byty, lidi bohužel ze všeho nejvíc připomínají nic neříkající werichovskou parafrázi: když už člověk jednou bydlí, tak má koukat, aby bydlel…

Diverzita v uvozovkách

„Na následujících řádcích však generalizující teze berou na sebe podobu konkrétních lidských osudů, a to je vlastně také ten důvod, proč naše kniha vůbec vznikla,“ píše Liška v úvodu. Autorům se podařilo shromáždit příběhy, které sice skutečně postihují různé typy bydlení, ale už ne tolik různé typy zkušeností. Jsou zde zastoupeny různé čtvrti a seznámíme se s lidmi žijícími v nájmu či ve spolubydlení i se šťastlivci, kteří bydlení zdědili nebo si ho mohli dovolit koupit. Najdeme tu medailon ředitele dětského domova, umírajícího z hospicu, realitního makléře i mnicha. Na první pohled jde tedy o skutečně barvitý pelmel, ale když se začteme, zjistíme, že naprostá většina oslovených je docela dobře zajištěna. Chudé reprezentují vlastně jen dva bývalí narkomani žijící v zahradní chatce a správce ubytovny pro lidi bez domova na lodi Hermes.

Jako by krize bydlení ani neexistovala – skoro se tu neobjevuje bytová nouze, ani strach ze zvyšování nájmu, ani nucené vystěhovávání mimo Prahu, žádné nelegální smlouvy, žádné odkládání rodičovství… Přitom jde o žitou realita nejen nižších vrstev, ale dávno už i střední třídy. Tato realita sice občas probleskne v promluvách některých respondentů, ale protože medailony mají maximálně pár odstavců, vyzní nejčastěji do prázdna. Ukazuje se tak, že kurátorský přístup, kdy se vedle sebe jen poskládají portréty různých lidí, nefunguje. Bez autorského vkladu, třeba v podobě doprovodných textů či kritického vedení rozhovorů, vše končí u banálního faktu, že ve městě žijí bohatí i chudí, někdo žije v centru a někdo na okraji, někdo ve vile a někdo v bytě. Zkrátka ten bydlí tu a ten zas támhle… Takto pojatý průvodce by klidně mohl vzniknout před třiceti, padesáti či sto lety – i tehdy se žilo různě a nebyl dostatek bydlení pro všechny.

Výběr portrétovaných navíc vypadá, jako by šlo o okruh kamarádů autorů projektu. Mimo jiné mezi respondenty není ani jeden Rom, Vietnamec či cizinec, čímž se ignoruje zkušenost desítek tisíc lidí, včetně těch, kterých se krize bydlení dotýká v často daleko větší míře než majority. Stereotypní je i pohled na sídliště, jež jsou zastoupena jen třikrát, a to medailony důchodců, kteří vzpomínají zejména na to, jak se před šedesáti lety brodili v bahně a kolem domu nebylo nic. (Naopak o Letné se v knize dočteme hned několikrát.)

Velké krize, malé cíle

Představit různorodé osudy v kontextu současných krizí a nahlédnout za vrstvu dat a teorií je určitě chvályhodný záměr, jenž může k problematice přivést i ty, kdo se náročnému tématu vyhýbají. Může ale také lehce sklouznout k tomu, že výsledkem je „coffee table book“, která jen klouže po povrchu. Že lze zkombinovat vytříbenou estetickou složku s kritickým vyzněním, aniž by to výsledku ubíralo na přístupnosti, dokazuje třeba kniha Andi Schmied Private Views (viz A2 č. 7/ 2021). Maďarská fotografka pořídila desítky snímků luxusních investičních bytů na Manhattanu a doprovodila je texty popisujícími financializaci bydlení ze všech možných úhlů. I Schmied si mohla vystačit s fotografiemi a promluvami realitních makléřů a výsledkem by jistě byla efektní publikace, ale jí se navíc podařilo na lokálním příkladu poukázat na podstatu globálního problému. Na podobně silný dokument o krizi, která výrazně ovlivňuje naše životy, zatím v českém prostředí čekáme. Kniha Domy, byty, lidi zůstala bohužel v půli cesty.

Eugen Liška, Vojtěch Veškrna: Domy, byty, lidi. Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Praha 2024, 352 stran.