Byla středa 8. března 2023. Šla jsem si v ten ženský den vyzvednout balíček knih, které jsem si nadělila – spíš než k tomu zneužitému svátku k blížícímu se odjezdu: Annie Ernauxová, Tove Ditlevsenová, Anne Carsonová. Od pomníku Alexandra Gribojedova jsem mířila po zasněženém Čistoprudném bulváru k zamrzlému rybníku, kde se na odklizeném kousku pod umělým osvětlením bruslilo. Byla už tma, i když zdaleka ještě nebyl večer. Rybník jsem obešla a zahnula do Makarenkovy ulice k zelenému domu s hnědými dveřmi, u kterých jsem namačkala kód 255k9999. Ozval se táhlý tón a tiché cvaknutí, těžké železné dveře povolily, přitáhla jsem je k sobě a vešla dovnitř. Pokračovala jsem po schodech do druhého patra, pak dlouhou chodbou ke kanceláři, ze které sálalo růžové světlo. Dojem erotického klubu uvnitř podtrhly dlouhé třpytivé třásně ve dveřích mezi dvěma místnostmi. Třásně se rozhrnuly a zpoza nich vykoukla drobná dívka. A zase zmizela, když jsem jí řekla číslo své objednávky. Zatímco ji hledala, prohlížela jsem si v tom růžovém přítmí útlé paperbacky vystavené v poličkách, a po jednom jsem okamžitě sáhla, po vyprodané próze Darji Serenkové o neviditelné práci neviditelných žen a dívek ve státních kulturních institucích. Prý se ve skladu našlo pár zapomenutých výtisků. Přidala jsem jeden k objednané hromádce. A taky Mаggie Nelsonovou, Chantal Akermanovou a Audrey Lordeovou. A určitě bych si pořídila ještě něco, nebýt toho, že mi došla hotovost a moje česká karta v zemi, která rozpoutala válku proti menší sousední, byla už téměř rok jen zbytečným kouskem plastu.

Chtěla bych mít všechny knihy, které vyšly v nakladatelství No Kidding Press. To jemu patřily ty dvě růžově osvětlené místnosti v centru Moskvy. Chtěla bych je mít všechny, říkám si dnes, když si opožděně čtu o tom, že nakladatelství svou činnost k letošnímu roku ukončilo. Kvůli proměně distribučních sítí, kvůli černým listinám, které si sestavují pořadatelé veletrhů a No Kidding Press na nich figuruje, kvůli dalším problémům, o kterých se v Rusku nedá otevřeně mluvit. Tak své rozhodnutí zdůvodnily majitelky nakladatelství Saša Šadrinová a Světa Lukjanovová. Knihy začaly vydávat v roce 2018 – z pohnutek, které dobře znám a jsou mi blízké: z potřeby podělit se o přečtené texty, o současné experimentální prózy, napsané převážně ženami, o potěšení z nich; z nechuti škemrat u jiných nakladatelů, nechat sebou pak vymetat a poslouchat, že se to neprodává tak, jak doufali. Jednou z prvních vydaných knih, kvůli které to celé vlastně začalo, byl román Chris Krausové I Love Dick – dokument jedné obsese, který důsledně atakuje sám žánr. A líbí se mi věta, kterou si z něj šéfredaktorka Saša Šadrinová vybrala: „Jedna kniha tě vede k jiné jako sériová monogamie.“ Vždyť podle podobné z deníků Jana Zábrany, o klopýtání o knihy na cestě k jiným knihám, už dávno žiju. Jen tahle jako by byla ještě přesnější – pro důraz na vnitřní souvislost přečtených knih, na to, že tvoří celek, že jedna na druhou reagují a vzájemně se doplňují. A právě tato věta se stala klíčem k volbě knih, jež v nakladatelství No Kidding ­Press vycházely v uplynulých sedmi letech. Však se také jako celek daly pořizovat. Člověk si mohl předplatit chystanou „sezonu“ o čtyřech, pěti svazcích, a dostávat pak knížky poštou během roku. Zpočátku to byly hlavně překlady – kultovní texty, které se ruskojazyčnému čtenáři kdovíproč vyhýbaly, jak stálo v charakteristice nakladatelství: romány, vzpomínky, eseje, komiksy a také všemožné žánrové hybridy. A není to nadsázka, když řeknu, že ruská autofikce má své kořeny mimo jiné tady, v zahraničních titulech vydávaných No Kidding Press. Jako by si nakladatelství vychovávalo své pozdější autory, přesněji autorky, a od roku 2021 začalo vydávat také domácí produkci. Zvláštní edici dostala na starost hlavní představitelka ruské autofikce Oksana Vasjakinová. Připravila v ní například pozoruhodnou prózu Jegany Džabbarovové o ženském těle spoutaném na jedné straně přísnými pořádky v ázerbájdžánské rodině a na druhé bolestivým neurologickým onemocněním.

Ano, No Kidding Press bylo feministické nakladatelství. Ani ne tak z potřeby vymezit se či zaplnit díru na trhu, která v jeho počátcích v Rusku skutečně byla. „Bylo to prostě to, co jsme četly a měly rády,“ řekla k tomu Šadrinová. Avšak v situaci, kdy politici, jako senátorka Margarita Pavlovová, volají po tom, aby se dívky z touhy po vysokoškolském vzdělání přeorientovaly na rození dětí, začala být podobná četba, natož její vydávání, více než riskantní. „Vyšla spousta skvělých knih, ale tato epocha skončila,“ opakuju po nakladatelkách a na poličku u postele si dávám kupičku knih zakoupených před dvěma lety v oné růžové kanceláři, že si v nich budu znovu číst a vracet se v čase. Začnu Argonauty.

Autorka je rusistka.