Jste v branži už přes dvacet pět let. Jak se změnily antikvariáty během posledních let?

Před dvaceti lety byla návštěva antikvariátů pro sběratele dobrodružstvím. Nevěděli jste, co vás v nich čeká, co objevíte. Každý antikvariát měl jiný styl a ceny, vzácné knížky byly ve vitrínkách. Dnes má mnoho z nich knihy na e­-shopech, a tak tohle kouzlo „starých časů“ zažijete už jen někde. Do podoby a atmosféry antikvariátů výrazně zasáhl internetový prodej – řada těch kamenných se soustředí právě na něj a člověk vidí, že někteří rezignují na uspořádanou prodejnu, vystavování pěkných knih nebo povídání si se zákazníky, narazíte tam spíš na lidi za počítačem a banánovky.

Proč má podle vás dnes smysl provozovat kamenný antikvariát?

Nevím, jak to vnímají ostatní, ale pro mě je kamenný obchod alfou a omegou podnikání. Za covidu jsem hodně přemýšlela o tom, zda nějak výrazněji nerozvinout internetový obchod, ale vsadila jsem na ten kamenný, zatímco internetový obchod je jen doplňující prodej. Dává mi totiž smysl osobní kontakt, povídání o knihách, důležité je pro mne i to, že si lidé mohou knihy osahat, případně na­­trefit na něco, co neznají, co je nějak překvapí, zaujme… Kamenný obchod je prostě místo, kde můžete objevovat, někdy klidně i jen tak bloumat, listovat knížkami, které si nakonec nevezmete, anebo si zamilovat a koupit ty, které jste původně nechtěli nebo neznali. Proto mají smysl jak kamenné antikvariáty, tak i kamenná knihkupectví a knihovny s regály. Já jsem velký závislák na regálech – čím víc kvalitních knih v regálech, tím lépe.

Jak se stavíte k „secondhandovému“ obchodování s knihami typu Knihobot?

Každou konkurenci je třeba brát vážně. Zmíněné e­-shopy nastavily vysokou laťku v internetovém prodeji, ve fotografování knih, jejich zasílání a podobně. Na druhou stranu mám pocit, že vždycky je zapotřebí mít svůj vlastní úsudek a jít třeba někdy i „proti větru“, když je člověk přesvědčený, že to má smysl. Jednu dobu to kupříkladu vypadalo, že kamenné prodejny budou převálcovány internetovými obchody a čtečkami. Nebo se říkalo, že mladí nečtou, případně vše kupují na internetu. To ale není pravda. Čtečky do prodejů v antikvariátech výrazněji nezasáhly a z osobní zkušenosti vím, že mladí lidé čtou a kamenné prodejny mají rádi. Ocení pěkné knihy a fyzický kontakt s nimi, dokonce si kupují první vydání, nechají si poradit, líbí se jim, když je antikvariát pěkně uspořádaný a když tam mají co objevovat. My máme na e­-shopu jen zlomek knih, většina je v prodejně.

Co tedy odlišuje antikvariát od virtuálních platforem?

Je mi cizí filosofie Knihobotu, jehož majitel si vypočítává, kolik vteřin trvá hození papírku do koše a kolik vhození papírku do tubusu vedle stolu, který vede do koše a cestu papírku zrychlí. Video, ve kterém si spočetl, že bez ohýbání ke koši ušetří tolik a tolik minut ročně, kdy může víc „makat“, mě upřímně pobavilo. Tahle efektivita v každé minutě je něco, čemu se kamenný antikvariát už z podstaty věci vzpěčuje. Protože kamenný antikvariát znamená nejen efektivitu prodeje, ale i zastavený pohyb. Chvíle, kdy se mluví o knihách, čtenářských zážitcích a dojmech – to jsou minuty a hodiny, kdy jako prodejce většinou nejste efektivní. Kamenný obchod je svým způsobem i zpovědnice.

Stejně tak je to s prodejem knih. Na Knihobotu je kniha položka, která má určený čas – jde na e­-shop za nějakou cenu, a pokud se do určité doby neprodá, cena se snižuje a pak jde kniha do výprodeje. Některé knihy ale potřebují víc času, potřebují si poležet v regálu i několik let. A někdy také musí ke knize dozrát ten, kdo si ji koupí.

Přicházejí dnes ještě lidé do prodejny jen tak prohlížet tituly, nebo chodí hlavně pro online objednávky?

U nás většina lidí přichází kvůli knihám v regálech. Řekla bych, že jim to naše prostředí přijde příjemné, relaxují tady, není tu hudba a nic, co by je mohlo rušit, jen vůně knih, plné regály, akvária a pochrupávající pes. Mohou si tu prohlížet knihy, jak dlouho chtějí, případně jim poradíme nebo s nimi prohodíme pár slov, pokud projeví zájem.

Jaký je průměrný věk zákazníků, s nimiž se v prodejně setkáváte?

Asi půjdu proti trendu stěžování si na mladé – mladí zákazníci u nás tvoří tak polovinu. Moc se mi také líbí, když rodiče chodí s dětmi a už odmalička je učí mít rád starší knížky. Někdy si dovolím chvíli pozevlovat a jenom je poslouchat, jak si s dětmi o knížkách povídají, to je úplný balzám na duši. To na e­-shopu nezažijete. Chodí k nám samozřejmě všechny generace, za což jsem vděčná.

Jak podle vás vypadá ideální návštěvník antikvariátu?

Každý, kdo má rád knížky. A je jedno, jestli čtenář detektivek, nebo sběratel avantgardy. Antikvariát potřebuje pestré zákaznictvo, které spojuje láska ke knihám.

Jsou mezi vašimi zákazníky spíše čtenáři, nebo sběratelé?

Převládají čtenáři, ale máme i sběratele. Kvůli e­-shopům je už nevidíte tak často, kdysi jezdili knížky hledat po celé republice, nyní už tolik nejezdí, protože většina antikvariátů má cenné knížky na e­-shopu, ale pořád jsou a „rodí se“ i noví. Teď mám třeba radost z jednoho mladého zákazníka, který si začal kupovat dekadenci. Obecně mám pocit, že se zájem o bibliofilie zase trochu obnovuje.

Jsou pořád ještě výkupy, které vás těší a nejsou jen „provozní“?

Naštěstí jsou. Nedávno jsem třeba vykoupila něco i do své osobní knihovny – ano, jsem jeden z těch antikvářů, co porušuje heslo, že antikvář nemá být sběratel. Ale nevadí mi ani běžné výkupy, já mám ráda i „obyčejné“ knihy, mám ráda knihovnu, u které mohu sedět a občas si z ní něco vytáhnout, nebo se jen dívat, jak u nás doma knihy odpočívají, mají pár let místo, kde je jim dobře a kde se o ně někdo stará. Knihovna je komplexní fenomén, něco, o co se člověk může vnitřně opřít.

Který výkup se vám zapsal do paměti?

Asi nejsmutnější výkup jsem zažila, když starý pán, historik, musel prodat svou celoživotně budovanou knihovnu, protože dcera si chtěla koupit ledničku. Už skoro nemohl chodit, jen se na mě pořád díval. Byl to hrozný výkup, pán pak za pár dní zemřel. Prázdné regály tam, kde byla roky s láskou opečovávaná knihovna, jsou jedním z nejžalostnějších pohledů, co znám. Asi to jde proti obchodnímu duchu, ale často mi to bývá líto, stejně jako když jdu vykupovat knihovnu po někom, kdo umřel a koho jsem osobně znala. Připadám si vždycky, jako bych odkrývala něco, co je výsostně intimní. Není smutnější věc než „rozbíjet“ knihovnu, kterou někdo roky s láskou budoval.

Vedle antikvariátu provozujete pod hlavičkou Fiducie ještě galerii, nakladatelství a vytváříte další projekty. Dá se to vůbec zvládat?

Zvládat se to dá, ale nechci lhát, s přibývajícím věkem a v současné turbulentní době je to náročnější. Zatím nám to ale dává smysl, baví nás to a naplňuje, a doufáme, že podobně to naplňuje i naše publikum.

Jak by podle vás mohl vypadat ideální antikvariát v 21. století?

Já bych si přála, aby vypadal tak, jak jsem popisovala výše. Aby neztratil punc místa, kde se člověk může na chvíli ukrýt, odpočinout si tam s knihami. Aby to bylo místo, které člověku dovolí být chvíli neefektivní.