Místnost hrála stěžejní roli v americkém autorském komiksu prakticky ­odjakživa. Kreslíř Will Eisner snil v sedmdesátých le­tech o tom, že dovede toto médium od sešitové podoby k plnohodnotné knize, k ekvivalentu literatury. Jeho kniha Smlouva s bohem (A Contract with God, 1978), kterou loni česky vydalo Argo, možná nebyla první, jež nesla označení „graphic novel“, tedy komiksový román, ale rozhodně jej zpopularizovala. Byla to vlastně spíše sbírka povídek než román, ale trudné osudy všech jejích hrdinů propojoval činžák číslo 55 na Dropsie Avenue. Eisnerův styl byl sice až karikaturně rozmáchlý, ale z každého panelu bylo cítit, že autor prožil dětství v Bronxu a zná každou cihlu, kterou do svého komiksu nakreslil. Stísněné prostory domovních schodišť a pokojů v těsné blízkosti nadzemky, kde žili povětšinou špatně placení dělníci, sám Eisner nazýval vagónové byty, protože pokoje v nich byly řazeny jako kupé ve vagónech.

Tento Eisnerův počin byl bezpochyby průkopnickým dílem. Jak vzpomíná v předmluvě k vydání u příležitosti sta let od autorova narození komiksový kreslíř a teoretik Scott McCloud: „Smlouva s bohem mě lépe než kterákoli jiná kniha v mé sbírce přenáší do velice zvláštní doby komiksových dějin, na konec sedmdesátých let, kdy mi připadalo, že toto médium jen pulsuje možnostmi, ale kdy naopak valné většině Američanů připadalo mrtvé jako špalek.“

Od té doby řada vlivných kreslířů zasazuje své hrdiny do samoty jejich pokojů a bytů, nejskloňovanější nezávislí autoři jako Chris Ware i talentovaní nováčci jako Nick Drnaso tak často činí s až krutým minimalismem. Jen pár linek nastiňuje, jaké jsou příběhy jejich protagonistů, jak odcizeně se na světě cítí.

Svědectví miliard let

Hudebník, výtvarník a experimentátor Ri­chard McGuire v komiksu Tady (Here, 2014), který letos vyšel česky v nakladatelství Host, udělal další krok. Zbavil se úplně protagonistů a jediným hrdinou, který propojuje to, co se na více než třech stech stránkách díla odehrává, je právě pokoj. Respektive místo, na kterém v průběhu dějin stálo několik obydlí, anebo tu byla jen divoká příroda. McGuire zachycuje drobné úseky historie na ploše miliard let, nejde však o zásadní momenty z učebnic, ale naopak o všední okamžiky. Jsou tu scény osobní, neboť autor vychází z místa, kde sám prožil dětství. Jindy jde o výjevy až abstraktní či futuristické, kniha zkoumá temporalitu, hledá spojitosti mezi zdánlivě nesouvisejícími ději a vy­­užívá k tomu naplno potenciál komiksové dvojstránky coby prostoru, který umožňuje vyprávět nelineárně, vrstvit na sebe paralelně řadu dějů, a přitom poskytuje čtenáři dost času, aby se v nich zorientoval.

Tady ale není historická ani autobiografická kniha, byť chvílemi může připomínat listování rodinným albem. McGuire sice během dlouhé práce na komiksu učinil detailní průzkum historie místa, o kterém vypráví, přitom však čtenářům ani neprozradí, kde se nachází. Jeho motto znělo: „Zmenšit velké věci a z těch malých udělat velké.“ A tak se vedle sebe ocitá střípek konkrétních dějin z roku 1775, kdy má Benjamin Franklin rozepři se svým synem, a události stovky, tisíce či miliardy let vzdálené. Zkušenosti kolonia­listů nepřímo komentuje dvojice domorodých obyvatel, která se zrovna chystá oddávat milostným hrátkám uprostřed lesa. Jindy jde o spojení volnější, ale tím znepokojivější, jako když na dům, ve kterém právě probíhá politická hádka u Franklinových, zlověstně hledí obtížně identifikovatelný tvor z jiného panelu, jenž má dataci 10 175.

Komiks podle operačního systému

Tady vyšlo poprvé v roce 1989 v avantgardním komiksovém časopisu Raw Arta Spiegelmana. Tehdy to byl jen šestistránkový komiks, inspirovaný tehdejší novinkou v oblasti informatiky, operačním systémem Windows. Šlo o jakousi betaverzi pozdějšího komiksu, která ještě sestávala z tradičně poskládaných šesti panelů na stránce. Ale v každém z nich už vyskakovala malá „okna“ z jiné doby, než byla ta vyobrazená na hlavní vinětě. Románová verze Tady je o poznání důmyslnější. Z vtipného černobílého díla postaveného na dobrém nápadu se stala kniha plně využívající jak možnosti barvy, tak různých grafických technik. Mnohem komplikovanější je také práce s panely.

McGuire občas používá oblíbený postup komiksových autorů, na kterém postavil řadu scén svých nejproslulejších děl například Alan Moore: nechává zaznít dialog z jiné časové či dějové linie, který však komentuje to, co předcházelo. Ale jelikož v Tady jsou veškeré dějové linie jen naznačené a navíc je často nutné náznaky těchto mikropříběhů hledat napříč mnoha desítkami stran, tak i podobné vypravěčské fígle vyžadují od čtenářů mnohem větší úsilí. A dost prostoru je ponecháno imaginaci.

Obrázková symfonie

McGuire působil na počátku osmdesátých let jako baskytarista v no wave kapele Liquid Liquid, byl součástí tehdejší newyorské street­­artové scény, v současnějších projektech jako Sound Drawings nebo LISTEN se věnoval vztahům mezi zvukem a prostorem, přepisování zvuků do abstraktních tvarů. A také při práci na Tady spíše jako kdyby pracoval na hudební skladbě. „Rozvěsil jsem stránky po celé zdi, pak začal stříhat a přemisťovat jednotlivé části, abych vystavěl svá crescenda a dospěl k tichým pasážím,“ řekl v rozhovoru pro platformu KoozArch. Je to trefný příměr. S jediným rozdílem. Komiksové médium dává volnost pobývat na stránkách a rozhodovat se, kterým panelům dát přednost, ke kterým součástkám juxtapozice napřít více pozornosti. Tady je v posledku především uhrančivá studie vazeb a vztahů prostoru s časem.

Autor na Tady pracoval patnáct let, je to dílo, které zachycuje první dny Země i okamžiky po vyhynutí lidstva. Když před více než deseti lety vyšlo poprvé, bylo to pro mnohé podobně průkopnické dílo jako Smlouva s bohem od Willa Eisnera. Autor komiksu Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě Chris Ware to tehdy popsal těmito slovy: „Šesti stránkami z roku 1989 nám McGuire představil nový způsob kreslení komiksových stripů, ale tímto dílem z roku 2014 ukázal novou cestu, jak dělat knihy.“

McGuireův komiksový román zůstane ze své podstaty spíše ojedinělým experimentem než dílem, které by ponouklo mnohé vydat se podobnou cestou. Ale pozoruhodné je už proto, že nutí k přemýšlení nejen nad tím, jak lze zůstat inovativní v komiksovém médiu, ale také jakým způsobem nově číst knihu coby nosič informací. Často je mnoho důvodů, proč se vracet o desítky stránek zpět a hledat tam ztracenou nit příběhu, který se na moment zase začal odvíjet v záplavě dalších dějů kolem. Drobné komické eskapády u gauče se prolínají s majestátními, takřka abstraktními akvarelovými výjevy z dob na úsvitu či sklonku civilizace. A stejně jako na sebe linie ve vnořeném panelu v některých místech prostorově navazují a jinde nikoli, tříští a prostupují se i nálady jednotlivých, paralelně vyobrazovaných situací. Pobyt v tomto svérázném chaosu se těžko popisuje slovy. Ale o to silnější účinek ta pouť malstrómem komiksových panelů má.