close search

Past je v tom, že žádná past není

„Ještě před pár lety bych si všimnul hned / vysoké postele umožňující nevšední soulož,“ čteme v milostném cyklu skeptického lyrika, který pochopil, že i malý odstup – v čase, zkušenosti nebo žánru – povede k míjení. Jonáš Hájek ve své poezii lehce rozehrává metaforické obrazy, ihned však dodává, že „souznění, to nejsou žádné metafory“.

Dopisy Chloe

„Byli jsme stále obyvateli mýtu.“

Petr Halmay

 

I

Krouží­-li kolem tebe různé druhy můr,

znamená to, že vydáváš příliš jasné světlo?

Samota není možná. Leda bys zhasnul.

Zavřít se… nebo najít ještě silnější zdroj

a hodit to na něj? Dobrovolně potemnět?

 

 

II

O otci se prý říkalo, že hoří ze dvou stran.

Ve svých nejlepších chvílích jsem jako on

ve svých lepších. To nemohu popřít.

Konečně znám slabosti svých rodičů,

když je teď nesu v sobě. To jako fakt?

 

 

III

Jsi ránou v krajině, zvíře chycené do pasti.

Liška si někdy uhryže nohu a pak vykrvácí.

Jenže past je v tom, že žádná past není,

na rozdíl od čelistí. V předzvěsti mršiny

slétli se pestří ptáci, příslušníci druhů.

 

 

IV

Což každá cesta nekončí? A když v přístavu,

doplula někdy nějaká loď na bezedné moře?

Proč tedy zrovna toto místo mělo by být slepé?

Pohleď: heřmánek, barevné střepy, příval fotonů

z nejbližší hvězdy. Kolikrát se mám narodit?

 

 

V

Jaké to tu je? Hojnost a přemíra,

plurál, kam se podíváš. Benzinky,

řetězce, kanály nadité nadšením.

Čísla místo sentimentálních jmen.

A nad tím vším jediný navždy Kristus.

 

(z USA)

 

 

VI

Ještě před pár lety bych si všimnul hned

vysoké postele umožňující nevšední soulož.

A tak bychom neviděli nelidské mrakodrapy,

nepocítili průvan mezi bytostmi. Je pozdě,

přichází smutná zpráva, musíme balit.

 

 

VII

Uznávám pouze osobní historii

otevřené já neohraničené ty

Uznávám svoji rozpáranou kapsu

a v ní hodinky ukazující pupek dějin

propadávající kalhotami na pupek země

 

 

VIII

Zadání znělo jasně: skleněný pokoj a v něm

zazděný med… S profesionální pílí jsem

odšrouboval víko a vlezl. Dovnitř není vidět,

to mě vzrušuje. Po čase cukernatím, pohyby

vláční… Objeven jako hmyz v jantaru.

 

 

IX

Spíš Pan než Dafnis je moje podoba.

Pro tebe však mám tisíc jmen.

Věřím, že vše, o čem sníme,

se někde skutečně odehrává

za černou dírou pláče.

 

 

(apokryfy)

Má­-li být nějaké město zničeno

a není­-li v něm ani deset spravedlivých,

soudím, že stačí pozvat Brad Mehldau Trio,

aby se Hospodin zaposlouchal

a odložil zkázu na neurčito.

 

 

Netopýří zobrazení temných koutů –

najednou znám jejich přesné obrysy.

Tón, který rozeznívá propast jak strunu,

neznámo odkud. Být na stejné vlně,

souznění, to nejsou žádné metafory.

 

 

Neměř síly s mořskými proudy,

když tě odnášejí od břehu,

zachraň se plaváním do strany.

Tak bojuju s vnitřním exilem,

zaraženými větry duše.

 

 

V půl sedmý ráno štěrk! Vodopád štěrku!

Jindy zas obří chapadlo lijící beton…

Úlevný, jednoznačný děj v rozkopané Libni.

V tramvaji pak sportovkyně nezvykle sedí,

ruce pod zadkem, jako by ji bolel.

 

 

Moje srdce mne předchází do tvého bytu

Do tvé sbírky úhlů se asi moc nehodí

Máš ráda jasné a ukončené věci

Co taky s hroudou světélkující ve tmě

Jako by nestačila menstruační krev

 

 

A někdo tu žije a někdo tu jen tak pobývá,

to je rozdíl. A někdo mluví o vyšším svěcení

a někdo nemluví. A je taky rozdíl,

kdo jsme a čím jsme a asi taky místo koho jsme.

Nahlížíš pod pokličku: nektar vařený z fuseklí.

 

 

Ve městě, mezi samými homo sapiens,

často si vzpomenu na větu biologa,

když jsme šli smrkovým lesem, monokulturou,

která se láme na zavolání větru.

„Z hlediska biodiverzity naprostá poušť.“

 

 

Každý si pamatuje sám sebe v ten den.

Stav vody na Lipně, kdy došlo víno

a snad i počet brambor na talíři.

Tak se do nás obtiskují dějiny,

zrady, kterým se říká bratrská pomoc.

 

 

V umění a v lásce neexistuje rovnost,

našeptává vnitřní hlas, složený z citátů,

a tváří se, že si to nechá patentovat.

Poddaní prchli a jeho veličenstvo Já

nenacvičuje pózy, nezapaluje dům.

 

 

Po čem toužím, když po tobě toužím?

Vědět o tobě vše? Jak chceš ty.

Po dobrodružství těla? Ne nutně.

Vyzpovídat se ti? Vždyť mě znáš.

Toužím s tebou sedět v kostelní lavici.

 

 

Nevejdeme­-li se do připravených nádob,

v nichž tu něco tlačí a z nichž tam přečuhuje,

je to důvod k ostychu? Jsme víc, nebo míň?

Což pijeme mléko a vypouštíme inkoust?

„A jménem tě nakonec přikryjí, Dafnisi.“

 

 

Spíš než to, co děláme a říkáme,

svědčí o nás zamlčené neskutky.

Jeden nechodí na kebab k Turkovi,

druhý se vyhýbá obchodu Rusů.

Sejdou se podle toho, kde je akce.

 

 

Matně pociťovaný rozdíl mezi skrupulemi

a charakterem matněji že nejsi jenom mix svých

rodičů nejmatněji že svoboda neznamená

nasadit si pouta sám Co však je to co zaclání

tvému světlu tvojí naivitě tvojí podstatě

 

 

S klidem těch, kteří to zvládli,

loví staří manželé v tašce jogurt,

přinesený do nemocničního bifé.

Ta dojemná mlčenlivá souhra,

když přehýbají olízaná víčka!

 

 

Co je to za pevninu a komu patří?

Spadá tu kultura pod spravedlnost, nebo pod obranu?

Nebo splývá s neochvějným rituálem?

Tolik otázek a nikde nikdo.

Zatím jsme nevzbudili pozornost.

 

 

V době rozmachu Islámského státu,

kdy sis mohl koupit třeba několik

jezídských žen, bylo v Praze normální

vídat skupinu schoulených nahých těl

ŠPERKY NEJSOU HŘÍCH. Najdi pět rozdílů.

 

 

Jak je možné, že génius opery byl v běžném životě

„špatný psycholog“? A proč mi tolik připomíná

mého pokorného otce, který miloval Janáčka,

ale scéně nerozuměl? Co to prozrazuje o našem

ke královně věd se utíkajícím workoholikovi?

Vím přesně, kde na pozemku rostla divoká lilie,

kde vzdorovitě voněl ostrůvek mateřídoušky.

Pod záchodem se dařilo mátě. I ta bršlice,

co zaplavila zahradu, mi teď připadá drahá.

Nepotřebuju metafory. Chci ti ukázat třezalku.

 

 

„Už několikrát jsem si všiml, že lidé výjimečné krásy

jsou často skromní, hodní, přívětiví a ohleduplní.

Dělá jim velké problémy najít si přátele (…).

Musí neustále usilovat o to, aby se alespoň

trochu zapomnělo na jejich nadřazenost.“

 

(Michel Houellebecq)

 

 

Jako bychom se snažili vzkřísit

nakloněnou rovinu, po které sjížděla

za marného přisypávání štěrku.

Proto také těší připomínka hor,

urostlá jedle, úkol, vertigo.

 

 

Změna paradigmatu

I my jsme řešili domácí těstoviny

debatovali ideální mouku

 

Jenže prizmatem situace

kdy rozvodněný Dunaj obtékající dům na ostrově Wöhrd

je ještě příliš mléčnou metaforou

pro tání všeho co posléze bičuje naše vědomí

jemuž se před očima každé stéblo mění na okamžik v hráz

ale právě jen na okamžik

tím knokautováni

vracíme se k starým dobrým špagetám z Kauflandu

jejichž plastový obal náhle těžký jak olovo

pracně nadnáší padáček nostalgie

 

 

K psychologii tvorby

Máma měla roztroušenou sklerózu

a táta se o ni staral

mým úkolem bylo

pomáhat s vařením

nosit jedničky a diplomy

a tak rozhánět mraky

(porotu Pražské snítky zaujaly

Ty bechyňské zvony

vlastnoručně doprovázené na cello)

 

Později

máma šla dolů

a ani já se nevyhýbal

úrazům

těla i charakteru

 

Když jsem začal psát

nechápal jsem

tunel v duševním vlastnictví

jak se radost dostavovala

tak neznámo kam mizela

 

Tím více bylo třeba tvořit

zasypávat černou díru slovy

aby se obluda, která v ní bydlí

alespoň usmála a řekla:

to je dobré

díky tobě jsem dnes udělala o krok víc

 

 

Makropulos

Provedení není co vytknout

Janáček trvá

Bertíci a Kristinky umírají

 

i zpěvačka když setřese roli

a ovace rozvíří pach

sežehlé nesmrtelnosti

 

A přece jako bych si přál

nějakou novou postavu

proroka zkázy řekněme

 

nějaký zázrak

jenž neobjasněn

zůstal by nesnesitelným

 

róby planoucí vztekem

při plném osvětlení

bramborovou kaši

v oku ministra

 

 

Příjezd

Odbočka na Mimoň a jsme tu jako první

obeznámeni s fungováním

chalupy na zelené a modré

 

Brzy se dostaví ostatní

se stěnami odkazů

s nepřehlednými pravidly tlupy

 

Jezero není postava

Papír na zádech mají mít všichni

 

A zase ta starodávná divnost

kterou musíš krmit a napájet

do všech záhybů

neboť je tvoje

 

S přesunutím stolů započne hravý pobyt


Jonáš Hájek (nar. 1984) je český básník, muzikolog a překladatel z němčiny. Vystudoval hudební vědu na FF UK. V současnosti působí jako šéfredaktor hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha. Vydal básnické sbírky Suť (2007), Vlastivěda (2010), Básně 3 (2013) a Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář (2023). Editorsky připravil česko­-německou antologii poezie VERSschmuggel / PŘEKLADIŠTĚ (2019). Žije v Kolíně.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image