Jak vznikl O:P?

Tyko Say (TS): Když jsem se přestěhoval do Prahy, potkal jsem jednoho svého amerického krajana jménem Jeff Milton, se kterým jsme chodili na čtení anglofonní poezie. V San Francisku pořádal akce spojující rokenrol a poezii, inspirované Patti Smith a spol. Navrhl mi, abychom zkusili něco podobného a pokusili se udělat čtení poezie trochu poutavější.

Začalo to tedy otázkou žánru, snahou udělat z poezie něco víc než jen čtení, víc než pouhá slova?

TS: Ano. Na veřejných čteních poezie je řečník a publikum, ten, kdo poezii přednáší, a ten, kdo ji poslouchá. A pokud publikum nerozumí tomu, co se přednášející, tedy básník, snaží sdělit, cítí se buď hloupě, nebo si myslí, že je ten básník naivní. Je to proto, že se poezie bere jako produkt: hotové jazykové dílo naservírované posluchači. A tento model odrazuje publikum od interpretace, protože od něj očekává určitou pasivitu. Ignoruje fakt, že jazyk vždy existuje v nějakém kontextu. Co kdybychom se místo toho soustředili na samotný proces komunikace, výměny informací?

Kdysi jsem byl na čtení v jednom baru a barman začal v jeho průběhu připravovat cappuc­cino nebo něco podobného, načež se básník zastavil a zakřičel na něj: „Hele, teď je tady čtení!“ Atmosféra byla najednou napjatá a všichni jsme jenom tiše čekali, až barman přestane dělat hluk, aby básník mohl pokračovat.

Sandra Pasławska (SP): Jaký je rozdíl mezi tím, když sedíte doma a čtete, a tím, když s básněmi vystupujete před publikem? Pokud vystupujete, udělejte z toho performanci. Zapojte barmana. Performance by se měly dít, ne? Tak jim to umožněte. Vašemu textu to jenom prospěje.

TS: U poezie může být těžké pochopit, co má autor na mysli. Poezie je už tak dost vágní a komplexní, takže když se čte naživo, vzniká pro báseň příležitost existovat novým způsobem v daném prostoru – třeba právě tam, kde prská přístroj na cappuccino. Tak jsme si i představovali první akci O:P. Hrála tam improvizovaná hudba, Jeff vytvořil videoinstalaci a probíhala čtení. Lidé se začali bavit a improvizovat. Nedávno zesnulý Ásgeir H. Ingólfs­son, čest jeho památce, nastoupil na pódium a začal bušit do psacího stroje, zatímco ostatní četli.

To bylo v roce 2018?

TS: 2018. „Poetry of Sound“ v Czech Innu. Ás­geira jsme o nic takového nežádali. Řekli jsme mu jen, že až dočte, může zůstat na pódiu a dělat, co chce, zatímco budou číst ostatní. Neplánovali jsme to, ale pak jsme si řekli: „To byla vlastně ta nejlepší část.“ Nikdo si nepamatoval čtení, nikdo si nepamatoval hudbu, ale všichni si pamatovali pocit, který to všechno společně vyvolalo – právě to byla ta báseň.

SP: Tuto myšlenku jsme dále rozvinuli, když jsem se sem v roce 2020 přestěhovala z Krakova. Do O:P jsem vnesla důraz na performativní prvek. Chtěli jsme být více interdisciplinární, už to nemělo být jen o čtení. Máme různé druhy umělců z různých oborů a všichni pobízejí čtenáře k interakci. Jedním z našich klíčových cílů bylo přesunout se z kulturních sálů do veřejného prostoru, aby se k poezii dostala široká veřejnost. Lidé si často myslí, že poezie je jen pro básníky, kteří umějí psát. Básníkem ale může být každý. Chceme, aby se všichni aktivně zapojili do dění v kulturním prostoru, ale nejprve musí přijít na to, že tu možnost mají. Proto jsme organizovali akce v ulicích Žižkova, aby je mohli vidět kolemjdoucí a přidat se.

O:P opakovaně klade otázku: „Kdo je básník?“ Například na Prague Microfestivalu (PMF) 2024 v Kampusu Hybernská jste nainstalovali televizní obrazovku, na které se živě promítaly záběry lidí scházejících po schodech směrem k festivalovému prostoru, s titulkem „BÁSNÍK“. Každý účastník, který prošel kolem, tak byl okamžitě označen za básníka. Jakými dalšími způsoby děláte z básnické akce událost, která je stejnou měrou o básnících jako o poezii?

SP: Možná bychom mohli tuto otázku obrátit a zeptat se: „Kdo není básník?“ To je hlavní myšlenka O:P – básníkem může být každý. Na našich akcích necháváme hodně prostoru pro improvizaci. Divák se ocitá na jevišti, protože tam žádné jeviště není, nebo je jevištěm celý prostor. Cokoli řeknete, může někdo zachytit a říct: „Toto je poezie.“ Proto jste na obrazovce a všichni vás mohou vidět jako básníka. Každý je básník, ale ne každý má jeviště.

TS: Zároveň se mi ale líbí myšlenka, že označení „básník“ je dočasná věc, dynamický titul, který závisí na konkrétním kontextu. Například přijdete na PMF jako divák, nikoli jako vystupující, a najednou zjistíte, že vám byla přidělena hodnost „básník“ – aniž byste o to žádali nebo o tom věděli.

U toho vás zřejmě zajímá ta sociální dynamika, že? Nejde o to, že někdo řekne „jsem básník“, ale o to, že vám někdo tuto roli přidělí.

TS: To je vlastně podstatná část našeho manifestu: odstranit jakékoli nároky na to, co je poezie, umění nebo titul. Myslím, že kvalita děl je subjektivní a závisí na příjemci: divákovi, posluchači, kolemjdoucím.

SP: Zjistili jsme, že umělecké tituly jsou velmi omezující. V Praze potkáváme spoustu lidí, kteří studují na uměleckých školách, absolvují je a stávají se uznávanými umělci. Tyto instituce velmi často omezují náš pohled na to, co je a co není umění, a lidé pak mají potíže rozpoznat něco jako hodnotné dílo, pokud ho tak již předtím neoznačil někdo jiný. Proč? Myslím, že každý by měl mít možnost utvářet estetickou hodnotu.

S touto myšlenkou si hrajete ve svém nejnovějším projektu „Momentument“.

TS: Název je složen ze slov „moment“ a „monument“, tedy momentální monument. Znamená to přemýšlet nejen o kvalitě vytvořeného produktu, ale také o procesu, kterým komunita společně dílo vytváří. Uspořádali jsme tři akce, na kterých jsme kladli důraz na tři aspekty: společné tvoření, společné kurátorství a společné vystavování. Na první akci jsme pokryli dvě stěny o velikosti 3 × 3 metry velkými plátny a přinesli jsme spoustu různých nástrojů. Požádali jsme lidi, aby přišli a tři nebo čtyři hodiny si v tomto galerijním prostoru dělali, co chtějí. Lidé přišli a vyzdobili stěny. Přišli studenti umění. Přišli takzvaní umělci. Přišli takzvaní básníci. A tak dále. Všichni na stěně něco vytvořili.

A šlo o to, že to byla párty. Byl tam DJ. Bylo tam pivo. Bylo to chaotické a nazvali jsme to „bláznivá místnost“, protože jsme chtěli, aby se tam lidé odvázali. Kromě samotných výtvorů, rušného dění a párty jako takové bylo obzvláště skvělé vidět, jak se lidé v tom prostoru cítí pohodlně a tvoří, jak se jim zlíbí. Nikdo nebyl malíř a zároveň byli malíři všichni. Pro mě bylo vrcholem akce právě to, že jsem mohl vidět, jak se něco takového odehrává – víc než to, co pak zůstalo na plátnech. Ale to všechno dohromady vytvořilo plátna, která byla jedinečná pro lidi, kteří tam byli, a jedinečná v čase, který tam strávili. Lidé komunikovali prostřednictvím motivů. Fráze se opakovaly na obou plátnech; viděli jste, jak si lidé navzájem naslouchají, píšou si, aniž by spolu mluvili. Kdybychom to zopakovali o týden později, bylo by to úplně jiné dílo. Odpověď na otázku „Kdo je umělec?“ je tedy: kontext, čas, prostor a příležitost.

Na druhé akci jsme požádali účastníky, aby přinesli prázdné rámečky na obrázky a zarámovali do nich to, co jim přijde podstatné. Rámečky pak rozmístili kolem plátna a rozhodli se, co by z jejich pohledu mělo být vidět. Potom jsme plátno rozstříhali podle těchto rámečků a takto vzniklé pohledy jsme vystavili na třetí akci, což byla vernisáž se čtením a hudbou. Pak si všichni účastníci odnesli své rámečky domů. Podobně jako když si po nějaké akci odnášíte domů vzpomínky; naše vzpomínky patří k jednomu konkrétnímu většímu plátnu a už nikdy nebudou jeho součástí. A na této subjektivní dočasnosti je něco krásného.

SP: Snažíme se nechat ego odpočinout. Na díla nepíšeme svá jména. Chceme, aby veškerá práce byla komunitní. V tom smyslu jsme možná trochu komunističtí. Chceme, aby lidé spolupracovali, ne aby byli uzavřeni v hranicích ega, které rozhoduje o tom, co je dobré a co špatné. Prostě to sebe samé nechte udělat a uvědomte si, že jsme v tom všichni společně.

A uvedli jste nakonec jména samotných umělců?

TS: Pod každou kompozici jsme nalepili nálepky s názvem „Momentument číslo jedna“, „Momentument číslo dva“, „Momentument číslo tři“ a tak dále. Chtěli jsme tím říct, že autorem děl je samotný moment. Ale chtěl bych přidat jednu věc k té poznámce o komunismu. Jsme komunisté v rámci procesu, ale tento komunismus také vyžaduje určitý druh vyloučení. Pokud lidé, kteří se akce nezúčastnili, uvidí zarámovaná díla, nebudou pro ně mít žádný význam. V umění je vyloučení nutné. Proč ale vylučovat na základě konvencí, jako je kvalita tahů štětcem, když je místo toho možné vylučovat na základě kontextu?

Co se stane, když se o tomto projektu dozví sběratel, zalíbí se mu to a bude chtít některý ze zarámovaných obrazů koupit?

SP: Může si ho vzít zadarmo.

To nebudu publikovat.

TS: Naopak, bylo by dobré to udělat. Přesně takhle funguje svět umění, ne? Často přemýšlíme o tom, jak byla zobrazována newyorská scéna v devadesátých letech. Bylo pár lidí, kteří ji zdokumentovali a dali dílům kontext. Prodávali kontext. Prodávali myšlenku a daný moment.

Ve vašem kontextu je důležitý jazyk. Jaký máte vztah k jazykům současné Prahy, zejména k češtině a angličtině?

TS: V naší komunitě funguje angličtina jako jakási lingua franca, což přináší jak výzvy, tak příležitosti. Na našich akcích uslyšíte celou škálu „angličtin“ a „čengličtin“ – různé přízvuky, slovní zásoby a plynulosti –, což zmírňuje tlak na to, aby se poezie řídila klasickými představami o tom, jak má znít, jako například ideou „nejlepší slova v nejlepším pořadí“. Téměř nikdo v našem prostoru není rodilým mluvčím, a to otevírá něco opravdu důležitého: menší důraz se klade na předvádění vybroušeného jazyka nebo jedinečného záměru básníka a více nás zajímá, jak se jazyk chová ve vztahu k jiným prvkům – pohybu, zvuku, kontextu a přítomnosti. Místo toho, abychom se soustředili na básníka a jeho jazykové mistrovství, považujeme jazyk za pouhou jednu část širší kompozice. Nejde pak tolik o formu, ale spíše o proces – cosi nestálého, v pohybu, co se deformuje a přetváří v reálném čase.

Poezie je pro vás spíše nástrojem pro budování komunity než prostředkem komunikace. Ale zdá se mi, že je také předmětem zkoumání.

TS: Poezie je objekt, který vyžaduje subjekt, subjekt, který tomuto objektu dá význam. Protože poezie je subjektivní. Což je jiný způsob, jak říci, že poezie je relativní. Je relativní vzhledem k lidem. Pokud lidé myslí, že něco je poezie, pak to poezie je, a pokud si myslí, že něco není poezie, pak to poezie není. Nicméně si myslím – a teď se do toho opřu –, že v nejširším smyslu lze poezii chápat jako reakci, která rozpoznává přejímání dřívějších konvencí vycházejících ze sdílených zkušeností a zasazuje je do jiného kontextu, aby sloužily novému účelu. Nejlepším příkladem je vtip pro zasvěcené. Pokud dokážete vytvořit takový kontext – sdílený čas a prostor – na nějaké akci nebo při nějaké události a zrecyklujete specifická slova, můžete vytvořit komunitní motivy odvozené z tohoto kontextu a sdílet je s lidmi, kteří je vytvořili.

SP: Ale protože poezie je subjektivní, v tomto bodě nesouhlasím. Pro mě může poezie vzniknout bez kontextu události. Poezie může vzniknout přirozeně. Momenty mohou být poetické. A nemusí to být nutně jazyk. Může to být scéna. Může to být pohyb, můžu být třeba i sama. Nemusím si dávat titul básnířka, ale můžu ve svém životě najít něco poetického.

Již dlouho existuje myšlenka, že poezie by měla být osvobozena od konvencí. Vy ale říkáte, že poezie konvence potřebuje, byť nově vytvořené, aby vás podnítily k tvorbě poezie v neočekávaných časech a na neobvyklých místech?

TS: Jiným výrazem pro „konvence“ je „věci, které se dělaly dříve“. Jde o vytváření očekávání. Nevím, zda vytváříme konvence ve smyslu očekávání toho, co se stane, ale rozhodně inscenujeme situaci, ve které se něco stane. V rámci našich kurátorských aktivit můžeme předem naplánovat pár věcí tak, aby ty další, které nejsou součástí scénáře, působily přirozeně.

Místo toho, abyste předpokládali, že básník je zcela svobodný nebo zcela svázán konvencemi, hledáte způsoby, jak konvence narušit tím, že předkládáte nečekané výzvy nebo stanovujete zvláštní pravidla.

TS: Jednou jsme například uspořádali panelovou diskusi, kde jsme se ptali: „Co je to poezie?“ Stanovili jsme pravidlo, že každý, kdo promluví, musí během svého vystoupení oloupat a sníst pomeranč.

SP: Chtěli jsme zachovat formát panelové diskuse, ale zároveň narušit její tradiční konvence. Rozhodli jsme se dát panelistům pomeranče, aby nemluvili příliš, protože někdy se na takových akcích stává, že nedokážou přestat. Cílem bylo omezit ego a dokazování si vlastní důležitosti, ke kterému na panelových diskusích často dochází. Mluvčí chtějí vypadat erudovaně, seriózně a tak podobně. Museli to ale zvládnout při loupání a pojídání pomeranče.

Každý, kdo byl na vašich akcích, si všimne ještě jedné věci: co mají znamenat všechny ty staré televize, VHS kamery a další stará technika? Staly se ústředním prvkem vaší činnosti. Jak to souvisí s vaší snahou zdůraznit kontext nad obsahem?

TS: Používání staré techniky upozorňuje na proces. Při natáčení VHS kamerou máte omezený prostor. Máte baterii, která vydrží třicet minut. Všechno se může pokazit a obvykle se to také stane. Jste si více vědomi toho, co natáčíte. Na telefonu můžete natáčet všechno, ale nakonec nenatočíte nic.

Kromě toho, pokud je záznam fyzický objekt, je zničitelný. Náš zine KROTCH je například k dostání pouze v tištěné podobě. Polijete ho pivem, tak je na něm pivo. Není digitální, takže ho nemůžete smazat. I naše videa máme na klasických videokazetách. Moje se rozpadají, plesniví a jejich digitalizace bude trvat věčnost. Ale je to něco, čeho se můžete dotknout. Už skoro nemáme věci, kterých se můžeme dotknout. Věci, které jsou zničitelné, o kterých víte, že nevydrží věčně. Tato zničitelnost vám pomáhá žít v daném okamžiku. Dává mu větší význam.

SP: Jako KROTCH. Můžeme ho rozdávat na večírcích. Podněcuje konverzaci. Jeho rozdávání je nějaká událost. Něco jiného než sdílení odkazu online. Když je něco online, člověk se na to podívá a hotovo. Fyzická kopie kolem sebe vytváří nějaké dění. A pak dál existuje někde na poličce. Když je něco online, je těžké se k tomu vrátit. Pozornost tam odvádějí jiné věci.

Musím se ještě zeptat: Co je to ráj („Paradise“) a kde se nachází?

SP: Praha je ráj.

TS: Souhlasím, ale přidám ještě něco: Žižkov je ráj. Mám kamaráda v New Yorku, který je naším fanouškem a nevěří, že Žižkov skutečně existuje. Má za to, že Žižkov je stav mysli. Líbí se mi představa Žižkova jako stavu mysli. Jako ráje.

Z angličtiny přeložil Lubomír Rezek.