Jak bylo řečeno, samotná podstata civilizace spočívá v úmyslném budování pomníků, aby se nezapomnělo.

Lev Vygotskij: Myšlení ve společnosti

Na rok 2025 připadá třísté výročí prvního vydání jedné z nejdůležitějších knih, které kdy byly napsány o kultuře – tedy o kultuře jakožto hluboké struktuře, jež se odráží v umění, politice a všem ostatním. Jak tvrdí její autor, události a změny viditelné na povrchu vyplývají z ustavičných jemných proměn lidské mysli. Kniha s názvem Scienza nuova (Nová věda; český překlad třetího vydání pod titulem Základy nové vědy o společné přirozenosti národů vyšel v roce 1991) byla postupně vznikajícím dílem, které vyšlo ve třech různých vydáních v letech 1725, 1730 a 1744. Jeho autor Giambattista Vico (1668–1744) byl vcelku neznámý právník a profesor rétoriky na univerzitě v Neapoli. Nebyl ale neznámý úplně; vždy, i za jeho života, bylo jeho dílo komentováno, také však stále znovu upadalo v zapomnění. Na počátku 19. století knihu přeložil do francouzštiny slavný historik Jules Michelet.

Ve své autobiografii Vico popisuje, že jako chlapec a mladík hodně četl a snažil se napodobovat určité autory, jako by jejich jazyk představoval samostatnou podstatu; četl ale především proto, aby dospěl k dokonalému vyjádření, zejména v latině. Vico má k latině silné pouto, ale ve chvíli, kdy začne být osobní – tedy v Nové vědě, zralém výrazu svého myšlení, a ve své autobiografii –, přechází do neapolské italštiny. Jazyk vnímá jako podstatu, ale neustále upozorňuje na nesmyslnost čirých jazykových formulí, neustále překračuje intelektuální svět, do nějž se narodil. Řeč u něj nicméně zůstává základním rámcem.

Myšlení předchází myslitele

Dílo v procesu – work in progress – je něco, do čeho se člověk pouští, když si osvojí analytický způsob uvažování; všechno může být zpochybněno a upraveno. Ve velmi specifickém prostředí raně novověké Neapole, kde Vico žil (ale nejen tam), byla hlavním žánrem latinská řeč, která elegantním způsobem opakovala to, co už bylo známo. Pokud někdo v tomto žánru měl napsat například laudatio na nějakou vynikající osobnost, často už nebylo moc co dodat a idea díla v procesu mohla sotva někomu přijít na mysl. V tomto ohledu, stejně jako v mnoha dalších, byl Vico jak myslitelem své doby, tak myslitelem, který svou dobu překračoval. Kritizoval posedlost slovy namísto věcí, kterou pozoroval jak ve starověkém světě a mezi těmi, kterým říkal „venkované“ (contadini), tak mezi svými současníky; sám nicméně tvrdí, že rétorika je podstatou moudrosti. Při analýze Vicových myšlenek je potřeba mít na paměti, že se neustále pohybuje jak „uvnitř“, tak „vně“. Často bývá považován za jednoho z cyklických filosofů dějin. Možná jím byl, možná ne, vždy však spojuje dějinnou proměnu s určitými kognitivními změnami, respektive, jak zaznělo výše, s proměnami lidské mysli. Nemluví o nutnosti radikální změny v tom či onom směru. K takové změně může dojít jen tehdy, pokud by se proměnily určité vzdělanostní faktory, především míra gramotnosti.

Vicovou posedlostí byla kontinuita – právě ta ho v umění a vysoké kultuře nejvíc zajímá. V jistém smyslu je jeho myšlení ontologií kontinuity. Vysoká kultura a umění jsou podstatou kontinuity, ale ne jejím jediným aspektem. Vznikají z obecného smýšlení běžných lidí – sapienza volgare –, na němž je založena sapienza riposta, skrytá moudrost elit. Tady Vico předznamenává jak závěry francouzského demografa Emmanuela Todda, tak teze, na nichž se zakládá výzkum World Values Survey amerického politologa Ronalda F. Ingelharta. Podle Todda máme sklon věřit (a intelektuá­lové obzvlášť), že charakter obecného myšlení ve společnosti určují jednotliví myslitelé; ve skutečnosti jsou ale tito myslitelé jen výrazem určitého myšlení, případně již existujícího požadavku na specifický typ myšlení.

Něco podobného říká v knize Cultural Evolution (Kulturní evoluce, 2018) také Ronald F. Ingelhart, i když v souvislosti se změnami v prosperitě po druhé světové válce: „Údaje z průzkumů ukazují, že zatímco základní normy se mění už padesát let, společenské změny jsou poměrně nedávné. Kulturní změny předcházely těm institucionálním a zdá se, že k nim přispěly.“

Pokud je tomu tak a kultura i politika viditelné na povrchu vycházejí z obecných změn lidského myšlení, pak je lze statisticky měřit a studovat vcelku nezávisle na rozmarech jednotlivých aktérů, třebaže individualita nikdy nezůstane bez role. Měřitelnost průměru ještě neznamená úplnost měření.

Hrubost života, jemnost jazyka

Podle Vica historie začíná v naprosté anarchii, kdy bloudící muži „stopují plaché ženy“, a pokud mají štěstí, páří se s nimi. V zásadě na tom příliš nezáleží, protože se na to nikdo nepamatuje. Není zde žádná symbolika, která by se předávala z generace na generaci, totiž civilizace, ve kterou pro Vica tato symbolika ústí.

Avšak skrze pověrčivý strach z bohů, skrze formální sňatky, jimiž se zakládá kontinuita a rodová linie, a skrze pohřbívání, jímž se zemřelí uchovávají v paměti, vzniká společnost a civilizace; paměť je matkou múz a umění. Múzy jsou pro Vica samotnou podstatou kontinuity. Biologie v podobě rodové linie a kultura představovaná múzami jsou pro něj dvěma aspekty téže věci, kontinuity jako takové.

Na počátku je tento svět symbolů, svět paměti, výsadou nemnohých, a sociální boje jsou boji jednak o přístup k formálnímu sňatku, o connubium ve starém Římě, jednak ke sféře paměti. Takový pohled na antiku má velmi blízko k Pierru Bourdieuovi. Je to svět mužů, zatímco anarchie je světem žen. Vico považuje za cosi zvířeckého, dědí­-li dítě svůj status po matce; jakmile převládne symbolická sféra, ujmou se vlády muži a spolu s nimi také kontinuita. V tomto ohledu je Vico, tak jako téměř vždy, opět uvnitř intelektuálního světa své doby a zároveň mimo něj. Má antropologické chápání, které takřka odpovídá 20. století, a každodenní hodnoty století osmnáctého.

V symbolickém světě ženy a děti přebírají ideologii – tedy náboženství – svých manželů a otců. Pro náboženství zde volím výraz ideologie, i proto, že mnohé z toho, co Vico popisuje jako sféru náboženství, neztrácí na relevanci, vstoupíme­-li do světa moderních ideologických sloganů, například během francouzské a ruské revoluce, tedy 64 a 192 let po prvním vydání Nové vědy. Jak náboženství, tak ideologie jsou v určitém smyslu zápasem o kontinuitu myšlení, něčím, co by podle našich představ s námi měly sdílet i příští generace. Slovo „posvátný“ tak lze často nahradit slovem „věčný“ či „trvalý“, „profánní“ zase může být „maloburžoazní“, což je pouze přizpůsobení současným potřebám a požadavkům, nesouvisející s kontinuitou myšlenky, ať už náboženské, nebo ideologické. Takový přístup je k nalezení jak v církvích, tak v radikálních, vysoce ideologických stranách.

Ty, kdo žijí mimo svět kulturního či symbolického přenosu, pohltí Orcus, bůh smrti: „Orcus básníků, který požírá lidi zvířecího života, protože ti nezanechávají po sobě žádnou paměť v potomstvu.“ Naopak ti, kteří žijí uvnitř tohoto světa, jsou lidé pod ochranou Apollóna, mimo jiné boha poezie, „zvěčňovatele jmen“, eternatore de’ nomi.

Lidé raných společenství žijí v aristokratických republikách, jsou krutí, negramotní a lpí na formulích a ceremoniálním jazyku. O sto sedmdesát let později francouzský sociolog Gabriel Tarde v knize Les lois de l’immitation (Zákony nápodoby, 1895) napíše, že čím je člověk hrubší, tím víc se upíná k jemnostem jazyka. V angličtině má ostatně slovo glamour původ ve slově grammar.

Homér nebyl člověk, ale idea

Takový je svět Homérův, anebo spíše homérské epiky. Je to také svět středověkých německých básníků nebo starého Japonska; Vicovo pojetí dějin je univerzální. Ve třicátých letech 20. století studoval Homéra americký badatel Milman Parry a došel k závěru, že homérské zpěvy musejí být vzhledem ke své struktuře s opakujícími se epitety, která zmiňuje také Vico, kolektivním dílem negramotných bardů. Provedl srovnání mezi dobovými gramotnými a negramotnými bardy na Balkáně, která nasvědčují platnosti jeho teze. Vico tvrdil totéž už v 18. století. Homér není jedna osoba, autoři byli negramotní rapsódi a Homér je idea, nikoli individuální pěvec. Anebo, jak říká s odkazem na Milmana Parryho americký filolog Albert B. Lord v knize The Singer of Tales (Pěvec příběhů, 1960) dvě stě padesát let po Vicovi: „Stručně řečeno, orální epická píseň je narativní poezie složená způsobem, jejž v průběhu mnoha generací vyvinuli pěvci, kteří neuměli psát; spočívá v budování metrických veršů a poloveršů na základě formulí a formulovitých vyjádření a ve výstavbě písní na základě námětů.“

Vico v prvním vydání uvádí, že „u Řeků ještě nebyl objeven vulgární znakový zápis; byly to proto rody rapsódů, kdo uchovával tyto [homérské] zpěvy ještě dlouho poté“. Ve třetím vydání pak píše: „Podle původu obou slov, z nichž je složeno jméno ‚rapsódů‘, byli rapsódové ,ti, kdo spojovali písně‘; a ty nepochybně sbírali u svých, a nikoli u cizích národů.“ O něco dále čteme, že „Homér byl ideou“, nikoli osobou. Tento poznatek se od prvního ke třetímu vydání postupně rozvíjí. Podle Vica musel být Homér negramotný, protože homérská doba ještě neznala písmo. V tomto bodě se trochu mýlí, lineární písmo B už existovalo, ale znalo je příliš málo lidí a používalo se pro praktičtější účely, takže z hlediska předávání slovesnosti nemělo skutečný význam. Ve světě Vicových současníků byly způsoby vyjadřování starověkých pěvců s opakujícími se epitety a metaforami považovány, jak sám říká, za výron umění; Vico oproti tomu pochopil, že jsou výsledkem negramotnosti a světa blízkého negramotnosti, toho, co by americký filolog Walter J. Ong v polovině 20. století označil jako reziduální oralitu. Vico byl před Ongem jedním z prvních, kdo nahlédli souvislost mezi negramotností lidu a bombastickým, extrémně propracovaným jazykem elit.

Počátek myšlení, literatury a historiografie podle Vica vychází z formulovitých vzorců; aby si lidé mohli ukládat věci do paměti, musejí myslet ve formulích, do značné míry založených na konkrétních a hmotných věcech, a všechno si personifikovat do podoby bohů nebo jiných živých bytostí. Není za tím literární a stylistická invence, nýbrž nedostatek znalostí, což je podle Vica il primo gran principio delle favole poetiche – první velký princip poetických bájí.

Je to velmi blízké tomu, co Walter J. Ong v knize Fighting for Life: Contest, Sexuality and Consciousness (Boj o život. Soutěž, sexua­lita a vědomí, 1981) říká o způsobu myšlení negramotných společenství: „Orální kulturasvé vědění do mnemotechnických vzorců nevkládá, nýbrž je v mnemotechnických vzorcích myslí. Žádný jiný způsob efektivního fungování nemá. Musí jako integrální součást svého myšlení používat pořádek slov, antitezi, epitetická (tedy standardizovaná) označení, přísloví nebo jiné zapamatovatelné průpovědi, klišé ze všech druhů umění. Nepřidává ke svému myšlení formulovité vzorce. Její myšlení v těchto vzorcích spočívá. Klišé tvoří její uvažování.“

Vico to nemohl prokázat statisticky, ale tušil, jak orální, negramotná společnost vypadala. Důležitá je zde souvislost s jeho pojetím cykličnosti; jak už bylo řečeno, bývá Vico často řazen k cyklickým filosofům dějin, jako byli Spengler nebo Hegel. Některá jeho tvrzení mohou být tímto směrem interpretována. Je nicméně potřeba mít na paměti, že Vico vývoj společnosti vždy spojuje se změnami ve vzdělání a tím, čemu říká „proměny lidské mysli“, tedy s obecnými kognitivními prvky. Mluví o návratu barbarství během středověku, což by ve značné míře znamenalo návrat formulovitého, stereotypního myšlení raného starověku. To s sebou vždy nese vzestup primitivní, ač působivé, neanalytické poezie. Danta považuje Vico za velkého básníka tohoto návratu k barbarství, za „toskánského Homéra“, a byl by ještě větší, kdyby na něj nepůsobila analytická povaha myšlení pařížských scholastiků. To vše ale Vico výslovně spojuje s úpadkem gramotnosti, což určuje povahu doby: měřitelná kognitivní změna zakládá změnu politickou a kulturní.

Kultura a barbarství

Vicovo myšlení má velmi daleko k téměř magickému chápání kultury jako organismu, který se vyvíjí a upadá na základě mystického vnitřního ­vitálního principu. Barbarství pro něj nepředstavuje návrat do prvopočáteční anarchie nebo přirozeného stavu s „plachými ženami“; je to spíš obnovení silného společenství mužů, spjaté stereotypními formulemi vznikajícími v negramotnosti, které udržují paměť náboženství, manželství a pohřbívání, tedy strukturu primitivní kontinuity. Ve třetím vydání z roku 1744 píše o tom, že za evropského středověku byli často negramotní dokonce i biskupové, což podle něj mělo značné kulturní a společenské dopady.

Vico neměl přístup k moderní statistice; ve skutečnosti byla Itálie v raném 18. století centrem negramotnosti (podle některých pramenů byla negramotná i Vicova manželka), zatímco střediskem gramotnosti bylo Německo, kde často i obyčejní lidé byli schopni číst Bibli. Ve Vicově pohledu na svět je nicméně Německo, respektive německé země, částí Evropy, kde se v poněkud romantickém smyslu uchovalo barbarství, a němčina, kterou určitě neovládal, pro něj představuje živý hrdinský jazyk homérského rázu. Tak jako jinde tu Vico mísí fantastické a romantické prvky na jedné straně s prvky realistickými, analytickými a konkrétními na straně druhé.

Společenské změny nastávají jakožto důsledek boje o písemnictví, jímž lidé rozvíjejí analytický typ myšlení, takže se společnost stává demokratičtější. Údajný Vicův cyklický pohled na dějiny je potřeba chápat v kontextu jeho tvrzení, že se společenství vyvíjejí z aristokratických republik přes lidové demokracie k monarchiím, které považuje za formu vlády, jež chrání lid před svévolí aristokratických vlád; nikdy se ale nevracejí zpět k aristokratické vládě, která je pro Vica romantická a děsivá zároveň a v níž nemá průměrný člověk naprosto žádná práva.

Z Vicových výroků o vývoji společnosti lze vyvodit závěr, že v případě, kdy by gramotnost a obecná míra vzdělanosti klesly, mohla by se v nové formě vrátit barbarská, poetická, formulovitá aristokratická vláda, což ale nepovažuje za příliš pravděpodobné, protože se domnívá, že od starověku a středověku pro­­­­bě­­h­­la významná ko­­­­­­­­-
gnitivní a vzdělanostní změna – a vývoj mu zatím dává za pravdu.

Vědět, zabíjet a tvořit

Ve starověkých barbarských dobách podle Vica vládli básníci, kněží, soudci a válečníci, což je velmi blízké postřehům Waltera J. Onga o blízkosti násilí, básnictví a orality v tradičních společenstvích. V jistém smyslu předjímá ta­­ké slova Charlese Baudelai­ra z jeho posmrtně vydaných deníků, kde francouzský básník v tomto typu společnosti vidí ideál: „Existují jen tři úctyhodné bytosti: kněz, válečník a básník. Vědět, zabíjet a tvořit. Ostatní lidé jsou poplatníci nebo robotníci stvoření pro stáj, to jest k provozování toho, co se nazývá povolání.“

Také Vico tyto tři jevy spojuje, ačkoli pokud jde o jejich původ, považuje za jejich nositele tytéž osoby. Diferencují se teprve později: „V osobě těchto otců musela být moudrost, kněžství a vláda jednou a toutéž věcí.“ Píše také o hérojském světě aristokratických dob: „právo na vznešenou svatbu, vo­­jenské velení a kněžství, vše v závislosti na auspiciích“ – tedy opět náboženství, násilí a symbolická kontinuita. (Vicův svět dosud nezná střední třídu; Baudelairův už k básníkově lítosti ano.)

Není přitom jasné, zda v tom Vico vidí ­ideál; často je spíš tím, kdo brání běžného člověka proti násilí a svévoli aristokracií. Bývá však vnímán jako myslitel pravicový a protiosvícenský. Zařadit ho do dnešních kategorií je pochopitelně obtížné. Hodnota jednotlivců u Vica závisí na jejich účasti na symbolických a do jisté míry i biologických proudech kontinuity; obvykle pak hájí širší masy, které na tuto účast získaly právo. Těžko však říct, jestli podle Vica může být těchto proudů účasten každý. V tomto bodě není zrovna explicitní, a zřejmé není ani to, zda má participace na světě symbolů nějakou transcendentní hodnotu, či nikoli. Ve svých výrocích je Vico do jisté míry omezen oficiálním náboženstvím své doby, ale ačkoli se mu snaží neustále vzdávat hold, těžko soudit, zda s ním sympatizuje.

Ve všech třech vydáních Nové vědy se často opakuje jedno tvrzení: „Rodiny jsou kolébkami republik.“ Povaha prvních aris­tokratických republik se tu odvozuje od despotické moci otců rodu, která postupně slábne, ale toto slábnutí opět neprobíhá v závislosti na nějakých mystických vnitřních vlastnostech, nýbrž skrze nepřetržitý boj o vládu nad písemnictvím, nad kognitivními změnami v populaci, anebo – abychom znovu použili Vicův výraz – nad proměnami lidské mysli. Něco však vždy přetrvává i z velmi dávných časů: „Přirozenost lidí se nemění celá naráz, ale vždy si zachovává otisk své bývalé povahy či zvyku.“

Vico dosud nevidí rozdíly v rodinných strukturách mezi různými zeměmi; počáteční, každodenní struktury považuje za rozhodující pro následné politické struktury. Tím musel oslovit Emmanuela Todda, francouzského demografa, který Vica četl v poměrně rané fázi své intelektuální dráhy a následně vypracoval teorii, podle níž různé rodinné systémy z předindustriální doby mají silný dopad na politické volby dnešního obyvatelstva. Pro Todda, stejně jako pro Vica, je to sapienza volgare, co určuje myšlení elit: „Dějiny, ať už se to elitářům a konspiračním teoretikům (jsou to dvě strany jednoho a téhož nepochopení) líbí, nebo ne, jsou tvořeny masami – bohatými, chudými, průměrnými,“ píše Todd v knize Les luttes de classes en France au XXIème siècle (Třídní boje ve Francii v 21. století, 2021).

Podle Todda jsou průlomy ve vzdělání – například moment, kdy sedmdesát procent mladých mužů dosáhne gramotnosti, anebo prudká změna ve vzdělávání žen po roce 1968 – rozhodující pro politický a kulturní vývoj na povrchu. Vico by byl pravděpodobně spokojený, kdyby viděl, jak se jeho idea proměn lidské mysli kombinuje s moderní statistikou.

Předvídané a nečekané

V dnešním výzkumu umělé inteligence mají velký význam takzvané ontologie, deskripce a in­­­­­­ventáře disciplín, které lze tech­nicky reflektovat a rozvíjet. V disciplínách, jako je medicína, fungují tyto ontologie docela dobře, protože zde panuje shoda ohledně toho, které koncepty a termíny jsou relevantní, i ohledně jejich interpretace. V humanitních vědách je taková shoda o dost slabší. Vico v prvním vydání Nové vědy navrhuje cosi, čemu říká „slovník výrazů mysli“, un dizionario di voci mentali, soupis konceptů a jevů, s nimiž se lze setkat kdekoli na světě. Stojí přitom za zmínku, že Vico v tomto nečiní rozdíly mezi původními národy Ameriky, Etio­pany nebo Francouzi; po­­­kud jde o strukturu myšlení a „proměny lidské mysli“, je lidstvo všude stejné. Vicův slovník výrazů mysli je zřejmě jedním z prvních pokusů o vytvoření inventáře elementárních kulturních fenoménů, nejmenších jednotek, které se vždy objevují jakožto jednotky, ale v různých kombinacích s dalšími jednotkami. Do stejného podniku se o mnoho let později pustí Ga­briel Tarde. Vicův záměr sice není příliš přesný, ale ve srovnání s tím, co bylo dodnes v humanitních vědách předkládáno, je velmi konkrétní. Jde daleko za vágní, obecné popisy, pod něž se dá zahrnout cokoli. V zásadě klade otázku, kterou v knize Cultural Analytics (Kulturní analýza, 2020) formuloval průkopník digitálních humanitních věd Lev Manovich: „Dokážeme kultury popsat – objektivně i tak, jak je vnímáme – jako statistická rozložení a kombinace prvků, témat a strategií?“

Sám Giambattista Vico je nicméně nejlepším protiargumentem pro ty, kdo by chtěli tvrdit, že společnost je kompletně měřitelná a predikovatelná. Podle vší pravděpodobnosti se totiž neměl objevit na začátku 18. století, uvážíme­-li intelektuální prostředí, jímž byl obklopen. Právě Vicův zjev a jeho myšlení ukazují, že při snaze o porozumění hluboké struktuře osudů lidstva musíme počítat jak s výjimečnými individuálními fenomény, tak se statisticky měřitelnými jevy. Mnoho věcí se dá předvídat, a mnoho jich přichází naprosto nečekaně.

Autor je novinář.

Z angličtiny přeložil Michal Špína.