Perspektivu zdola v historiografii rozvíjí řada proudů. Klíčové je zejména dílo E. P. Thompsona a indických historiků ze Subaltern Studies Group. Dějiny zdola jsou ale zároveň prostor, kde se historiografie potkává s různými odlišnými podobami psaní o minulosti – s přístupem popularizačním, novinářským, aktivistickým, ale také společenskovědním či filosofickým. Ilustrativní je v tom klíčová postava „lidových dějin“, americký autor Howard Zinn. Jeho cesta k historii vedla přes pilotování bombardérů za druhé světové války, účastnil se mimo jiné náletů na Plzeň. Tato zkušenost v něm zanechala hluboké trauma. Později se zapojil do protiválečných hnutí a hnutí za občanská práva. Vystudoval historii, ale více ho zajímala přístupná esejistika než striktně akademické debaty.

Vždy rozdělená společnost

Jeho Dějiny lidu Spojených států amerických (1980, česky 2012) jsou přes svůj monumentální rozsah popularizující syntézou. Zinn reaguje na výrok velkého historika a ještě většího válečného zločince Henryho Kissingera „Dějiny jsou pamětí států“ slovy: „Nesmíme paměť států přijímat za vlastní.“ Společnost je totiž vždycky rozdělená. Rozdělená a rozdělující je tak i vzpomínka na minulost.

Historik či jakýkoli autor, který píše o dějinách, si vždycky vybírá. Zinn si vybral perspektivu zdola: pohled domorodých obyvatel, černých otroků, žen, pracující třídy a politických nespokojenců. Z jejich perspektivy vypadají dějiny USA samozřejmě jinak než oslavovaný příběh demokratické revoluce a jejího následování v institucích, díky nimž jsou Spojené státy „majákem“ pro zbytek světa. Není divu, že jsou Zinnovy knihy dosud terčem útoků a stále se vedou „kulturní války“ o to, zda mají být používány ve výuce. Stejně tak nepřekvapí, že Zinna v padesátých a šedesátých letech sledovala FBI. A není ani divu, že i někteří kolegové na levici označovali Zinnovy dějiny za příliš jednoznačné a přímočaré, až melodramatické. Jenže co když je v některých věcech – jako jsou třeba otroctví, genocida a útlak – i realita docela jednoznačná?

Zinnovy „dějiny lidu“ inspirovaly další knihy – a posléze celou záplavu pokusů o nápodobu. V roce 1999 vydal britský trockista Chris Harman A People’s History of the World (Lidové dějiny světa) a dnes máme k dispozici lidové dějiny francouzské i portugalské revoluce, třetího světa, starého Říma a samozřejmě také fotbalu… S nezbytnými zjednodušeními vrací tento proud do debat o dějinách ty, kteří z nich vypadli.

Impulsy radikální historie

Radikální postoj a pohled zdola však podnítil i řadu odborných analýz, nabídl řešení některých problémů a otevřel řadu jiných. Z plejády autorů se jen obtížně vybírá. E. P. Thompson inspiroval několik generací, ať už svých přímých žáků, nebo čtenářů. Peter Linebaugh patřil k prvním zmíněným, Marcus Rediker k těm druhým. Společně napsali fascinující knihu The Many­-Headed Hydra (Mnohohlavá hydra,2000), historii námořnických a otrockých vzpour, pirátství a dalších podob toho, co v podtitulu knihy označují jako „skryté dějiny revolučního Atlantiku“ 17. a 18. století. Skrze různé revolty proti obchodním lodím, které se staly „kombinací továrny a vězení“, ukazují význam moře pro vznik kapitalismu i to, jak podstatný byl už od jeho počátků odpor, jakkoli na sebe bral různé podoby a určitě nebyl nesen „třídou pro sebe“ v Marxově smyslu. V dějinách viděných z moře pokračoval pak zejména Rediker, autor několika knih o pirátech a také publikaceThe Slave Ship: A Human History (Otrokářská loď. Lidská historie, 2007), rozsáhlých dějin obchodu s otroky psaných z perspektivy onoho „námořního vězení“, které přes Atlantik dopravilo miliony otroků (mnoho dalších tuto cestu nepřežilo). Redikerem psaná historie ale není jen drtivým popisem lidského utrpení, nýbrž i příběhem abolicionistů a snah o nápravu, které pokračují dodnes – autor se svou argumentací angažuje ve snaze o reparace za otroctví.

Jiný přístup, vycházející z odlišného prostředí, představuje užití „alternativních historií“ bolivijskou feministkou Silviou Riverou Cusicanqui (do českého prostředí její intelektuál­ní impulsy poutavě přenáší Jana Jetmarová). Dějiny ji začaly zajímat v sedmdesátých letech v době diktatury jako studentku objevující potlačovanou minulost indiánských revolt a anarchosyndikalistických hnutí. V osmdesátých letech spoluzakládala skupinu Workshop andské orální historie, která se snažila zpřítomnit paměť různých revolt a také bořit barié­ry mezi výzkumníky a zkoumanými, historiky a aktivisty, španělštinou a domorodými jazyky, ale též mezi různými formami zpřítomňování historie, počínaje psaním a konče filmy. O tuto práci se pak mohla opřít její pozoruhodná dekoloniální feministická filosofie, v níž mimo jiné využila domorodé aymarské pojetí časoprostoru k napadení západního lineárního času a důrazu na takový koncept historie, jenž (slovy Jetmarové) „představuje cyklickou reaktualizaci minulosti v přítomném čase“. Tento přístup pak poskytl filosofickou základnu politické kritice instrumentalizace domorodé zkušenosti režimem Eva Moralese, který pod „indigenním“ a „environmentalistickým“ pláštíkem pokračoval v extraktivistické tradici svých předchůdců.

Značný ohlas měly dějiny zdola v poslední dekádě v Polsku. Staly se protiváhou fetišizování polské šlechtické republiky, ale také pozdějšího důrazu na odpor proti socialistické diktatuře tím, že ukázaly všední život většiny populace. V polské debatě rezonuje paměť nevolnictví, jehož brutální tvrdost byla základnou oslavovaných šlechtických svobod v Polsko­-litevské unii a které v ruském záboru vydrželo až do roku 1861. Ohlas měly hlavně populárněji laděné práce Ludowa historia Polski (Lidové dějiny Polska, 2020) Adama Leszczyńského a Chłopki (Selky, 2023) Joanny Kuciel­-Frydryszak, a vedle nich také odborné práce, jako antropologická studie nevolnictví Chamstwo (Burani, 2021) Kacpera Poblockého nebo Niewolnicy modernizacji (Nevolníci modernizace, 2021) Michała Narożniaka. Pro konzervativní autory se lidové dějiny Polska staly profanací jejich hodnot, zazněla také obvinění z „útoku na elity, charakteristického pro všechny populisty“. Kritika se však ozývala i na levici. Podle filosofa Jana Sowy mají lidové dějiny sklon k idealizaci utlačovaných a určité fetišizaci „lidu“. Sowova argumentace připomene spor marxistického filosofa Louise Althussera a historika E. P. Thompsona, jak jej interpretoval Gaspar Miklos Tamás. Přirozená sympatie je na straně Thompsona a jeho rekonstrukce pracující třídy v jejím aktérství a důstojnosti proti Althusserovu strukturalismu, který jako by z lidí dělal pouhé věšáky na role (Thompsonova devastující kritika Althussera v eseji Bída teorie je jednou z nejpřesvědčivějších obran historie). Tamás ale situaci komplikuje: součástí vykořisťování je i vykořisťovaný, nejen vykořisťovatel a cílem emancipačního hnutí je odstranit vykořisťování a útlak, ne oslavit domnělé či skutečné ctnosti vycházející z reakcí na ně.

Tyto otázky už bezprostředně souvisí i s politickou orientací dějin zdola. Ta se nicméně zdůrazňuje až příliš a bývá užívána jako „argument“ proti jejich přesvědčivosti. Jako by jiná pojetí dějin byla nepolitická! Zatímco mainstreamovým historikům je vždy snadné odpustit jejich politické předsudky (konvenují většinou ke „zdravému rozumu“ své doby), v případě historiků zpracovávajících perspektivu zdola se jejich politické východisko naopak ocitá pod drobnohledem a stává se záminkou pro jejich bagatelizaci jako pouhých aktivistů paměti. Zaujetí jasného politického stanoviska a sofistikovanost odborné analýzy se přitom nevylučují, jak ukazují analýzy E. P. Thompsona a jeho následovníků. Z českých historiků zdůrazňujících perspektivu zdola to dobře ukazuje třeba Jan Tesař, aniž by se omezoval jen na ni.

Proklaté slovo „lid“

V češtině dodnes nemáme od E. P. Thompsona jedinou knihu, ačkoli výsledky jeho analýz často působí i za rámec promýšlení dějin zdola. Zinnovy Dějiny lidu v českém prostředí v podstatě zapadly. Na vině byl i zmrzačený způsob jejich „vydání“ – vyšel totiž pouze údajný „první díl“, tedy necelá čtvrtina textu, dovádějící americké dějiny jen do roku 1845. Toto vydání­-nevydání Zinnovy dějiny pro českou debatu spíše zabilo, než zpřítomnilo. Z textů, které se překrývají s tradicí dějin zdola, máme v českém překladu ještě Hobsbawmovy Primitivní rebely (1959, česky 2023) a nedávno vydaného Kalibana a čarodějnice (2004, česky 2025) Silvie Federici. To je trochu málo.

Těžko říct, možná je trochu na vině i slovo „lid“, které stále ještě rozsvěcí antikomunistickou kontrolku. Problém s ním přitom sahá do vzdálenější minulosti: Zdeněk Nejedlý udělal svoji verzi „lidových dějin“ Česka funkční oporou stalinismu právě proto, že Herderova představa lidu byla ikonická pro český romantický nacionalismus. „Lid“ byl zároveň třídní i národní kategorií, „tvrdým jádrem“ národa i opsáním třídní perspektivy. Kýčovitá idea, že autentický český „das Volk“je někde na venkově, kde je třeba sbírat (a poněkud upravovat) jeho písně a pohádky, kompenzovala jinak povýtce městské a měšťácké zdroje českého národního hnutí 19. století, jak ho nedávno působivě zpodobnila crazy komedie Dcera národa (2024). Evokace českého „lidu“ přitom měla znepokojující podtext. Když psal známý kulturní historik Peter Burke příspěvek do sborníku People’s History and Socialist Theory (Lidové dějiny a socialistická teorie, 1981), zvolil si jako jeden příklad problému s lidovými dějinami Františka Palackého (název jeho životního díla cituje pod názvem History of the Czech People) a uvedl: „V českých zemích žili s Čechy i Němci a Židé, ale Palacký a další je vnímali jako cizí vůči dějinám ‚českého lidu‘, definovaného užitím českého jazyka (…) Historici romantického nacionalismu měli sklon vnímat lid jako jakýsi klub, do něhož je ne každý vpuštěn. My jsme lid. Oni ne.“

Jak jsme už viděli, pojetí „lidu“ v dějinách Zinna a dalších je značně odlišné, vzdálené homogenizující optice nacionalistů. Je otevřené, pluralistické a zdůrazňuje menšiny. Je založené na rozdělení společnosti, nikoli na „národní jednotě“. Prokletí Nejedlého a skrze něj i Palackého s jeho „národem českým v Čechách i v Moravě“ jako by ale nadále působilo. „Dějiny lidu“, „lidové dějiny“ – ta slova jsou stále zatěžkaná.

Poztrácená paměť nevolnictví

Perspektivu zdola si osvojila řada českých historiků – namátkou zmiňme aspoň Zrození vagabunda (2007) Pavla Himla, Život na příděl (2013) Rudolfa Kučery nebo Českou cikánskou rapsodii (2016) Jana Tesaře. V poslední době vychází stále více inspirativních studií mladších autorů, inspirovaných new labour history. Od situace v Polsku se přesto zásadně lišíme, a to ve dvou ohledech.

Především to je vcelku slabý dopad na veřejnou debatu. Česko opravdu netrpí nedostatkem historizujících publicistů, ti ale mají plejádu jiných témat (včetně snah o romantizování šlechty). Zvláštní blízkostí k „lidovým dějinám“ se vyznačuje snaha rekonstruovat „paměť národa“ důrazem na ty, kdo v minulém režimu trpěli. Vzhledem k tomu, že nespravedl­nost je přitom stavěna do bezpečného protikladu k polistopadové éře, ztrácí ovšem tento důraz na prožívání útlaku veškeré kritické ostří a stává se naopak oslavou přítomnosti.

Mimo to se většina současných slibných příspěvků soustředí na dějiny městských pracujících posledních dvou staletí. Dějiny venkova, poddanství a nevolnictví tolik neinspirují. Oproti Polsku je nevolnictví vzdálenější v čase a patrně také bylo méně brutální. Navíc se zdá vyčerpané, až omleté připomínáním za minulého režimu. To je ovšem ve zvláštním kontrastu s tím, jak málo o něm ve skutečnosti víme.

Masaryk prohlásil v České otázce (1895) za základ národního programu „odčiniti rok 1487“. Česko sice udělalo z nedávného čtení Masarykových údajných posledních slov velkolepou show, asi bychom ale našli jen málo těch, kdo by rozuměli tomu, co chtěl první prezident říct uvedeným letopočtem. Masaryk se zde vracel k usnesení českého sněmu, jež v návaznosti na Palackého pokládal za počátek novověkého nevolnictví u nás. Mnozí historici (včetně marxisty Josefa Macka) posléze datum zpochybnili a kladli začátek druhého nevolnictví do pozdějších dob, někdy až pobělohorských. I dnes ve faktech o českém nevolnictví hodně tápeme. Dvě přinejmenším mediál­ně výrazné autority oboru se přou dokonce i o jeho existenci.

Stoupenec mikrohistorických přístupů a autor řady knih o životě sedláků Jaroslav Čechura existenci nevolnictví popírá a obecně označuje stížnosti sedláků za přehnané. Rozsáhlé vzpoury poddaných byly podle něj spíš snahou využít situace a zlepšit své podmínky než dokladem jejich nesnesitelnosti… Důvěru k Čechurovu přístupu nabourává kromě sklonu zobecňovat situace z bohatších panství, který mu vyčítají jeho historičtí kolegové, také přílišná empatie k nositelům represe. Závěr své knihy o selských vzpourách roku 1680 začíná stížnostmi členů císařských komisí, které objížděly království a vynesly zhruba sto rozsudků smrti. Fakt, že těmto komisařům posléze nebyly několik let proplaceny diety, označuje Čechura za „skutečnost, pro niž se stěží hledá výraz“. Jeden by možná čekal, že se bude těžko hledat výraz hlavně pro ty rozsudky smrti…

V posledních letech pak Čechura napsal několik knih o čarodějnickém procesu ve Velkých Losinách, který vnímá jako potlačování existující čarodějnické sekty. Přistupuje k tomu s neprůstřelnou logikou (již doplňuje poněkud divokými odkazy k postmoderní filosofii): „Pokud někdejší soudy přijaly výpověď jako pravdivou, měli bychom ji jako pravdivou přijmout.“ Tuto zásadu uplatňuje i pro výpovědi učiněné na mučidlech, a tak není divu, že jsou jeho knihy plné velmi pestrých detailů. Nepřekvapí, že se Čechura rozhodl očistit pověst čarodějnického komisaře (mylně označovaného za inkvizitora) Bobliga, zodpovědného za procesy. Líčí ho jako profesionála své doby, který „byl na čarodějnické procesy odborně připraven, měl praxi a pověst, že je specialista“ – zkrátka poslouchal dobové zákony. Čechura tak naplňuje charakteristiku Silvie Federici, že mnozí historici čarodějnických procesů z dnešní doby jsou důstojnými pokračovateli démonologů z 16. století. Mimo to objevil vhodného hrdinu pro naši dobu – nebo spíš pro určité lidské typy v takřka každé době…

Přízraky stvůřiček

Ve věci čarodějnických procesů našel Čechura kritiky mezi historiky jako Petr Kreuz i lokálpatrioty z Velkých Losin a Bludova. V otázce nevolnictví mu fundovaně oponuje Ivo Cerman, který věru není historikem, jemuž by byla vlastní perspektiva zdola. Progresivnější historici a společenští vědci jej znají především jako bloggera, který chrlí nepodložená obvinění z antisemitismu na každého, kdo se zastává lidských práv Palestinců, a občas přitom volně fabuluje fakta. I jeho texty o 17. a 18. století jsou rámovány výpady vůči kolegyním a kolegům, kteří se snaží v českém prostředí ukázat spoluvinu na koloniálním násilí a otroctví Afroameričanů. Cermanova argumentace k tématu samotnému je nicméně pozoruhodná a přesvědčivá; ukazuje, že nevolnictví, které zrušil Josef II. roku 1781, opravdu nevolnictvím bylo, včetně dopadů na právní postavení nevolníků i jejich zdraví a životy. Dochází v něčem k podobnému závěru jako Kacper Poblocki v Polsku a někteří analytici amerického otroctví: důležité nejsou jen zákazy zabití a mrzačení, ale také pravomoc pánů „ukázňovat“ sedláky bitím. K němu (mnohdy s osudovými následky, které mohly zůstat nepotrestané, i když je zákon zapovídal) v českých zemích docházelo. Podle Cermana nám dávají důležité informace zprávy odvodových komisařů, které sug,estivně shrnuje: „Český poddaný je krásný, ale asi jen do šesti let věku, než začne pracovat. Pak ho robota zkřiví a znetvoří (…) Českého poddaného líčí jako ne úplně dobře živenou malou stvůřičku.“

I srovnání s afroamerickým otroctvím dokáže Cerman formulovat produktivně a ukázat, že některé jevy, jež se v americké společnosti projevily naplno, měly i ve středoevropském kontextu své obdoby přinejmenším v náznaku – postavení nevolníků bylo například v některých případech zdůvodňováno protislovanským rasismem. Jeho význam ani intenzita sice nesnesou srovnání se situací Afroameričanů, přesto je dobré jej vidět. Srovnání je ovšem také problematickým místem Cermanových příspěvků. Když píše, že „americký otrok byl možná vystaven krutějšímu zacházení, neměl ale na sobě odpovědnost za placení berně“, zní to přinejlepším necitlivě a přinejhorším („možná“) jako nepochopení situace afroamerických otroků, přestože problém dvojí zátěže nevolníků v habsburském kontextu (pány i státem) je reálný a je podstatné ho pojmenovat. V kontextu výpadů vůči těm, kdo zdůrazňují české kořistění z práce amerických otroků, se navíc zdá, jako by funkcí autorových srovnání nebylo lépe porozumět situaci místních nevolníků, ale zapojit se do „soutěže obětí“. Jako by pravdivé nemohlo být oboje – existence drastických podob nevolnictví v českých zemích i napojení jejich privilegovaných vrstev na různé podoby profitu pocházející prostřednictvím zámořského obchodu z práce otroků v obou Amerikách.

Dlouho jsem měl pochybnosti o Derridově hauntologii a jejím užití v debatách o minulosti. Dnes se mi ale zdá, jako by přízraky oněch „špatně živených malých stvůřiček“, právě tak jako upálených čarodějnic či popravených sedláků z rolnických bouří, stále obcházely jako duchové naším historickým vědomím, dlouhá staletí poté, co lidé zodpovědní za jejich smrt dostali od státu všechny dlužné diety. Potřebujeme si je výrazněji zpřítomnit – proto, že jejich příběhy je důležité vyprávět, i proto, že bez nich možná plně neporozumíme sobě samotným. Pohled na dějiny zdola změnil podobu veřejné debaty o dějinách na mnoha místech, včetně sousedního Polska. V Česku na něco podobného stále čekáme.

Autor je politolog a publicista.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.