­- Matka mě za vámi poslala, protože potřebujeme pomoct obléknout našeho otce, dokud je ještě teplý.

­- Zemřel?

­- Před pěti minutami.

­- Hned jsem tam.

­- Všeho jsem nechal a hned jsem přiběhl!

­- Jojo. Chudák manžel zemřel.

­- Přišla za mnou tvoje dcera. Tak jsem tady. Zvládneš mi pomoct ho obléknout?

­- Byl to statečný člověk. Hodně trpěl.

­- Už netrpí. Co mu chceš dát na sebe?

­- Tu bílou košili.

­- Připravilas ji?

­- Včera jsem ji vyžehlila.

­- Zavři okno, jinak nám ztuhne v rukách.

­- Nad mrtvými se nesmí zavírat okno.

­- Zase ho otevřeme, až bude připravený. Zavři ho hned. Už má ruce jak ze železa.

­- Co se to z nás stane!

­- Co jsi tady vyváděla? V životě jsem neviděl, že by čerstvá mrtvola tak rychle ztuhla!

­- No jo. Nevím. Možná jsem se trošku zdržela.

­- Ale proč, ksakru? Nepůjde to zrovna jak po másle. Je jak prkno. Úplně tuhej. Netlač na něj, nebo ho zlomíš!

­- Uklízela jsem. Netrvalo to víc než pět minut. Jeden už ani neví, co vlastně dělá.

­- Jakživ jsem neviděl někoho, kdo by hned takhle ztuhnul. Netlač na něj, povídám, vždyť ho celého polámeš.

­- Když nebude mít bílou košili, svět se nezboří; nevypadá to, že bychom mu ji dokázali natáhnout.

­- Včera jsem ji připravila. Dokonce jsem ji naškrobila.

­- Zůstane v té, co má na sobě.

­- Ta je špinavá. Měl velké bolesti. Neodvážili jsme se mu ji vyměnit.

­- Dej mi jeho sako. Obejdi tu postel. Postav se sem. Drž ho za ramena. Ani tohle nebude jen tak!

­- Pospěš si, je těžký.

­- Jeden rukáv už je, ale druhý se vzpouzí.

­- Jestli to nejde, nech to být. Zapneme sako kolem těla. Hlavně aby měl kalhoty.

­- Bude vypadat jako bez ruky. To už je lepší nechat ho jen v košili.

­- Ale to bude vidět, jak je špinavá!

­- Málokdy nás někdo vidí v čisté košili. Tak v devíti případech z deseti nás lidi vidí ve špinavé košili, pokud nejde o výjimečnou příležitost.

­- Jen se na něj podívám a už mi je zima; v tomhle ročním období…

­- Tak mu přehodíme sako přes záda, jako by to udělal, kdyby mu byla zima. Ale už ho rychle polož. Kdyby mu nedejbože ztuhlo i břicho, zůstane vsedě. Co jsi prosím tě dělala, že jsi ho nechala takhle ztuhnout?

­- Jenom jsem trochu poklidila.

­- Už leží. Vážně jsem se bál, že zůstane takhle ohnutej. Kalhoty už půjdou snadno, vidíš? Jsou vážně parádní.

­- Úplně nový.

­- Takový pěkný vlněný kalhoty, copak je nenosil?

­- Šetřila jsem mu je. Aspoň si je může vzít teď.

­- Přehoď mu sako přes obě ramena. Dokážeš ho zapnout?

­- Ale jo.

­- Hm, dobrý, podívej. Nakonec nevypadá tak zle.

­- Kdyby neměl ty vousy, uvázala bych mu kravatu.

­- Kravatu nepotřebuje. Ale měla jsi myslet na podbradník, abys mu zavřela pusu.

­- Myslela jsem jenom na oči.

­- Tak mu malinko sčísni knír přes ústa, nebudou pak tolik vidět.

­- A teď musíme dát vědět ostatním.

­- Máš na to někoho?

­- Počítala jsem s tebou.

­- Udělám to rád. Ale přece jenom potřebujem ještě někoho mladšího s kolem. Já to můžu dát vědět jen lidem v okolí.

­- Ti, kterým to musíme říct, nebydlí nijak daleko.

­- Ale musí se zajet aspoň do Petit­-Moulin. Tam má sestru.

­- Jo ta! Kdyby to bylo na mně, ani by se o tom nedozvěděla!

­- To přeci sestře nejde udělat!

­- Když ho neviděla ani za života, může si za to sama. Teď přijde a bude hrát komedii. Minulý týden jsem jí vzkazovala: Přijď za Albertem, vypadá to s ním špatně. Myslíš, že hejbla zadkem? To samý už předtím. Od té doby, co onemocněl. Hned jsem totiž věděla, že je s ním zle. Před měsícem jsem za ní zajela do Petit­-Moulin. Řekla jsem jí: Rózo, ujišťuju tě, neskončí to s ním dobře, ujišťuju tě. A ona na to: Co tam budu dělat? Řekla jsem jí: Ale vždyť je to tvůj bratr! A ona: Tak jo. Přijdu. Viděl jsi ji? Ta by nezvedla zadek ani za zlatý prase. Určitě se bála, že by mu musela přinést vejce nebo hrstku cukru. Se všemi těmi bylinkovými čaji, co u nás vypila, co by na tom bylo divného, kdyby sestra přinesla bratrovi hrst cukru. Zvlášť když je nemocný. Ale ne. Ona je „někdo“. Stačí se na ni podívat. Jak špulí rty. A jak nosí nos nahoru. Ta je schopná všeho. Ale co, však na ni taky přijde řada.

­- Tak mám si ji zapsat, nebo ne?

­- Zapiš ji tam. Zapiš. Aspoň mi nebude nic vyčítat.

­- A jeho bratra?

­- Aha, ten. A ty snad víš, kde je? Ne? Já taky ne. Neviděla jsem ho od Vánoc před třemi lety, kdy tudy projížděl se svou kárkou. Zastavil se tu, abychom mu půjčili tři demižony. Albert, kterej byl blbej jako troky, mu je ještě šel ke studánce vymýt. Ale když je odvážel, já to nesla s těžkým srdcem. Navíc dva z nich byly moje. Jsou po mém strýci. Řekla jsem mu: S těmi demižony se můžeš rozloučit, už je neuvidíš. To byl holt Albert. Pro svoje příbuzné by se rozdal, i svou rodinu by vysvlík z kůže. Ale oni takoví nejsou. Už je nevrátil. Co se s nima stalo? Od toho dne jsme o nich neslyšeli. Ani o demižonech, ani o bratrovi. Psala jsem mu na Nový rok. Řekla jsem mu: Tak co ty demižony? Už je potřebujem na olej. A dva z nich jsou moje! Myslíš, že to s ním pohnulo? A teď už ani nebydlí u Mens. Je pryč. Bůhví, kam se zase vecpal.

­- Jiné příbuzné Albert neměl?

­- Ne. Dva vlastní bratrance v Marseille. Ale ti žijou tam a tam taky zůstanou. Vzpomenou si na nás, jen když jim dojde máslo.

­- Tak počkej. Začneme tady ve vesnici. Komu chceš dát vědět nejdřív?

­- Rozhodni to sám. Víš, s kým se kamarádím. Zajdi za nimi a řekni: Albert umřel.

­- Tak jo. Hlavně jim musím říct čas pohřbu. To bude kdy?

­- To ti řekne ta slečna na radnici.

­- Zítra odpoledne?

­- Proč až zítra?

­- Tak mi to přijde. To by šlo, ne? Co myslíš? Je třeba je hlídat dvacet čtyři hodin.

­- Proč zrovna tolik?

­- Aby byla jistota, že jsou opravdu mrtví.

­- Myslíš, že není mrtvý?

­- Ale jo.

­- Josefína hlídala toho svého dva dny. Chci ho taky hlídat dva dny.

­- Tak ho hlídej dva dny.

­- Řekni jim to na radnici.

­- Dobře. Nerozčiluj se. Nestojí to za to. Nech si dva dny. Kdyby tě nutili hlídat ho celý týden, křičela bys jako první. Tak to necháme na čtvrtek ráno?

­- Ve čtvrtek ráno jsou trhy v Mens. Tam chodí všichni. A na pohřeb nikdo nepřijde.

­- Středa je už zítra, to jsi nechtěla. Čtvrtek je v Mens trh. Pátek je moc pozdě. Každý den je něco. Musíš se rozhodnout.

­- Tak čtvrtek večer.

­- V kolik hodin?

­- V pět.

­- To už je úplná tma.

­- Autobus přijíždí ve čtyři. Lidi by už byli zpátky.

­- Navíc o tom rozhoduje farář.

­- Ach jo! Nebohý Alberte, odejdeš bez povšimnutí, v pohřebním průvodu nikdo nepůjde; jenom já, já tě neopustím. Jako bys byl nějaký lupič, co okrádal pocestné. Ty, který jsi v životě nikomu neublížil.

­- Neřvi! Kdo tenhle měsíc půjde do Mens? Zimní trhy nejsou nic extra. Ti, kterým to řeknu, přijdou. V každém případě hodinu určí farář. Ale víš, kdy by to bylo v tuhle roční dobu nejlepší? Ve dvě hodiny odpoledne. Obloha je vymetená, je krásné počasí. Celá strana hřbitova je chráněná a na plném slunci. Dej to na tuhle hodinu a přijde plno lidí. Věř mi. Vem si Picoletův pohřební průvod. Byla tam celá vesnice. A to Picolet nebyl bůhvíkdo. Dokonce jsem tam šel i já. Šlo o to užít si kus odpoledne.

­- Ach jo, chudák Albert! Tak nám asi nic jiného nezbývá. A tobě určitě jen jako vždycky nedalo svědomí…

­- Neměla bys krapítek něčeho silnějšího k pití? Kapku bych si dal, ty určitě taky.

­- Počkej, no jo, máš pravdu. Z těchhle věcí člověku naskakuje husí kůže.

­- A pak, to ti povídám, jestli si nevezmem tužku a nezapíšem všechna jména, určitě na někoho zapomenem a bude zlá krev.

­- Hlavně nezapomenout na Audibertovy! Ještě toho trochu! Než na ně zapomenout, to už bych si radši nechala uříznout nohu. Jen to ne, úplně mi z toho běhá mráz po zádech. Hlavně na ně nezapomenout. K nim půjdem nejdřív. Běž tam sám, ať mám jistotu. Audibertovi – to je svaté. Přijde jich všech šest, uvidíš. Ti jsou věrní. Přátelíme se od té doby, co u nich Albert sloužil. Když jsme se brali, dostali jsme od nich krásnou prošívanou přikrývku. Paní Audibertová, Jeanne, to je ženská, která se drží svého: slušné chování a tohle všechno. Co by si o mně pomyslela?

­- Koho tam ještě chceš?

­- Burleovy, i když to je jiný příběh. Ale k nim se musí. Burleovi nás jednou trochu podvedli, když nám prodali koně. Ale já se nemstím. Smrt vše srovná.

­- Takže Burleovi a pak Martelovi, to je hned vedle.

­- Ale ne, Martelovi ne. To nemá smysl. Nech je být. Martel, když od tebe něco chce, to jo… Ale když ty chceš něco od něj…! Ještě se tím vytahuje. A za to, co dělá…

­- Já jenom, že jsou hned vedle.

­- To je jedno. Ne. Raději bych řekla Arnaudům. Nejsme si úplně blízcí, ale vždycky jsem měla moc ráda otce Arnauda s tím jeho bílým vousem a vysokým kloboukem. Tomu řekni!

­- Od Arnaudů můžeme jít k Blankům, to je z kopce.

­- To jo. Ale nemá to význam. Nepřijde mi, že by se obtěžovali přijít na pohřeb. Ale musíme jim říct. Rozhodnou se podle svého.

­- Od Blanků by se dalo jít do Avers.

­- To jo. Tam rozhodně musíme. Tam jsou Escudierovi, Fauquovi, Revestovi a Bermondovi.

­- Bermondovi, to je ten nový?

­- Jo, ten dům u prádelny. Vysoký, hubený. Jeho žena je jako myška. Pořád běhá napravo, nalevo. Nevím, jestli má tolik práce, ale každopádně je pořád v poklusu. Přišli z chladných krajů. Najali si půdu od starého Pistrea. Máme společně ořešákový sad. Ten chlap je pěkně udělanej. Jeden z těch, co maj tuhý kořínek. Albert to už zažil. Nedokázal zvednout svůj pytel s ořechy. Přišel Bermond se svýma svalnatýma nohama a nabídl se. A pomohl. Tomu řekni. Určitě.

­- Nemáš nějakou jinou tužku?

­- Kousek je za tím skleněným poklopem na hodinách.

­- Takže po těch v Avers kdo tě napadá dál?

­- Mám v hlavě jak vymeteno, nikdo mě nenapadá.

­- To je pořád stejné. Vždycky se na někoho zapomene a pokaždé jsou to ti, kvůli kterým si pak budeme rvát vlasy.

­- Ať přemýšlím, jak přemýšlím, napadají mě pořád ti samí, které jsme už napsali.

­- Určitě jsou i další.

­- Bermondovi, Bermondovi… a pak?

­- Když umřel Baptistin, jeho žena zapomněla pozvat nejmíň deset lidí. Aspoň tři měsíce se pak neodvážila vystrčit nos ze dveří. Zapomněla i na ty, kteří bydlí hned vedle.

­- Na ty, co jsou hned vedle, nezapomenu. Ne­­jsem Baptistinova žena. Ale určitě jsou ještě další. Jen si teď na nikoho nemůžu vzpomenout a zítra toho budu litovat.

­- Jsi v Avers. Ty čtyři rodiny tam, to je vážně všechno? Dobrá. Vycházíš z Avers. Za­­hneš doprava. Jdeš dolů k mostu. Tam je Piedgros, ten statek v kaštanovníkovém háji, mám je napsat?

­- Amielovi! No vidíš, málem jsme zapomněli na Amielovy! Musíme jít na Piedgros a říct Amielovým. Otec Amiel byl Albertův dobrý přítel. Kamarádili se už odedávna… Kdybych na něj zapomněla! Jsem to ale hlava děravá. Nikdy bych si to neodpustila. Už nikdy bych nevzala sousto do úst.

­- Tak jo, pak přejdeš most.

­- Ne, na druhé straně je Prébois a pak lidi z Petit­-Moulin. Préboiští k nám na pohřby nechodí, ale s Petit­-Moulin mám nápad. Kdo tam zajede?

­- Půjčím si kolo a zajedu tam sám.

­- Když to budeš ty, tím líp. Poslechni si, co uděláš. Zajedeš až do Petit­-Mouilin a neřekneš nic Albertově sestře. Ani slovo, pusu na dva západy, i kdybys ji potkal.

­- A když se mě zeptá, co je nového?

­- Nezeptá se tě. Zato zajdeš za Ernestovými. Je to hned vedlejší dům. Přijdeš k nim a řekneš: Paní Taxilová mě pověřila, abych vás osobně – osobně! – zpravil o smrti jejího manžela.

­- Hned to přeci řeknou Albertově sestře.

­- Kdepak. K smrti se nenávidí. Paní Ernestové nemusíš nic říkat dvakrát. Hned jí to dojde a chopí se příležitosti. Nechá Rózu přecházet sem a tam a uvidíš, jestli se sama nevyšňoří a nepůjde v průvodu na prvním místě, aby ji zahanbila.

­- A potom, napadá tě ještě někdo?

­- Ne.

­- Tak teď už otevři okno.

­- Myslíš, že můžu? Podívej se na ty havrany venku. Jako by to věděli. Co když vlítnou dovnitř?

­- Když je sníh, je jich na téhle louce vždycky plno. Co by měli vědět? Jsou to jen zvířata.

­- Nic ti nedá takovou sílu jako hlad. Copak jsi neslyšel, co se jednou stalo v Saint­-Maurice? Nechali mrtvého u otevřeného okna, přiletěl havran a vykloval mu obě oči.

­- Tak nech pootevřeno. Ale občas ho přeci jen zajdi zkontrolovat.

Z francouzského originálu Faust au village (Gallimard, Paříž 1977) přeložil Jakub Hlaváček.