Před pár dny jsem v jednom z nekonečna vláken věnovaných debatě nad stále bizarnějšími přešlapy Filipa Turka narazil na podivuhodný argument. Milovník jaguárů a symboliky třetí říše přece nemůže být nácek, jelikož podporuje Izrael. Na malou chvíli jsem se zarazil, než mi došlo, v jaké zemi žijeme. V zemi, kde zasloužilý hodnostář FAMU strhává transparent s nápisem „Studující FAMU za konec genocidy v Gaze“, vztekle po něm dupe a křičí: „Nikdo se nebude vyjadřovat mým jménem!“, jakkoli jeho jménem se vzhledem k podmětu věty zjevně nikdo nevyjadřuje. V zemi, kde režisérka a pedagožka téže školy plamenně prohlašuje, že vyvěšovat palestinskou vlajku je totéž jako vystavovat hákové kříže.

Záhy vzniká otevřený dopis, který obviňuje studenty FAMU, UMPRUM a AVU z antisemitismu, a podepisuje se pod něj řada umělců i pedagogů. Vzletnými slovy se vymezují vůči nenávisti, píší, že „si stoka našla nové řečiště a snaží se předstírat, že je křišťálovou studánkou“. Lidé zaštiťující se jménem a hodnotami Václava Havla jdou hrdě proti většině světa, proti kritickým hlasům židovských organizací jako Jewish Voice for Peace či Židovský hlas solidarity (který na prohlášení zareagoval vlastním otevřeným dopisem), ignorují vyšetřování OSN či názory jednoho z nejznámějších izraelských spisovatelů Davida Grossmana. Místo toho v pozoruhodné myšlenkové zkratce – či spíše zkratu – zaměňují odpor ke genocidě za antisemitismus, vlajku Palestiny za vlajku Hamásu a agresivně útočí na studenty i vedení školy. Výhrůžky adresované jednotlivcům i FAMU jsou tak intenzivní, že škola zvažuje možnost, že požádá o policejní ochranu. To by pro Václava Havla jistě bylo inspirativní. Ale hlavně že víme, proč Filip Turek není nácek. A že dokážeme rozeznat, které studánky jsou nahnědlé.