Škrábeme se na kopec. Všude kolem je přitom rovina – jsme v Estonsku, které skoro žádné kopce nemá, a tím méně poblíž břehů Finského zálivu a hranic s Ruskem. Ačkoli je konec léta, drkotá vedle nás lyžařský vlek, z reproduktorů zní jednoduchý pop a pomalu nás dohání cyklista na horském kole. Znovu ho zastihneme až na vrcholku, odkud se otevírá daleký výhled do všech stran. Nacházíme se 138,5 metru nad mořem, na nejvyšším bodě kraje Ida­-Virumaa neboli Východního Vironska. Pod nohama máme několik milionů tun polokoksu, který vzniká při průmyslové extrakci ropy z ropných břidlic. Nejvyšší vrcholek zdejšího kraje je totiž výsypka navršená až ve 20. století – do té doby tu žádné kopce nebyly. Těžba ropných břidlic, jejich spalování v elektrárnách i průmyslové zpracování celou oblast během minulých sta let výrazně proměnily. A další proměna, tentokrát spojená s postupným útlumem těžebního průmyslu, právě probíhá.

Fosilní pojistka

„Špinavé tajemství Estonska“ – tak nazval průmysl ropných břidlic estonský ekolog a energetik Teet Randma. Navzdory podobnosti v názvu jde o něco jiného než o břidlicový plyn, který se nachází velmi hluboko pod zemským povrchem a získává se většinou hydraulickým štěpením, takzvaným frakováním, jež našlo mocného zastánce v Donaldu Trumpovi. Ropné břidlice jsou usazené horniny, často jen v hloubce několika metrů, takže se dají těžit i povrchově. Obsah organického materiálu, který lze zpracovat nebo efektivně spálit, je poměrně nízký, většinou kolem jedné pětiny. Estonský kukersit, jak se místní druh břidlic nazývá, je na tom o něco lépe, ale i tak podíl organické hmoty většinou nepřesáhne čtyřicet procent.

Jelikož se nejedná o příliš efektivní zdroj, ve větší míře jej využívají vlastně jen dvě země – Čína a Estonsko. Jenže zatímco v obřím čínském hospodářství se těch několik dolů a elektráren snadno ztratí, pro Estonsko ropné břidlice dosud představují hlavní energetickou surovinu. Ještě v minulém desetiletí byla naprostá většina elektrické energie v Estonsku produkována jejich spalováním v tepelných elektrárnách. I dnes má nejmenší pobaltská země jeden z nejvyšších podílů fosilních paliv na energetickém mixu v celé Evropské unii, a tedy velmi vysoké emise skleníkových plynů – což vzhledem k progresivnímu image Estonska, které se rádo řadí k severským zemím, může leckoho překvapit.

Ropné břidlice se tu ale těží nejen proto, že země do nástupu obnovitelných zdrojů neměla moc jiných možností, jak elektrickou energii získávat. Důležitým a dnes často skloňovaným faktorem je i energetická nezávislost. Ta v Evropě propojené infrastrukturou i obchodními vztahy nikdy nemůže být úplná, nehledě na to, že se tento pojem dá snadno zneužít k prosazování politik, jež prospějí spíš vlivným aktérům než veřejnému zájmu. Je ale pravda, že jen velmi malý podíl energie v Estonsku pochází z dovozu, takže podle některých statistik je země v poměrně unikátním postavení – sousedí s Ruskem, bez jehož energetických surovin se velká část Evropy stále nedokáže obejít, ale samo má v rámci EU nejnižší závislost na energetickém dovozu.

Estonsko v minulé dekádě dokázalo zdvojnásobit podíl energie z obnovitelných zdrojů s cílem odstavit elektrárny na ropnou břidlici do roku 2035. Pak ale zamíchala kartami ruská invaze na Ukrajinu. Země zastavila dodávky plynu a dalších surovin z Ruska ještě v roce 2022. Ačkoliv na nich byla závislá jen málo, nevyhnulo se jí prudké zdražení energií a vysoká inflace. A tehdy opět přišel ke slovu tradiční fosilní zdroj. „Pro Estonsko je to pojistka,“ řekl tehdy Hando Sutter, ředitel státního koncernu Eesti Energia, „protože ropné břidlice tu zkrátka jsou.“ A tak se staré bloky elektráren reaktivovaly a na několika místech se zvýšila těžba, údajně jako dočasná opatření. Estonsko, které se společně s Lotyšskem a Litvou v únoru 2025 odstřihlo od ruské energetické sítě, sice zároveň staví nové větrné či solární elektrárny, ale rok 2035 se blíží. A kromě zelené tranzice bude potřeba vyřešit budoucnost regionu, kde fosilní průmysl dosud patří k hlavním zdrojům obživy.

Hrůzy dějin

Kdo vystoupá na vrchol polokoksové výsypky u městečka Kiviõli, může snadno srovnávat obě tváře zdejší pánevní oblasti. Severní stráň se už před lety proměnila ve sportoviště, pod svahem se rozkládá „adrenalinové centrum“, umělé jezero, discgolfové hřiště a dráha pro motokros. Sjezdovka měla lákat i klientelu z ruského Petrohradu, který leží asi dvě stě kilometrů na východ, to však nyní není na pořadu dne. Zato na jihu vidíme dýmající komíny, tovární budovy, pásové dopravníky, hromady strusky, zplanýrovanou zem, náklaďáky, železniční vlečku a za ní les.

„Ta továrna má zajímavou historii,“ říká nám – mně a mé přítelkyni, jež se ujala role řidičky – Mait Sepp, přírodovědec a geograf z Tallinské univerzity, který nás krajem provází. „Těžit se tu začalo během první světové a ruské občanské války, kdy byl nedostatek uhlí a ropy. Po ní, za nezávislého Estonska, se tu ucházel o koncese zahraniční kapitál – Němci, Britové, bílí Rusové. Málokomu se podařilo zbohatnout, protože dostat z ropných břidlic ropu nebylo jen tak. Tahle továrna patřila německé společnosti, budovy jsou ze třicátých let.“ Už před druhou světovou válkou závod dodával palivo i pro německé válečné námořnictvo.

V roce 1940 Estonsko obsadil Sovětský svaz, v dalším roce následovala invaze třetí říše. S nacisty přišla i zvýšená potřeba surovin – v nedaleké obci Vaivara vznikl největší koncentrační tábor na estonském území, z nějž SS řídila chod dalších míst nucené práce. Patřila k nim i továrna níže od nás, kterou vězni pod nacistickým dozorem rozšířili. Jelikož do Estonska mířilo i několik transportů z Terezína, dost možná tu byli k otrockým pracím nuceni i čeští Židé. V místě není žádná připomínka obětí, web firmy se o nich v sekci „historie“ zmiňuje dost vyhýbavě, závod je ale v provozu dodnes a není jasné, kolik let bude ještě produkovat ropu. „Je to smutný příběh,“ říká Mait, „vlastně se díváte na živoucí památník holokaustu.“

Scházíme z výsypky. I tady, tak jako na mnoha místech, šla těžba ruku v ruce s dějinnými hrůzami a zvraty; rok 2022 je toho ostatně dalším dokladem. Dole pod kopcem nám Mait podává kousek světle hnědé, poměrně lehké horniny – sem tam se tu ještě najde úlomek surové ropné břidlice. Estonci jí říkají põlevkivi, v doslovném překladu „hořící kámen“. „Zkuste to zapálit,“ nabádá nás. Vytahuju zapalovač a pokouším se úkol splnit, než mi dojde, že kdyby byly břidlice tak snadno hořlavé, celý kus Estonska by dávno lehl popelem. Přírodovědec mě převezl, kámen se mi podařilo leda očoudit.

Pýcha a pád

Kiviõli, odkud právě odjíždíme, je při cestě z Tallinnu na východ jakousi branou do kraje Ida­-Virumaa a břidličné pánve. I když se ropné břidlice – neboli „hnědé zlato“ – hodily nacistům, ve skutečně masovém měřítku je začal těžit teprve Sovětský svaz, který byl pro Estonce jen další okupační mocností. Ve zdejších lesnatých rovinách tak začaly růst nejen rozlehlé povrchové doly, ale také celá městečka: nejprve zdobené stalinské bytovky, poté jednoduché chruščovovské paneláky. A čím víc se posouváme k východu, tím víc převažuje ruština. Za prací v dolech, továrnách a elektrárnách se sem totiž stěhovali především Rusové, Ukrajinci a další národy Sovětského svazu – jednak proto, že Estonců bylo vždycky málo (zhruba kolem jednoho milionu), zároveň to však odpovídalo politice postupné rusifikace.

Takovým městem je i Kohtla­-Järve, jedno ze středisek regionu. Mait, Estonec ze sousedního, také převážně ruskojazyčného městečka, nám ukazuje, kam chodil na střední školu, a vypráví, že město mívalo hned tři sochy Lenina. Ačkoli většina zástavby pochází ze sovětských dob, výroba břidlicové ropy tu začala už za meziválečného Estonska. Prohlížíme si zchátralou zásobní věž továrny, která stojí u dávno zarostlých kolejí. „Tehdejší Estonsko bylo na svůj průmysl ropných břidlic pyšné – i proto, že žádný jiný pořádně nemělo,“ říká Mait, „takže si tuhle věž dalo ve třicátých letech na nejvyšší, stokorunovou bankovku.“

Od rozpadu Sovětského svazu město přišlo o podstatnou část průmyslu a polovinu obyvatel, ale pořád jich tu žije kolem třiceti tisíc. V kraji se však najdou i hornická městečka na samém pokraji zániku. „Uvidíte místo, na kterém Sověti po válce nalili peníze a beton do močálů, i když se tu začalo stavět ještě před ní,“ připravuje nás Mait na návštěvu Viivikonny. Silnice nás deset kilometrů vede lesem, aniž bychom potkali jediné auto nebo člověka. Teprve u vjezdu do obce čeká osamocený děda na někoho, kdo by ho odvezl do civilizace. Pomalu projíždíme mezi ruinami bytovek i přízemních domků, kterým většinou chybí střecha, některé mají ohořelé zdi. Pokračujeme pěšky a občas zahlédneme aspoň záclony za oknem. Rádi bychom si s někým promluvili, ale nikdo tu není. V kdysi vzorovém městečku, které poskytovalo domov dvěma a půl tisícům obyvatel, dnes dožívá okolo čtyřiceti posledních – nejspíš proto, že nemají jinou možnost. Houštím se prodereme k patrové budově, která má dosud na štítu ruský nápis „Škola“ a letopočet 1954. Z okna v patře nečekaně vyhlédne stařenka, ale vzápětí zase zmizí – vrátila se snad dožít do třídy, kam kdysi chodila? To už se nedovíme. V osmdesátých letech se zóna aktivní těžby posunula, za obživou to začalo být příliš daleko a z vytěženého místa postupně odešli skoro všichni.

Popel místo lesa

Ve Viivikonně už je po všem, ale jinde dobývání břidlic postupuje a nechává za sebou v krajině dlouhé rýhy, které bývají zdaleka viditelné i po rekultivacích. Poblíž Kiviõli byl loni dokonce otevřen nový hlubinný důl. A v těsném sousedství hranic s Ruskem zůstávají v provozu také velké elektrárny, v nichž se ropné břidlice spalují. Pomalu se blížíme ke komínům elektrárny Eesti, které s výškou 250 metrů patří k nejvyšším stavbám v zemi. V roce 2015 byl komplex doplněn o další menší elektrárnu Auvere, která spolu s břidlicemi spaluje i biomasu, ale je tak poruchová, až si o ní Estonci začali vyprávět vtipy. Se starou i novou elektrárnou se nicméně ještě nejméně na deset let počítá. A do té doby bude také růst obrovská, světle šedá hromada popela, táhnoucí se před našima očima až kamsi do nedohledna, do míst, kde bývaly mokřady a les.

Ropné břidlice mají nízkou výhřevnost a jejich spalování produkuje obrovské množství popela – okolo šesti milionů tun ročně. Spolu s Maitem se bavíme představou, že by si každý obyvatel Estonska měl vzít každý rok svých pár tun popela domů. Ve skutečnosti se popel smíchá s vodou, odebíranou z místních řek, a šedá kaše se systémem desítek dlouhých kovových rour pumpuje na obří úložiště. Když soustavu potrubí podejdeme, dostaneme se podél výsypky k místnímu „divu světa“, za kterým sem občas jezdí i turisté – k azurovému jezírku, kde nás vítají výstražné cedule s estonským a ruským nápisem „Nebezpečí! Alkalická voda“. Právě kvůli vysokému pH mívá voda azurovou barvu, ale ne vždy – dnes je spíš světle zrzavá. „Pít byste ji neměli,“ usmívá se Mait, „ale sáhnout si na ni klidně můžete.“ Celé okolí přitom vypadá jak z nějakého prapodivného sci­-fi.

I když se mají elektrárny časem odstavit, v areálu roste nový závod na výrobu ropy z ropných břidlic, což vzhledem k proklamovanému odklonu od fosilních paliv působí dost absurdně. Enefit, dceřiná společnost státního energetického koncernu, tu plánuje ročně produkovat čtvrt milionu tun ropy. V roce 2020 projekt získal vládní financování a povolení, které soudně napadla estonská odnož Fridays for Future (FFF) – jedna z nemnoha organizací, jež proti pokračování průmyslu ropných břidlic viditelně vystupují. Po třech letech soud uznal, že povolení je v rozporu z přijatými klimatickými závazky. Aktuálně se proces opakuje s novým povolením vydaným státní agenturou pro životní prostředí, o němž měl soud v Tallinnu rozhodnout ještě v létě, ale pak verdikt odsunul na konec října.

Příroda se brání

„Pokud by stát povolil spuštění továrny, Estonsko by nemohlo plnit klimatické závazky z několika důvodů,“ říká mi při videoschůzce Kertu Birgit Anton, aktivistka estonských FFF. Nejde totiž jen o emise, ale i o následky těžby – jednoduše proto, že „továrna by nemohla fungovat, pokud by těžba nepokračovala“. K hovoru se připojil i její kolega Robert Pappel. Když se ho ptám, zda za projektem není i snaha vytvořit v sociálně ohroženém regionu pracovní místa, s hořkým úsměvem mi odpovídá, že celý podnik má mít jen 61 zaměstnanců, což uvádí samotná firma. „Navíc by většina produkce šla na export,“ dodává Kertu, „takže tady odůvodnění energetickou soběstačností nedává žádný smysl.“

V jednom bodě ale ekologická organizace našla překvapivou shodu s odborníky na obranu. Sektor ropných břidlic má totiž velmi vysokou spotřebu vody, což vede k vysoušení místních mokřadů. A ty jsou v posledních letech vnímány jako přirozená obranná linie na hranici s Ruskem – vojenská technika se přes ně jen tak nedostane. Pro aktivisty to znamenalo, že do svého slovníku museli zahrnout bezpečnostní rétoriku, což je pro ně nová zkušenost.

Kertu udává ještě jeden důvod, proč ropné břidlice nemohou být budoucností regionu: „Sama společnost Enefit nám ukázala statistiky, podle kterých v sektoru nepracuje prakticky nikdo pod 35 let.“ Pokud mladí lidé vůbec v kraji Ida­-Virumaa zůstanou, chtějí se živit něčím jiným. Nedostatek aktivní mládeže je ale nejspíš i důvodem, proč v oblasti není žádné environmentální protestní hnutí – Kertu ani Robert z Vironska nepocházejí. Když se jich ptám na osobní motivace k aktivismu, Robert odpovídá: „Na mně zas tak nesejde, spíš jsem součást přírody, která se brání. A pak mě to zajímá i jako studenta práv.“ I Kertu studuje práva – prý vlastně proto, že se do případu zapojila ještě na střední škole. „Nebezpečí neleží někde v abstraktní budoucnosti, jde o dopady na každodenní životy. A já prostě nechci nechat vládu své země, aby situaci zhoršovala.“

Jak mi v jedné kavárně v Tallinnu řekla doktorandka architektury Karina Vabson, Estonci se rádi považují za národ s blízkým vztahem k přírodě, ale podle nedávného průzkumu Eurobarometru má v Estonsku cíl uhlíkové neutrality do roku 2050 vůbec nejnižší podporu ze zemí EU. Druhé od konce je Česko. Obě naše země přitom v době pádu diktatury zažívaly ekologické vzepětí. V roce 1987, za perestrojky, rozvířila vody v sovětském Estonsku kauza jménem „fosforitová válka“. Jelikož už nebylo tak snadné tajit kontroverzní plány, dověděla se veřejnost z televize o záměru začít s těžbou fosforitu u města Rakvere v Západním Vironsku. Společnost se nebývale zaktivizovala, začaly se podepisovat petice, pořádat mítinky, nejslavnější estonská punková kapela J.M.K.E. nahrála píseň, ve které se zpívalo: „Nejdřív se zamysli, muži moci, / než uděláš tento krok, / lidé jsou proti fosforitu!“ Za protesty ale stály i obavy z toho, že nově příchozí pracovníci přispějí k další rusifikaci. Ještě téhož roku sovětské úřady od plánů upustily.

Dnes má Estonsko pověst progresivní země, ale jak říká Karina Vabson, jde i o výsledek cílené vládní strategie – „najali PR agentury, aby mluvily o ,baltském tygrovi‘ a změnily obraz postsovětské země“. V oblasti digitalizace určitě bylo na čem stavět, ale s povědomím o klimatické změně to už tak slavné není – třebaže má Estonsko od roku 2023 ministerstvo pro klima. Plány na těžbu fosforitu se dokonce v posledních letech začaly znovu objevovat, tentokrát už s rétorikou udržitelnosti.

Pokud jde o vlažný postoj k těžbě ropných břidlic, je tu ještě jeden aspekt, o kterém mluví Karina i Mait: Estonsko má ke kraji Ida­-Virumaa tak trochu koloniální přístup. Oblast leží daleko od Tallinnu, daří se jí hůř než zbytku země, nemá kdovíjakou pověst a žijí v ní spíš Rusové než Estonci. A jestliže s ní Sovětský svaz zacházel hlavně jako se zdrojem k vytěžení, Estonsko v tom vlastně pokračuje. „Ať už je v plánu cokoli, co se nikomu nelíbí a nikdo to nechce, nejspíš to budou chtít umístit do Ida­-Virumaa,“ říká Karina, „stejně je to tam kontaminované a zničené těžbou, tak co.“ Je přitom ironií osudu – anebo spíš geopolitiky –, že většinu práce na energetické nezávislosti na Rusku odvádějí místní Rusové.

S Ruskem za zády

Cestu krajem „hořícího kamene“ končíme v Narvě, třetím největším městě Estonska, které leží přímo na ruské hranici. Míjíme další elektrárnu, před níž se tyčí monumentální socha jménem Energie; místní jí ale říkají Batman. Loučíme se s Maitem a jdeme se podívat k řece. Tady Evropská unie nejen sousedí, ale i komunikuje s takzvaným ruským světem. Je to ale dost omezená komunikace – na mostě se ježí protitankové zátarasy, přejít se dá jenom pěšky. U hraničního přechodu se otáčejí autobusy a lidé čekají na pasovou kontrolu celé hodiny. Ze zdejší pevnosti je přes řeku vidět na druhou, skoro stejnou pevnost v Ivangorodu. U vyhlídky směrem do Ruska si čteme velký bílý nápis v ruštině: „slunce vyjde“, jehož autorem je místní protiválečný umělec Vovan Kaštan. Jednou slunce vyjít musí, ale zatím se nezdá, že by se to blížilo.

Rusky si povídáme i s dědou, který tu prodává staré pohlednice. Celkem nepřekvapivě vypráví, jak tu od devadesátých let skončily skoro všechny velké podniky. Bývala tu slavná textilka, kterou založil pradědeček Ursuly von der Leyen. Když však eurokomisařka přijela do Narvy, odmítla prý dát rozhovor místním novinářům. „A jestli se odstaví i elektrárny, odkud budeme mít elektřinu a teplo? To se máme spoléhat na kabel z Finska?“ Zároveň ale sám říká, že emise i popel představují problém – a ukazuje přitom na plácek o kus dál: „Tamhle jeden umělec nedávno udělal z popela sochu.“

O téže soše – třímetrovém oblouku, který zde vytvořil Litevec Augustas Lapinskas – nám vypráví Aňa, studentka urbanismu, která tu v rámci uměleckého workshopu pomáhá stavět komunitní skleník. „Ta socha ukazuje, že i z popela může vznikat něco nového, že to není jen konec.“ Má v tom být i trocha povzbuzení pro pocit lokální identity. Bavíme se anglicky, ale Aňa je Ruska a tvrdí, že Estonci estonské Rusy vlastně moc neznají – prý by se tématu ráda věnovala i odborně, ovšem spíš v Tallinnu než v Narvě. Trvale by tu žít nechtěla, ale navzdory všemu, co jsme o městě slyšeli, prohlásí: „Narva is not depressive, Narva is funny!“

Těžko říct, kolik lidí by souhlasilo. Narva a s ní celý region Ida­-Virumaa dál přichází o obyvatele a perspektivy má nevalné, zvlášť se současným Ruskem za zády. Zároveň tu ropné břidlice pořád ještě zaměstnávají sedm tisíc lidí. Možná se místní dočkají toho, že jejich kout světa nebude vnímán jen jako vytěžený kraj. Nezáleží to ale jenom na nich.

Text vznikl s podporou Nadace Rosy Luxemburgové.