Mnozí ten pojem rádi používají, aby dali najevo, že jsou v obraze. Když se ale sejdou tři chytří lidé, snadno se může stát, že jej každý bude chápat trochu jinak. Jeden v něm spatřuje naprostý výsměch všemu, včetně samotné ironie. Druhý jej chápe jako cestu k větší upřímnosti, ovšem s vědomím jejích limitů. A třetí ho může považovat za způsob, jakým pod rouškou humoru pronikají do main­streamu kontroverzní témata. V nové Ádvojce jsme se rozhodli prozkoumat termín post­ironie, který je už nějakou dobu v oběhu, ale zatím se mu u nás nikdo uceleně nevěnoval.

Stává se, že výraz, který měl pojmenovat nový fenomén, namísto toho vyvolává nový zmatek – a svým způsobem je tomu tak i u postironie (jak ironické, že?). Jako každý pojem s prefixem post­- odkazuje k něčemu, co chce překonat, a přitom v tom zároveň setrvává. Poprvé se objevil v přemýšlení o literatuře během devadesátých let. Už tehdy začali někteří autoři, jako byl americký prozaik David Foster Wallace, pociťovat přesycení postmoderní ironií, která všechno jen podvrátí a zpochybní. Mluvilo se o nástupu „nové upřímnosti“, která ale nemohla znamenat naivní návrat před postmodernu (tak jako už Friedrich Schiller na konci 18. století věděl, že se nelze jen tak vrátit od „sentimentálního“ básnictví k „naivnímu“). O tom, co přináší „post­-postmoderna“ a jak tato debata probíhá v tuzemské literatuře a literární vědě, píše Tímea Zvoláneková.

V poslední době je pojem postironie spojován spíš s internetovou kulturou memů a diskusních fór. Jak připomíná v eseji Matouš Hrdina, vyhrocená ironie byla doménou mileniálů, kteří začali „rozumět internetu“ a báli se ztrapnění a cringe, kdežto mladší generace už vyrůstala jen online a přistupuje k ní jinak – i když ale často ironii mísí s upřímností (a to způsobem, který starší ročníky těžko chápou), pořád pro ni zůstává výhodnou komunikační taktikou. Zároveň se z internetové postironie postupně stala politická zbraň, které se obratně chápe krajní pravice, jak v rozhovoru přibližuje filosof Tomáš Koblížek. V Česku jsou toho aktuálně plná média, jen to tak většinou nedovedou nebo nechtějí pojmenovat. Hranatý uchazeč o ministerské křeslo odbývá své starší příspěvky velebící nacismus jako „humory“, ale jakmile se objeví skuteční antifašisté, jde najednou údajná švanda stranou a jeho hnutí je klidně označuje za teroristy. Zatím je to bohužel efektivní způsob, jak získat co nejvíc prostoru pro mediální legitimizaci nejrůznějších druhů šovinismu.

Postironie se ale dá zmocnit i v mnohem pozitivnějším smyslu. Kamila Schewczuková píše o folklóru jako o fenoménu, který nemusíme přenechávat ultrakonzervativcům a můžeme se v něm postironicky zabydlet, Jonáš Kucharský a Petr Uram se zamýšlejí nad nečekanou upřímností v hudbě dvou amerických interpretů. Na post­ironické tendence v diskusích o výtvarném umění, jež se – podobně jako sebereferenční jazyk memů – tak trochu zapouzdřilo před světem, se zaměřuje Barbora Ilič: „Smějeme se spolu, proti sobě i pro sebe a zbývá jen doufat, že neskončíme v předem prohrané soutěži o to, kdo se bude smát poslední.“

Smějte se s námi, milé čtenářstvo. Myslíme to smrtelně vážně!