Brazílie je od samých svých počátků multietnická a multikulturní, ale její literatura dlouho mluvila hlasem jedné, jakkoli vnitřně rozrůzněné skupiny. Podle literárně­-sociologického výzkumu, který podnikla profesorka Regina Dalcastagnè, bylo v letech 1965–2014 cca 70 procent brazilských románů vydaných v prestižních nakladatelstvích napsáno muži, 90 procent autorů bylo bílých a víc než polovina pocházela z dvojice měst Rio de Janeiro – São Paulo.

Tato čísla ukazují nejen nerovnováhu, ale i etické napětí, které vzniká, když privilegovaný hlas mluví za ty, kteří sami dosud nebyli slyšet. Mluvit něčím jménem není nikdy nevinné: každé takové gesto v sobě skrývá riziko, že se cizí zkušenost promění v kulisu našeho vlastního sdělení.

Letos jsem se poprvé v životě mohla zúčastnit mezinárodního literárního festivalu v Paraty, brazilském barokním městečku, kde se každoročně setkává to nejživější z brazilské literatury – té mainstreamové i té alternativní. V Paraty dnes brazilská kultura zní mnohohlasem – počínaje autorkou, která se identifikuje jako „Indiánka světlé pleti“, přes první generaci černošských autorů, o jejichž knihách se píše v prestižních literárních rubrikách, až po tvůrce pocházející ze sociálně vyloučených komunit. A pochopitelně ženy, jejichž hlas od šedesátých a sedmdesátých let sílí, dnes už nikoli jako výjimka, ale jako spoluurčující tón. Rozšíření literárního pole je patrné nejen v programech a panelech, ale i v edičních plánech a způsobu, jakým se o knihách mluví.

Gayatri Spivak se koncem osmdesátých let proslavila esejem, který začíná otázkou: „Může člověk druhého řádu mluvit?“ Postupem času k ní přibyla další: Jak tomu, co lidé s jinou kulturní zkušeností říkají, naslouchat. Kritika jejich děl – a platí to i pro autory ověnčené významnými cenami, jako jsou Conceição Evaristo nebo Jeferson Tenório – bývá někdy vnímána nikoli jako dialog, ale jako útok na ty, kteří se teprve nedávno dostali na výsluní společenské pozornosti.

Názorným příkladem může být spor ohledně románů Itamara Vieiry Júniora, které propojují každodennost brazilského Severovýchodu s duchovní zkušeností afrobrazilských náboženství, a to jazykem, v němž se osobní osud mísí s hlasem společenství. Tam, kde čtenáři zvyklí na psychologickou drobnokresbu vidí patos nebo nedostatek literárního stylu, čtou jiní záznam sdílené paměti a rytmus života, který dosud stál mimo literární kánon. Spor o poetiku je tu zároveň sporem o to, kdo má právo určovat, co je „dobře napsané“. V pozadí toho všeho se však ozývá ještě složitější otázka: Je naše vlastní literatura opravdu tak univerzální, jak jsme si mysleli?

Afrobrazilská myslitelka a feministická aktivistka Djamila Ribeiro přišla ve snaze zdůraznit perspektivu opomíjených s konceptem místa, odkud se mluví („lugar de fala“). Ten má své obdoby i v evropském postkoloniálním myšlení, Ribeiro jej však posouvá z akademické roviny do každodenní praxe: konkrétního způsobu, jak se mluví, píše a naslouchá. Místo, odkud se mluví, se tak dá vnímat jako korektiv hlasů bez dostatečné citlivosti k historickým i současným traumatům druhých, ale také jako měřítko spisovatelského řemesla. Každá výpověď má své souřadnice – je nesena perspektivou omezenou hranicemi vědění vypravěče, jazykem, který může být odvozen od světa postav, nebo být dílem autorské stylizace, stopou mluvení a naslouchání.

Západní literární tradice stojí na tom, že se spisovatel může vcítit do cizí kůže. Defoe napsal Moll Flandersovou a Flaubert řekl: „Paní Bovaryová jsem já.“Zola kvůli Germinalu sfáral meziseverofrancouzské horníky, George Orwell žil s chudými, aby mohl napsat Na dně v Paříži a v Londýně, a Bohumil Hrabal si vytvářel „umělé osudy“, aby mohl na skutečném dně hledat své perličky. Ostatně, přímo v Paraty jsem se setkala se spisovatelkou Marií Valérií Rezende, řeholní sestrou, která kvůli románu Quarenta dias (Čtyřicet dní, 2014) strávila čtrnáct dní na ulici v jihobrazilském Portu Alegre. Jako sedmdesátnice nocovala na nádraží, za dveřmi kostelů a v čekárnách nemocnic, aby bez patosu a falešných tónů zachytila propad člověka do bezdomoví.

Psát jen o sobě a čekat, až cizí zkušenost popíše někdo „povolanější“, by byla slepá ulička. Pokud se literatura nemá stát sterilní, musí i většinoví autoři hledat cesty, jak psát o tom, co leží mimo jejich bezprostřední obzor – s vědomím mezí vlastní zkušenosti a s respektem k jiným formám řeči a dějinné paměti. Univerzalita dnes nevyrůstá z přesvědčení o všeobjímajícím pohledu bílého muže, ale z ochoty přiznat, odkud mluvíme, a schopnosti vnímat odlišnost, aniž bychom ji přebili vlastním viděním.

V Paraty jsem zahlédla brazilskou literaturu v pohybu – mezi pódiem a publikem se rodí řeč, která už nemluví za druhé, ale s nimi.

Autorka je portugalistka a překladatelka.