1.

Dívám se do kukátka a vypadá to, jako by ta žena třímala kopí, takové to dřevěné, dlouhé, nefunkční a ledabyle zaostřené, jaké by se hodilo k rytíři cválajícímu na koni, aby je roztřískal o hruď jezdce řítícího se v protisměru. Svírá ten nešikovný předmět uprostřed, balancuje s ním, zatímco v druhé ruce drží tašku plnou červených hroznů a rajčat.

2.

Ta žena je moje matka a zvonek už několik měsíců nefunguje. Aby na sebe upozornila, musí mlátit do tlustého dřeva hlavou. Uši mám v pořádku, nicméně tupé údery, které jsem zaslechl, když jsem seděl v křesle a nic nedělal, se mi zdály jaksi cizí, jakoby z jiného světa. Jednou krátce a silně, a pak třikrát rychle za sebou. Jak se ukázalo, dělala to čelem. Když jsem totiž přiblížil zornici ke dveřím, horní část lebky se zrovna chystala ještě jednou po rytířsku zaútočit na jejich černě nalakovaný povrch. Nechal jsem ji, ať se znova praští, a teprve potom otevřel. Zavonělo to matkou. Její dech má aroma cigaretových filtrů, krůpěje potu se odpařují se syčením, které sice nemůžu slyšet, ale šíří se chodbou a rezonuje v uších ukrytých hlodavců, masařek i vrabců dřepících v podkroví.

3.

Výtah…

Ano, mami… Vytáhnout všechny ty zázraky do čtvrtého patra…

Výtah nefunguje…

Neslýchané. Mrzí mě to. Hrozny jdou do ledničky. Dovol, pomůžu ti.

Nejdřív je umyj a nech puštěnou vodu. Chci studenou vodu, to je všecko, co chci.

Rozumím, paní. A až si sedneš, chci vědět všechno o tom kopí.

Blbost. Jen si to představ. Ve škole trvali na tom, abych si to odnesla. Promítají si do toho nějaký sentiment, nebo co… Tvrdí, že ta věc patří mně a nikomu jinému.

A ta věc je…

Sklenici vody, prosím tě.

Tu máš. A ta věc je…

Dej mi tam plátek citronu. Jeden zůstal ve dveřích lednice.

Ta věc je… No tak…

Mapa světa. Nechals tam pecky. Pitomá mapa světa, která mi třicet let visela nad hlavou. Nalij mi ještě, prosím tě.

Jakého světa?

Neposmívej se. Koneckonců, chtěla jsem tě poprosit… Odnes ji do sklepa, spal ji na dvoře, daruj ji hladovým a opuštěným dětem, protože ji nechci mít na očích. Ten zápach v domě. Ach, jen to ne! Důchod. Konec. O škole už nechci ani slyšet.

Velká mapa světa z kabinetu zeměpisu, v němž jsi během své dlouholeté kariéry středoškolské učitelky strávila ty nejkrásnější chvíle? Tahle mapa? Proboha, mami! Spálit? Vyhodit? Já si teda ruce krví neušpiním. Tečka.

Jaké zas ruce, jaká krev? Jsi patetický jako tvůj otec. Úplně ty věty slyším v jeho ústech. A co takhle nechat ji zarámovat do zlatého rámu a pověsit sem, nad gauč?

No jasně, mami! Postarám se o to. Co by ne? Tenké matné sklo a rám široký čtyři čísla. To by ten prostor osvěžilo. Celý svět na jednom místě. A pak v klidu, u ranní kávičky, můžeme koukat na všechna ta moře, gibraltarské úžiny, ameriky, indie, souostroví, zapomenuté ostrovy v Pacifiku a všechno ostatní. Svět! Náš svět, mami!

Teď jsi ironický. Je to přece ironie? Teď si dovoluješ, co?

Ne… Mami… Já? Jak to jen můžeš říct?

Běž ode mne. Běž, povídám. Drobnosti tě prozradily. A přines mi ještě vodu. Koukat na gibraltarské úžiny? Jako by jich bylo šest.

Zdá se mi, že je dnes kalnější a teplejší než obvykle.

Co?

No přece voda, mami. Koukej.

Voda jako voda.

Jo. To jsi řekla krásně. Voda jako voda.

4.

Řeka rozděluje město. Její jméno ani tvar na mapě světa neexistují. Je to neznámá geografie na úrovni mikronů, fakt o tomto místě, jejž je možné zaznamenat pouze v něm samém.

5.

Dialog pod číslem tři se nikdy neodehrál. Ale stalo se vše předtím, až do chvíle, kdy moje matka mlátí čelem o tlusté dřevo vchodových dveří. Zdvořilostní výměna složená z těch rozvitých vět a souvětí, která zabírá něco málo přes jednu stránku, je čistá lež. Nikdy jsme spolu takhle nemluvili. Stěží rozeznatelné mumlání, střípky vzteku nebo jen ty nejzákladnější informace o jídle a došlých složenkách – to jsme byli my. Číslo tři se nikdy nestalo, ale i tak je v celém vyprávění velmi důležité. Formou krátkého dialogu jsem chtěl ilustrovat lež, kterou jsem mnohokrát vyčetl ze zdechlin moderní literatury, jež předstírá, že v ní netkví nic menšího než sám život. Rozhovory matky se synem, otce s dítětem, hádky mezi dvěma bratry, nejlepšími kamarády, milostnými partnery, spolupachateli zločinu, je to jedno, řádky naplněné předvídatelnou a falešnou hořkostí, šustění papíru a zápach plastu, chuť umělého prachu s vanilkovým aroma, apokalyptické tóny a drobné konce světa, nedokončené věty přecpané umělohmotnými květy, naplněné umělýma očima, umělými srdci a umělými emocemi, otevřené konce, uzavřené konce, čuráky a sem tam palec. Tragédie vedle tragédie, paradoxy na každém rohu, svět je špatný, no ne?, zrovna ty mi to vysvětlíš, kámo, ale než to uděláš, prosím tě, zkus žít s mojí matkou ve čtvrtém patře sedmipatrového paneláku, který se táhne v severojižním směru. Ale ani tohle není tak hrozné. Mluvím o tom jen občas, protože můj život není lepší ani horší než miliardy jiných životů, jejichž bzukot čas od času cítím v dešťových kapkách páchajících sebevraždu pádem na plechovou stříšku západní terasy zkosené k úmoří Jadranu. A všechno to dělám, to se rozumí, jen abych sám sobě vysvětlil, že tahle historka nedává smysl. Kdo v ní nějaký smysl najde, zaslouží si, aby mu na čele přistálo moje tučné hovno. Pokud jsi to ty, blahopřeju ti ze srdce, z největší hloubi srdce.

6.

Jsem spisovatel a je mi třicet šest let. Pleš, známky impotence, problémy se stolicí, ku­­řácký kašel, hluboké a tmavé kruhy pod očima, bolesti páteře: nic z toho se mému tělu nepřihodilo. Zdravé a silné individuum s vysokým čelem, průměrným vzděláním, přitažlivé pro ženy, přijímané muži, já, moc rád píšu to „já“, od něhož vůbec nic nečekám, od nějž nikdo nic nečeká, ale přesto, „já“, řádky se hromadí, pod číslicemi raší malé ohavné rostliny, které se nakonec propletou jako nižší patra Amazonského pralesa, v jehož stínu si pravidelně užívám sledování kabelovky a jejích nepředstavitelně nudných pořadů, které se snaží vtěsnat veškeré nadšení moderátorů a redaktorů do další bolestně prázdné lži, do jedné jediné věty: život je zázrak. Cítím smrad.

7.

Otevírám dveře a ona to velké kopí zahazuje. Kroutí zpocenou hlavou, nafukuje se jí vole, a pak povídá: Důchod. Já povídám: Gratuluju. A zapaluju si cigaretu, ona zhnuseně pozoruje kouř, který se pomalu plazí z mých nozder. Literatura? Zase to smrdí. Žluklé kousky sýra na jídelním stole. Ona povídá: Mohl jsi aspoň… Otevírá odpadkový koš a ze zeleného talíře ty zbytky seškrabuje. Já povídám: Jo.

8.

Nezajímají mě žádné způsoby ­zúčtování. Obzvláště ne, pokud jde o boj se sebou sa­­mým. Ale to mi nebrání v tom, abych si občas představil, jak matku pozoruju skrz zaměřovač dlouhé střelné zbraně. Mířil bych doprostřed jejího zduřelého břicha, abych rozstřelil ztrouchnivělé zbytky vaječníků, které mě zrodily. Ne proto, abych tím symbolickým skutkem stvrdil nesmyslnost vlastního bytí a života, ale prostě jen tak. Prázdnota velké ráže do velké tučné tkáně. Hmota proti hmotě, ničení a smrt. Přemýšlení v metaforách. Uspokojení na záchodové míse. Krátké záchvěvy jasné mysli mizející jako kusy hoven ve víru studené vody. Útržky jako řešení. Hovna na pokračování. Miniatury, partitury, garnitury vyprahlé imaginace rozeseté po něčem, co bych mohl shrnout pod titulem Můj hnijící život. Není to však neštěstí. A nikdy z toho nebude literatura.

9.

Poté, co z talíře smetla poslední kousky sýra, začala matka na malém obdélníkovém koberci vedle jídelního stolu vkleče zvracet. Identifikoval jsem několik špatně rozžvýkaných kousků mandarinky. Vaječníky, pomyslel jsem si a všiml si mandarinek na stole. Když skončila, pomohl jsem jí vstát a opláchnout si tvář. Už nikdy jsem po tom ovoci nesáhl.

10.

Strávil jsem tři měsíce ve vězení za těžké ublížení na zdraví nezletilé osobě. Trest nebyl delší jen díky znalci z oboru psychiatrie, který ve svém posudku tvrdil, že se moje gesto nesmí kvalifikovat jako pokus o vraždu, ale jako neartikulovaný kompulzivní čin psychicky nemocné osoby. Ale bylo to takhle: stojím a čekám na velký výtah, kterým chci vyjet do kavárny ve druhém patře nákupního centra, kam občas chodím na kafe. Není to prostředí, které by mě jakýmkoli způsobem vzrušovalo: filtrovaný vzduch, nasládlé vůně a štěbetání vrabců hnízdících pod kovovými střešními traverzami, kteří sem tam přelétají mezi obrazovkami lemujícími velikou halu. Pobyt v nákupním centru mi do jisté míry zajišťuje anonymitu, protože do toho neonového chřtánu nechodí ty tváře, které potkávám na baru v kavárně Berlin. Jde o přehlídku jedinců, kteří by se v širokém slova smyslu mohli definovat jako známí, v několika případech kamarádi. Jsou to víceméně milí lidé, jejichž neohrabané věty přehlušuje hudba z půldruhého metru vysokých reproduktorů. Vrabci v obchodním centru jsou stroje, jež mají hliníkové prostředí oázy konzumu přiblížit matkám s dětmi. Vždyť co je dobré pro zvířata, to je dobré i pro lidi. V ukrytém koutku podkroví se mezi sádrokartonovými stěnami nachází dílna člověka, který se stará, aby ptáci dělali přesně to, co se od nich očekává. Jmenuje se Ferdinand, Fernando, Sigmund nebo v nejhorším případě Esteban. Člověk­-pták, přísně střežené tajemství, precizní mechanik a trpělivý opravář častých poruch, k nimž dochází zejména kvůli lacinému materiálu, jímž je jeho dílna zásobována. To, že stojím před dveřmi výtahu, jímž hodlám vystoupat ke svému espressu, nemá na fernandovsko­-sigmundovskou realitu vůbec žádný vliv, proto si tentokrát odepřu slast z převyprávění unikátního a výjimečně zajímavého životního příběhu toho muže.

Přešlapuju na místě. Široké ocelové dveře se zavírají kdesi ve výšinách betonového průčelí. Krabice pomalu sjíždí dolů. Elektrický bzučák oznamuje příjezd a dveře se otevírají, uprostřed výtahu stojí pětiletý chlapec připravený řvát a brečet. Podíval se mi přímo do očí, jako by právě v nich našel jadernou energii potřebnou k hysterickému výlevu, který následoval.

Začal křičet ve chvíli, kdy jsem vykročil s cílem odvést ho ven a utěšit. Předpokládal jsem, že jeho matka teď pobíhá po druhém patře, celá říčná z iracionálních představ o zmizení vlastního dítěte, proto jsem ho chtěl pouze obejmout a vyčkat, až se ta žena objeví. Ale když jsem ta drobná ramínka něžně objal, když jsem se přiblížil k jeho rudým tvářičkám, ta malá čelist plná zubů se rozevřela a chňapla mě za nos. Byl jsem překvapen démonickou silou jeho skusu, při němž mi zaskřípala chrupavka a z očí se mi vyřinuly slzy kořeněné ostrou bolestí. Vše, co se stalo potom, se ztrácí v mlze vzteku. Ale výpovědi dvou svědků byly téměř totožné. Proto nepochybuju o tom, že jsem to dítě chytil za hlavu a odhodil ho dobrých deset metrů od výtahu, ve směru prodejny spodního prádla. Jsem si jistý, že jsem ze všech sil držel oči zavřené, což je další důvod, proč si z toho nezáviděníhodného okamžiku pamatuju jen zvuky. Zatímco jsem poslouchal svědky v soudní síni, v myšlenkách jsem zaslechl úder těla o dokonale vyleštěnou keramickou dlažbu, a to přesně ve chvíli, kdy z reproduktorů v chodbě kvičel David Bowie to svoje Let’s dance. Všechno jsem to vypověděl před soudcem i rodiči dítěte a můj advokát mi pak řekl, že těch pár vět zničilo celou jeho práci a že jsou důvodem, proč jsem namísto šestiměsíční podmínky vyfasoval dva měsíce natvrdo. Máma jen smutně kroutila hlavou.

11.

Velkou mapu, kterou přitáhla ze školy spolu s rozhodnutím o přiznání důchodu, opřela o stěnu v ložnici, vedle žehlicího prkna. Představa světa smotaného v dlouhém plastovém futrálu byla cítit naftalínem. Když jsem poprvé sundal víčko, vyvanul na mě slzavý zápach a já měl nutkání přemýšlet v metaforách, když jsem se snažil definovat nesmyslnost existence vlastní matky ve vztahu k nebetyčné hlouposti toho předmětu. Plastový obal byl pokrytý podpisy kolegů, mezi nimiž se vyjímal o něco větší nápis zakončený vykřičníkem: Hodně štěstí!

12.

Události pod číslem deset jsou smyšlené. Nikdy jsem neměl problémy se zákonem a v nákupním centru vždy používám eskalátory. Roky literárního snažení mě přesvědčily o tom, že můj intelektuální mechanismus spoléhá na několik čtenářů­-imbecilů, kteří od prózy vždy očekávají nějakou krajnost. Ti, řekněme, lidé ve mně zabili spisovatele. Nikomu už totiž nestačí obyčejná neštěstí, jaká se prožívají v nevelkých, ale velmi pohodlných bytech, jako je ten, v němž bydlím se svou matkou. Je nutné všecko dovést do extrému, a to zcela v souladu s falešnou logikou literárního díla. Když říkám lež, nejde o vysoce kalorické slovo představující hořký protipól pravdy. Ne. Mám na mysli bezuzdné přetvařování, ponižující a podlé schovávání se za pozlátko vyšperkované masky jazykové skutečnosti, jejímž cílem není předložení estetické ideje v literárním díle, ale prosté blábolení, rozmnožování a kopírování nejbanálnějších tragédií ve snaze sdělit, jak je náš svět špatný. Lež jako stav vědomí, a ne krátkodobý cíl. Lezení do zadku chytrým, provokování hloupých. Literární ceny a pozérská starost o svět utopený v chaosu. Styl jako projev setrvačnosti. Proto jsem se rozhodl nabídnout nejdřív mlhu nákupního centra: tušení temné estetiky, která na jedné straně upoutá vypravěčskou dovedností, na druhé uspokojí čtenáře informacemi vhodnými pro černou kroniku na stránkách bulvárního tisku. Člověk totiž může kvalitně lhát, pouze když hovoří o sobě samém. Chci z literatury seškrábat tu věčnou deklaraci pravdy, vybledlou jako nálepky na shnilých banánech. Chci být někým jiným, a ne tím, čím jsem teď.

Z černohorského originálu Mapa svijeta, publikovaného v knize Puna glava radosti (Nova knjiga, Podgorica 2014), přeložil Pavel Pilch.